Winterbergova poslední cesta

Superotravná kniha.

05.09.2023

(SPOILER) Musím říct, že už dlouho jsem si čtení nějaké knihy tak neužíval - po všech stránkách (dojímavé pasáže, vtipné pasáže, hledání informací,...). Pocta střední Evropě definované nostalgií po Rakousku-Uhersku, stejně jako řízky, pivem a gulášem. Pocta pábitelskému zahlcování. Pocta železnici, jak je u Rudiše zvykem. Podobný styl cestování podle starých průvodců mám také rád. Většinu zmiňovaných měst mám rád rovněž. Užvaněný dědek mi okamžitě přirostl k srdci, i když je zde více než jasná souvislost s podobnými postavami v Potichu a Grandhotelu. Už několikrát jsem zpětně nedokázal určit, zda něco, co jsem četl, byl Rudiš, nebo Hakl, a zde se nám může velmi vybavit O rodičích a dětech - procházka Prahou s otcem, který neustále cosi vykládá (včetně piva, vazby na Balkán, vzájemných antipatií a zajímavě převrácené situace, kdy vypravěči kamarád nevěří, že ten dědek je jeho otec; u Rudiše je situace opačná). V rámci Rudišova stylu nakonec fungují i některé kýčovitější motivy a pasáže, jen párkrát jsem si řekl, že je to už moc (dvě zimní mouchy např.) Celkově ale doporučuji. Ověřujte si informace, ty nejabsurdnější věci jsou vážně pravdivé :D Pod vlivem Národní třídy a Českého ráje, které se mi ostatně líbily také, jsem se trochu obával, že Rudiš bude sklouzávat stále více k jednoduchým útržkům, a komplexnost této knihy mě mile překvapila, i když útržkovitost je i zde.

30.08.2023

Když vám na besedě sám autor řekne, že ty nudné pasáže můžete klidně přeskočit, že to ničemu nevadí, tak si řeknete, proč je tam tedy nechával. Aby se navýšil objem a tím i cenovka?
Rudiš psát umí, má to rytmus, ale trochu tomu chybí "maso".

07.08.2023

Asi nejsem správná cílová skupina, ale mě ta kniha nebavila. Vím, že Winterberg měl být záměrně otravný, ale autor to dovedl k takové dokonalosti, že jsem jeho monology musela přeskakovat, abych se dobrala konce. Nápad na probrání dějin střední Evropy originálním způsobem je fajn, ale asi by to zpracování muselo být méně otravné.

16.07.2023

Vím, že to byl záměr, ale opakující se pasáže, stejně jako vlaky na železnici, nekonečné historické popisy a v podstatě chybějící děj zapříčinily, že mě Winterberg s*al. A já vím, že Rudiš to tak chtěl. Teď s odstupem několika měsíců od přečtení musím dát o jednu hvězdu víc, protože ta kniha je skvělá a ve městech pohřebního ruchu oblíbená. Bahnzeit!

16.07.2023

jednoznačně nejlepší Rudišova kniha. Mnohokrát opakující se fráze se zadřou za kůži a po všech peripetiích musíte Winterberga milovat, milý pane Krausi ;)

19.06.2023

Zvláštní styl psaní. Jsem z Liberce takže mě bavily pasáže o reichenberských reáliích.neustále omílaná věta beautiful landscape of battlefields,cemeteries and ruiny mi pila krev

22.05.2023

Kniha, která mě namotivovala začít jezdit více vlakem. V některých místech mě mrazilo, v některých jsem se nahlas smála, až jsem pobuřovala spolucestující v MHD. Winterbergova poslední cesta mě donutila snít a představit si tu křehkost bytí mezi životem a smrtí. Jelikož nikdo neví, kdy ta poslední cesta nastane, kdy budete chtít něco stihnout a už bude třeba pozdě...Bylo by fajn mít na poslední cestě spolucestujícího a sdílet historii, hysterii, vzpomínky, frky... komu z nás to bude umožněno?

V hodnocení jsem ovlivněna pravidelnou návštěvou literárních kabaretů EKG, konaných v divadle Archa. Přece jen pokud autora znáte i z jiných perspektiv, než z jedné knihy či audioknihy, tak jste zmanipulovaní :). Byla mi prokázána vina ve všech bodech obžaloby.

Na konci jakékoliv cesty si představuji TMU, kterou protagonisté EKG vysvětlují takto:
Těžké Magické Absolutno. Igor Malijevský.
Nejlepší prostředí k zahlédnutí světla. Jaroslav Rudiš.

19.05.2023

Skvělé zpracování na ČRo skvělé knihy J. Rudiše.

16.05.2023

Další z knih, které se mi nehodnotí úplně snadno. Z počátku jsem byla zoufalá z neustálého opakování stejných frází. Nedovedla jsem pochopit co to pana Rudiše vůbec napadlo a dokonce jsem v jednu chvilku měla chuť tuto audioknihu odložit. Kdyby nebyla tak dobře načtená, tak by k tomu nejspíš také došlo. Nicméně jsem přetrpěla prvních pár hodin a teprve potom začal příběh dávat smysl. Je to vlastně cesta za vypořádáním se s minulostí. Velice silný příběh, vyzdvihuji nápad, originalitu, ale těch nudných pasáží, kdy se vše dokola jenom neustále opakuje je na jednu knihu, na jeden příběh strašně moc. Audiokniha je dokonalá a opravdu velice dobře ji načetl pan Pavel Batěk.

p.s.
Pročítám komentáře pode mnou, jak si všichni pochvalují rozhlasové zpracování. Vyzkouším, díky za tip.

Seriál: 158 minut. Kaiser, Javorský, Borová, Bučková, Dobrý, Heřmánek a další
Audiokniha: 942 minut. Pavel Batěk

07.05.2023

Tohle není kniha pro každého, bezesporu ne. A mám pocit, že to tady platí víc než u jiných knih.
Často totiž čtete o tom, co čte někdo jiný. A obvykle to není čtení příliš záživné, protože se týká zastaralých, dávno neplatných informací.
Často uvíznete v nesmyslných, opakujících se dialozích.
Často budete mít pocit, že se neustále variuje totéž.

Pod tím vším ale zjistíte, jak skvělý je Rudiš pozorovatel. Mistr konverzace. Jak přesně dokáže vystihnout dialog se starým, zatvrzelým člověkem. Jak chytře dokáže klást kontrasty, třeba když Kraus v myšlenkách vzpomíná na svou jedinou lásku a to protíná Winterbergovo předčítání popisků exponátů ve vitrínách vojenského muzea. Jak lehce dokáže propojovat velké dějiny s životem malého člověka, aniž by o nich vyprávěl s prvoplánovými emocemi

Podle různých komentářů soudím, že je to jedna z knih, která často končí v poličce rozečteno na neurčito. Pokud patříte k těm, kteří by knihu rádi dočetli, ale zatím se s ní spíš lopotíte, vyzkoušejte audioknihu v podání Pavla Baťka. Ten tady podle mě předvedl zatím svůj nejlepší výkon, kdy bez pitvoření se ztvárnil jak stařce, tak jeho opatrovníka, přesto je ale dokázal odlišit tak, aby se posluchač neztrácel.

05.05.2023

Knížka se mi velmi líbila, ale asi hlavně proto, že jsem podobný blázen jako Wintenberg a autor. Příběh i styl psaní je hodně originální, místy trochu únavný, ale moc se mi to líbilo.

Zbývá mi ještě navštívit mnoho míst, o kterých se tu píše :-)

27.04.2023

Nejdřív jsem slyšela radioseriál na Českém rozhlase (někteří tady píšou audiokniha, ale já se domnívám, že to audiokniha tak úplně není). Ten mě naprosto fascinoval. Javorský s Kaiserem předvedli prvotřídní koncert, který skvěle korespondoval s poetikou téhle knihy. Zatoužila jsem přečíst si ji, což jsem sice zvládla, ale bylo to mnohem náročnější, než jsem čekala. Když to srovnám, tak mám dojem, že tento typ knihy je mnohem příjemnější na poslech než na čtení. Při četbě mi občas odbíhaly myšlenky jinam. Kniha je krásná, poetická, "jiná", ubíhá si svým zvláštním tempem, jako výlet po železnici: občas se to iritujícím způsobem zasekne, občas přijdou dramatické zvraty, ale celkově to prostě tak nějak romanticky plyne.

26.04.2023

Knížka mě uhranula jako už dlouho žádná jiná. Od první věty pro mě měla zvláštní napětí a kouzlo, že jsem ji přečetla téměř naráz. A pak jsem začala číst znovu, po menších dávkách a v mapách a wikipedii jsem si vyhledávala osoby, události a místa, které knížka zmiňuje. Díky za inspiraci a klobouk dolů, pane Rudiši a paní Škultéty!

16.04.2023

Skvělé, sice hodně rozsáhlé a zdlouhavé a hodně frází se tam opakuje, ale zase se stoletým panem Winterbergem, který trpí záchvaty historie, na jeho poslední cestě procestujete vlakem skoro celé Československo a velkou část Evropy. Společnost mu dělá jeho opečovatel Jan Kraus, který se nechtěně vrací na místa, na která by nejraději zapomněl.

..... tenhle problém se nedá překolejit, před svojí minulostí není úniku. Musíte se dívat skrz historii, pane Krausi, ano, ano, jsem nemocný, trpím dějinami, trpím záchvaty historie, ale lepší záchvaty historie než záchvaty hysterie, no ne?

Doporučuji i když to vyžaduje jistou dávku trpělivosti ( ale tak staří lidé (a nejen oni) se rádi opakují a ztrácejí ve vzpomínkách.
PS: v pátek se dívám v tv na Kde domov můj a otázka za 15 bodů, téma: pohřebnictví: Kde se nachází první a nejstarší krematorium v ČR? Kdyby soutěžící četli tuhle knížku, tak by stopro věděli, kde se v ČR nachází nejstarší žároviště, jak tomu říká pan Winterberg ( pracoval tam jeho otec...)

15.04.2023

Byl to boj. Některé pasáže považuji za velmi jiskrné. Jsou tu dobře vyjádřené myšlenky o životě, mládí, stáří, smrti..., u kterých se člověk musí zastavit, protože potřebuje chvilku, aby jejich sílu plně vstřebal. Bylo tu pár momentů snad až s nádechem geniality. Vyhovuje mi i spousta historických informací. Například vyprávění o libereckém krematoriu mě zaujalo tak, že jsem se tam jel podívat. I celkový koncept knihy se mi líbí. Co mě ale unavuje, jsou ty repetitivní pasáže. Chápu, že to je autorův záměr, třeba to pěkně zdůrazní, jak je Winterberg protivnej, když dlouho mluví. Ale IMHO to přehnal. Když máte za sebou 100 vět (teď taky přeháním, ale jen trochu:), které všechny začínají "Vyprávěl, že....", tak už míníte vyletět z kůže a vodletět raketou na měsíc nebo prostě daleko. Tenhle styl způsobil, že ke konci už jsem fakt nemohl a těšil jsem se, až bude hotovo. Nakonec jsem knihu dokázal dorazit. A vlastně je mi líto, že její krásu a komplexnost musím shodit kvůli stylu, který mě ubíjel.

10.04.2023

Rudišův první německy napsaný román, oceněný v Německu i Česku, jsem četla v českém překladu. Když se člověk s chutí pustí do četby knihy od J.Rudiše bez předchozího čtení recenze, protože u tohoto známého autora to jednoduše není nutné, neočekává, že by nový rozsáhlý román zdaleka nepředčil předchozí díla. Winterbergova poslední cesta měla být už jen krátká cílová etapa starce s několika prodělanými mozkovými příhodami, kterému byl přidělen osobní pečovatel, převozník doprovázející své klienty v letální fázi života. Téměř stoletý pan Winterberg je narozen v Liberci, od konce války žije v Berlíně, kde pracoval jako řidič tramvaje. Převozník, pan Kraus, je muž středního věku, původem z Vimperku, který emigroval do západního Německa v r.1986 za velmi dramatických okolností. Pracuje jako pečovatel s hospicovou péčí a zajišťuje důstojný konec života klientů v jejich domácím prostředí. Nutno dodat, že každý odchod klienta a svoje osobní traumata si léčí nadužíváním alkoholu. Nakonec to však nebyla krátká cesta, ale nekonečně dlouhá a klikatá road movie převozníka a starce s restartovanou životní energií, která se projevovala manickým chrlením slov, jež bylo introvertním převozníkem nazváno jako žvanění a ustalo až v momentě, kdy se starý muž unavil a usnul. Starcův životabudič je bedekr z roku 1913 Baedekrs Österreich - Ungarn, podle kterého spolu s převozníkem navštěvují nejen jejich rodná města, ale procestují celou Evropu s cílem dorazit do Sarajeva, kde končí stopa jeho dávné lásky, židovské dívky utíkající na počatku války před nacisty. Jako afrodiziaka poslouží starci jeho vzpomínky na bývalé lásky, předchozí manželství, ale také jeho vizualizace bitvy u Hradce Králové v roce 1866, kde vlastně putování této dvojice začíná. Tyto zcela nesourodé a zpřetrhané dějové linky spolu nesouvisejících momentů si čtenář musí sám poskládat tak, aby se kniha vůbec dala číst. Čekání na pomyslný vrchol románu, byť by byl i na poslední stránce, mě přimělo dočíst knihu až do konce. Žádný aha moment se nedostavil ani ve chvíli, kdy si v druhé polovině románu oba muži na chvilku vymění role. Převozník se ocitne v nemocnici po jedné ze svých opakujících se alkoholických eskapád a stařec se stává jeho pečovatelem. Navštěvuje ho v nemocnici a každý den mu přinese životabudič pana převozníka, pivo, kterým se snaží mladšího muže vzkřísit a hbitě mu navodit jeho obvyklou hladinku alkoholu. To byl asi jediný moment v celé knize, kdy jsem poznávala rukopis J.Rudiše a upřímně jsem se této situaci zasmála. Téměř na každé stránce je znázorněna starcova přerývaná řeč, která se po pravidelných repeticích začně zajídat spolu se stále opakujícími se zmínkami o bitvě u Hradce Králové v r.1866 a s opakující se starcovou oblíbenou větou the beautiful landsacape of battlefields, cemeteries and ruins vztahující se k oné bitvě. Tyto a další nesourodé tvůrčí artefakty J.Rudiše mi braly chuť k přečtení celé knihy, kterou jsem několikrát odložila, abych si pak na konci stejně musela připustit, že to byl zbytečně strávený čas s mým oblíbeným autorem, jehož poslední dílo ve mmě vzbudilo silné rozpaky.
Věřím, že historické milníky a občas i zajímavé informace o městech možná najdou sympatie u rodáků nebo těch, kteří k těmto místům mají osobní vztah.

Moje první setkání s panem autorem J. Rudišem. Knihu jsem si poslechla na ČRo a jsem ráda, protože mně díky hlasům vynikajících herců a zvuků z vlaku, měst a dalších interiérů vytvořila skvělou atmosféru, kterou bych sama z tištěné knihy nevyčetla. Tato audiokniha měla rytmus, spád. Krásně vymyšlené a sepsané mladým talentovaným autorem J. Rudišem. Je to sonda do nemocného (vážnejšího Stoletého) :-) staříka, kterému byste mohli závidět jeho bláznivý nápad podniknout cestu za i se svými vzpomínkami, jeho dobrodružství i jeho romantický odchod na věčnost. Měl velké štěstí, že ho doprovázel trpělivý průvodce-jeho pečovatel, který tu taky rozkryje své vzpomínky, myšlenky, úvahy, touhy a plány. Je to naděje, že odcházení nemusí být nuda a neštěstí. Toto dílo mě motivovalo k dalšímu setkání s panem Rudišem. Ještě slyším rytmus ujíždějícího vlaku....

21.03.2023

Tahle kniha se do mě strašně trefila. Mám ráda Rudišovy knihy, vztah k německému jazyku, cestování vlakem, historii, pohraničí. Ale tady se to neuvěřitelně sešlo. Winterberg mi připomíná mého vedoucího bakalářky. Audiokniha perfektně zpracovaná. Takže díky za ten zážitek.