• Autor
• Knihy
• Bazar
• Životopis
• Citáty
• Diskuze

Nové komentáře u knih Poppy Adams

Chování nočních motýlů

„Lepidopterologové, staré omšelé sídlo na anglickém venkovně a rodina, kde má každý svůj zkořeněný problém. Moc velká krása! Tato kniha Vás zavede do silně vědeckého prostředí výzkumu života nočních motýlů v ponurém prostředí prastarého domu. Ani jedna z postav není zcela v pořádku. Hlavní hrdinka vykazuje znaky PAS (což není ani jednou řečeno a o to je to zajímavější, protože Vám to zkrátka jenom neštymuje, mhouříte oči a pak vám to začne docházet), matka (ne)bojuje se závislostí na alkoholu, otec je zcela odproštěn od jakéhokoliv dění a plně se věnuje výzkumu. A nakonec je tady sestra, jejíž problém neumím absoutně uchopit. Znáte ty knihy, které zaujmou už jenom svou atmosférou? Oprýskanost, všudypřítomnost předků, zdánlivě snadný život. O problémech se nemluví, všichni hrají svou roli. A najednou to bouchne. Ono to totiž vždycky bouchne. Tohle bylo skvělé!“... celý text
— osman111

---

Chování nočních motýlů

„Mrazivé (občas) čtení o starší paní, která žije spíše minulostí... Ginny žije již několik desetiletí sama ve starém domě. Mám jen svou práci-zkoumá chování nočních motýlů... Jednoho dne po hromadě let se vrací její mladší sestra Vivien. Ginny začne vzpomínat na dětství a dospívání... Při čtení sice tušíme, že se něco děje nebo stalo, ale autorka hodně času věnuje popisů motýlů, což mne úplně neoslovilo, bylo to takové unylé... Když už se konečně něco začalo dít, byl za chvíli konec... Když budu hodnotit poslední třetinu knihy, dala bych i 4*, ale takto... je tam strašně moc omáčky, což asi někteří ocení, ale... A-upřímně nechápu, jak může někdo v "zájmu vědy" ubližovat živému tvorovi, tohle se mi úplně příčilo... A je jedno, jestli je to motýl, můra, housenka, pes nebo člověk.“... celý text
— knihovnička007

---

Chování nočních motýlů

„Často mi anotace přijdou velmi nepřesné, mnohdy až matoucí. Tady to byl přesně ten případ. Kdo knihu nazval thrillerem, je mi záhadou. Kdo očekává napětí, zvraty, určitě bude zklamán. Naopak já, milovník květnatých popisů i těch nejbanálnějších věci, jsem byla nadšená. Prostředí starého sídla v Anglii, nekonečné louky, popis práce s nočními motýly, to vše mě fascinovalo. Příběh vyústil do nečekaného konce, zůstalo mnoho otázek k zamyšlení. Literárně se mi to velmi líbilo, ale příběh mohl být o něco lepší nebo víc vysvětlený. Mnoho okrajových zmínek o zásadních věcech. Autorce u nás jiná kniha nevyšla, což je škoda, zajímala by mě její další tvorba. Každopádně, po přečtení knihy jsem plná touhy studovat noční motýly, byť třeba jen v atlasu. A za mě, každá inspirace je přeci skvělá. ;)“... celý text
— Miretti

---

---

Chování nočních motýlů

„Četla jsem bezmála před 10 lety a na příběh se pořád dobře pamatuji, hlavně tou pro mne nejistotou, nejednoznačností, nepříjemnou atmosférou v domě. Pěkně vše vystihla v komentáři marvarid, což mne přimělo učinit také malou velmi opožděnou poznámku. Vyplatí se přečíst, i když od napsání uplynula dekáda a půl - anglické komorní thrillery vždy byly a stále povětšinou jsou (vyjma těch výhradně pro ženy) kvalitní, tedy dobrou volbou.“... celý text
— soukroma

---

Chování nočních motýlů

„Tohle byl za poslední rok jeden z nejnapínavějších příběhů, který se mi dostal do ruky. Ten rozdíl v náhledu reality mezi sestrami je popsaný úžasně a oceňuji, že autorka pouze popisuje, nesoudí. SPOILER - Ginny nepochybně vykazuje známky autismu (nebo přinejmenším Aspergerova syndromu) – nedokáže odečítat emoce u lidí kolem sebe, nerozumí jim, chybně vyhodnocuje jejich motivace i úmysly. Kontakt s lidmi ji unavuje a vyhýbá se mu. Celý život se snaží dle svého názoru „držet rodinu nad vodou“, pomáhat matce alkoholičce a své milované sestře a nechápe, že matka ji bije, protože se nedokáže smířit s tím, že její dítě je postižené a její sestra ji pouze zneužila (k pokusu o náhradní mateřství) a když to nevyšlo, přerušila s ní veškerý kontakt a do řešení problému s matčiným alkoholismem se nijak nezapojila. Ginny si v rozpadajícím se domě udělala oázu, kde ve stáří dokáže být soběstačná. Vivi přijede a o tohle útočiště ji chce připravit – nejen nabouráním zavedených stereotypů, ale hlavně tím, že ji rozboří její pečlivě vybudovaný mýtus o funkční rodině. Přinutí ji uvědomit si, jak přes veškerou snahu byla pro všechny přítěží a s tím si ruku v ruce uvědomit i to, jak ohavně se k ní její matka a ona sama (Vivi) zachovaly. Chápu, že Ginny svůj svět brání a (skoro se to bojím napsat) konec příběhu jsem vnímala jako katarzi. PS: hodně čtenářů se zamýšlí nad tím, jak to bylo "doopravdy", jaká byla "realita". Já si myslím, že pro každého evidentně trochu jiná. Podle čeho chcete objektivně posuzovat, co je "skutečné", kdo má "úplnou, nepřikrášlenou" pravdu? Čí názory budou ty "správné a hodnověrné" - ty na kterých se shodne většina, ty nejhlasitější...?“... celý text
— marvarid