soukroma komentáře u knih

Opravdu paráda, skvělé napínavé počtení. Očekávaně do detailů advokátní a soudní práce, ale nenudilo ani chvíli, nejen díky různým šikovným (téměř Masonovským) manévrům. Moderní metody, i technologie geofencing či doteková DNA, to vše ovšem omezujícím náhledem postupu habeas corpus. A co teprve samotná "ulička zmrtvýchvstání".

Americký federální soudce sice nikomu nemusí poklonkovat a jít na ruku, nebojí se o svoji budoucnost, nestoupá a nepadá s momentální politikou (aspoň jak to autor líčí), ale musí řádně přemýšlet a uplatňovat svoji moc uváženě, samozřejmě padni komu padni...

1 14.03.2025

(SPOILER) Ještě v polovině knihy jsem byla přesvědčená, že ji ani nedočtu (točili jsme se v kruhu - autorka/hrdinka jen kňourala a omílala stejné nepříjemnosti), a nejen proto nepřičiním ani komentář. Jenže jsem četla dál a bylo to čím dál horší: poslední třetina byla autorkou vylíčena jako hotový psychothriller, ohavné, nejen psychické trýznění, nesnesitelné. Pak jsem ovšem vůbec nepochopila, jak mohla na chvilku utéct a pak se naprosto do totožného prostředí se stejnými ženami a způsoby na celé dva! roky vrátit!
Nemám slabost pro klášterní životy (a v této souvislosti katolicismus vůbec), i když v minulosti některé řády byly velmi užitečné co do sběru i šíření vědomostí a pomoci lidem vně. Ovšem toto byl navíc karmelitánský kontemplativní řád, takže jedna každá byla jakási poustevnice v malé komunitě, a pro svět vně nedělaly zhola nic, jen pro sebe - přibližovat se k Bohu výhradně prostřednictvím modliteb (to mělo pomoci i okolí?!) a přesně danými rituály, nikoli jakoukoli užitečnou prací, natož evangelizací.
Nu, autorka si tuto cestu a společenství z nějakého důvodu vybrala a začala se řeholit - cesta složitá, trnitá až nemožná, když v ženské rádoby Bohu oddané komunitě vládlo vše jiné než láska, a zásadně se zavrhla svobodná vůle a myšlení, včetně jakéhokoli studia či disputací o čemkoli, a dokonce i nastolilo popírání aktuálních katolických pravidel platných pro daný řád! Dokonalé tmářství a psychický teror skupiny "matek/sester" na ostatních. Autorka se ovšem ve svém líčení pasovala do takového obětního beránka, až jsem tomu nemohla ani uvěřit - mladá, silná, zdravá, myslící, rozhodná, přesto trpně vše snášela léta bez hlesnutí, a to i když nemusela a mohla bez problémů odejít?!
Duševní trýzeň části komunity, šikana na zbytku, pokroucená loajalita, vedení, rozmary, touha po moci a ovládání ostatních, zavádění vlastních (osobně vyhovujících) pravidel, vše zcela popírající jakoukoli semknutost lidí ve víře, tím více pevný mnišský řád (s karmelitánskou "mniškou" jsem měla pojmově také problém, u nás je to běžně jeptiška, ale naštěstí se toto slovo moc často nevyskytovalo).
Dokonalá hrůza a horor, to se autorce podařilo vylíčit, ale tak nějak jakoby i sebe v komunitě viděla zvenčí, odosobněně, vzdáleně, jakoby potlačila svou svobodnou vůli a zcela se poddala (a tomu prostě nelze věřit, taková hloupá podřízenost bez hranic mi k ní nepasovala). Něco tedy beru s rezervou, ale kolem a kolem se prostě v jakémkoli kolektivu mohou odehrát až zrůdné toxické procesy, které labilním jedinců mohou způsobit i nenapravitelnou újmu v podobě psychického onemocnění. Vše vždy záleží na lidech i jejich schopnosti a ochotě se včas ozvat, protiřečit nesmyslům a vzdorovat špatným směrům, pravidlům a principům i rozhodnutím "těch výše postavených". A asi nemá ani překvapovat, že se tak může dít i v komunitě proklamovaně oddané Bohu, tedy vyšší moci a především lásce agapé.

1 13.03.2025

Ne, tak po dvou slibných krimi - Reminiscence a Kráska a zvíře - tuhle první ze série tedy opravdu nezdolám, po několika pokusech definitivně odkládám. Už ty socialistické kecy nemohu ani cítit, a to nejen pro ně samé, ale hlavně pro naivitu, přehnanost, nepřesnost a nevěrohodnost toho, jak to všechno autor podává - mj. ležérní rozprávění u výslechů na StB, naivní názory u již dospělé dcery emigranta apod. A Krauz měl úzké vazby na StB? Tak to se mi už znechutil on i celé jejich slavné oddělení. I s těmi jejich rádoby vtipnými dialogy.
Možná, ale jen možná, až tohle obrovské zklamání a odpor rozdýchám, mrknu se na nejnovější díly série...

2 12.03.2025

Scarrowa mám ráda, a tak jsem se s chutí vrhla na další knihu z doby začátku letopočtu. Ovšem tentokráte to není stará známá římská skvadra putující (a bojující) po celém tehdejším světě, ale jiní hrdinové, pohybující se a pracující na bouřlivých vodách.
Moře a veškerá související dobrodružství miluji, tak doufám, že se mi i nové autorovy příběhy tvořené spolu s dalším Britem budou líbit, i když hned na začátku plavba Bosporem a Dardanelami nebyla vůbec zmíněna a z Pirea jsme rovnou v Černém moři - na to, že to byla první zkušenost Telemacha na palubě bych čekala mnohem podrobnější líčení, zejména z této oblasti velkého lodního provozu a jistých možných úskalí.

A hned ještě dvě další roztrpčení: mapa je ničemná, hned první místa zmiňovaná v knize v Černém moři tam vůbec nejsou a vůbec je tam podezřele málo přístavů; překlad taky poněkud pokulhává, i jako suchozemská krysa dobře vím, že plachty se nesvíjí, ale svinují.

Nakonec to opravdu nebylo nic moc - nekáplo mi to do noty a nesplnilo očekávání. Příběh pro náctileté, naivní, víc bojůvek tělo na tělo než námořní latiny a lodí. A z historie nic.

1 09.03.2025

Polovina zdlouhavá s neoriginální šablonou starého a nového případu s jistými podobnostmi. Teprve poté se příběh rozjede po genetické lince, stane se zajímavějším a akčním. Vražda malého kloučka byla ale až zbytečně moc.

6 25.02.2025

Naprostá paráda: i když dávno nejsem dítě a o podvodní svět se zajímám hodně dlouho, tady jsem se od prvních stránek nestačila divit, jaká neuvěřitelná (pro nás - běžná pro svůj habitat) stvoření existují a jak se jim daří. O některých jsem v životě neslyšela.
Nádherná výprava (zlatá ořízka snad trochu navíc, ale ladí s tlačeným barevným reliéfem na přední obálce), velký formát, krásné fotky i kresby a velké písmo v doprovodných nepříliš dlouhých, ale informativních textech. Právě díky většímu fontu může čtenář těžkou a velkou knihu zvládnout přečíst i vizuálně vychutnat.

1 24.02.2025

Zdlouhavé, nezajímavé a k uzoufání nudné: i když se to četlo rychle, na těch 400 stranách se toho děje pramálo. Ani z oslav slunovratu a místa děje autorka nevytěžila vůbec nic pro čtenáře. I klíčové postavy nestály za nic. A odvolávka na potopení Estonie zůstala také jen odvolávkou, nic k tomu autorka nepřičinila.

1 24.02.2025

Nesporně zajímavé a čtivé, i když to zoufale postrádá chronologii. Začínáme dětstvím v Irsku a hned jsem si říkala, vida, vždyť jsem herce pro sebe vždycky označovala jako O'Neilla... (jak nemá rád své původní křestní Nigel, tak náhodou Nigel O'Neill vůbec mému uchu nezní špatně!). Ale je to podle všeho Novozélanďan a na ostrovech pak strávíme hodně času (někdy je to ale hodně velký oříšek vůbec zjistit, když se najednou hovoří o městě, které má předobraz v Británii či o britských imperiálních reáliích). A jak šel čas také na mnoha méně či více exotických místech světa, dílem při natáčení, dílem soukromě. A také v nemocnici a s nemocí, což byl důvod pro napsání vlastních pamětí. Vtipné to moc není, občas sarkastické, i trochu vulgární co do výraziva, ale zajímavé a celkem asi upřímné ano.

2 24.02.2025

Ne, ne, už mám těchhle příběhů skupinek kamarádů náctiletých, kteří něco provedli nebo se jim něco stalo, a po letech v dospělosti tajemství od/roz/krývají, docela dost, rojí se stále jak houby po dešti a jedou naprosto podle stejné šablony.
První stránku autor naplnil vzletným až poetickým jazykem popisujícím atmosféru, kterému jsem vůbec neuvěřila, však hned následují (zase podle stejné šablony) vyprávěnky jednotlivých hrdinů, kde samozřejmě žádný literární bohatý jazyk nelze najít.
Autor využívá toho, že je Ir a o irské reálie je momentálně v literárním světě značný zájem, takže svůj dlouhatánský román bez napětí a jednoznačného rozuzlení zasadil do svého rodiště, ... přičemž jeho domovina je ovšem dlouhodobě úplně jinde.

Skvěle jsem si početla: zajímavé, napínavé, aktuální a realistické. A hororové - prostě jako ze života - na knižním (americkém) trhu a na sociálních sítích (kdekoli). Žádná duchařina, ale pěkně přízemní touhy, ryzí emoce, morální dilemata, psavecké nebe i dno.
Po dočtení stále více oceňuji závěr: parádně cynický, jak to holt dneska mezi "celebritami" je (nejen spisovateli) - vlastní pochybení se zpeněží náležitým zveřejněním (a odhozením nějakého toho hnoje kolem)... a lidi-ovce to prostě budou číst, jakkoli amorální obsahem a zejména ziskem pro již veřejně značně pochybnou celebritu.
Makovou válku jsem hned zavrhla jako nepoužitelnou fantasy a Babylon jsem odložila po pár stranách jakmile přišlo nadpřirozeno, tohle ale bylo docela jiné kafe. Zřejmě i hodně autobiografické...
Skvělé čtení a výjimečně se mi líbil i žluťoučký formát s "mandlovýma očima".

3 22.02.2025

Druhá kniha od autora - po špionážní Reminiscenci pravá velkoměstská krimi: velmi čtivé a napínavé, dva různorodé děsivé zločiny, složité vyšetřování a nečekané rozuzlení, v obou případech. Slupla jsem jak malinu, a i když mám zrovna ohledně pachatelů, motivů a provedení své pochyby, nedalo se odložit.
Autor si pohrál se čtenářem ohledně provázanosti obou případů řešených nezávisle dvojicemi kriminalistů (černoši, černé auto), zapojil nejrůznější prostředí i mezinárodní spolupráci kriminalistů (s Maďary a Rakušáky), což nebylo tak úplně jednoduché.
Výrazivo ale zbytečně vulgární.

7 20.02.2025

Ech jo. Moderna. Deprese, deprese a ještě jednou deprese. Ani špetka čehokoli pozitivního. Ale srdnatě jsem dočetla, není toho moc a je tam kratičce několikrát i próza.

Ehm, takže jsem si hned poté pro změnu vzala Rushdieho ... přemítání po pokusu o vraždu... Náhoda nebo nehoda?

2 18.02.2025

Nelíbilo: Knihu jsem vybírala opatrně - vlastně o žádné letecké havárii, natož s přistáním na vodě, jsem ani číst nechtěla (příliš reálné a nervydrásající), ale "strhující thriller" na obálce mohl znamenat nějaké zajímavé vytržení.
Ale ne, hned od prvních stránek, ba slov, jsem tušila, že takhle tedy ne. Jednak rovnou začínáme vzplanutím motoru letadla a nahlédnutím do kabiny a kokpitu a rovnou míříme k nouzovému režimu neřiditelného letadla a následného drsného přistání na vodě (aspoň jsem se dozvěděla, co znamená "last-ditch" a "ditching"). A to vše bez sebemenších emocí, od kohokoli. Všichni - piloti, stevardi, cestující (řízení leteckého provozu prakticky nic) mi připadali jak umělí, samozřejmě ovšem mnohdy se vzpěčující nařízením palubního personálu ohledně následujících kroků (třebas jen nafouknutí vesty před vystoupením). Nepřipadala mi celá líčená situace vůbec věrohodná. Autorka sice má zřejmě zkušenosti právě z paluby letadla, ale spisovatelka dobrá není.
Takový Hailey si o tom leccos nastudoval a napsal ve své době skvělé nejméně dva romány z leteckého prostředí (Let do nebezpečí a Letiště), autentické a hlavně živé, poutavé a čtivé. Nezbývá než povzdech, že kvalitní profesní romány nezavál přímo čas, ale spíš je na knižním trhu zavalily takovéhle moderní pokusy a slabé odvary dobré četby.

Zklamání: pořád mne baví japonská moderní literatura, ale někdy je to opravdu na hraně. Tohle nebyl žádný román, ani plnohodnotné povídky, maximálně něco pro mládež, nebo spíš povzbudivá sebe-rozvojová literatura složená z "případových studií" Japonců, kteří chtějí nějakou změnu ve svém životě. A jak jim pomůže nesouvisející jediná kniha vybraná velkou dámou sedící v knihovně, ale zjevně se zabývající výrobou drobností z plsti než knihovní prací...
A navíc v překladu byly chyby, kdyby mi nepadl do oka karnas na místo karase, nebo spíš kranase (ani to nelze dovodit, v Japonsku jedí hojně jak sladkovodní, tak mořské ryby), tak mi došel dech při crow-funding místo crowd-funding (nezdá se mi, že by zrovna autorka zrovna na daném místě chtěla být vtipná a naznačit, že by i hejno vran by mohlo přispět...).

2 16.02.2025

(SPOILER) Příšerně zdlouhavé, zápletka nanicovatá (a neoriginální - opět něco, co provedla partička středoškoláků a jak na to kdo mnohem později v dospělosti dojel) a hlavní postavy velmi nevěrohodné. Poté, co jsem na prvních pěti desítkách stran narazila stokrát na - jmenovitou - připomínku předchozího případu detektiva Dannyho Stowea, v němž mu náramně pomohla psycholožka, bývalá kamarádka (klišé), což nesloužilo absolutně k ničemu jinému než jako zpětná upoutávka k prvnímu dílu, jsem už objemný zbytek knihy prošla rychle. Však i výplní v podobě rozboru rodin obou hlavních hrdinů bylo hodně, zejména před samotným policejním vyšetřováním.
A to vyšetřování nic moc, neuvěřitelné, že by psycholožka bez jakékoli policejní průpravy mohla oficiálně vyslýchat podezřelého, nejasné, jak skutečně pomohla při tomto vyšetřování (a pro mne rozhodně zcela nezajímavé, jak to bylo v prvním díle - tohle byl první a poslední o této dvojici). Nefandím psychologům, ale tady mi to přišlo vážně přes čáru. A konec byl taky nedotažený - jak a čím že rodiče zahlazovali čin svého maturanta?
Ani Belfast nepřišel moc ke slovu, současný ani bouřlivý minulý. Ani překlad nebyl taky nic moc, u nás snad podezřelý nevolá rovnou obhájce (to je snad až soudní označení), ale jen právníka/advokáta. A ten titul knihy - nechápu, proč se český překlad nepřidržel výstižného originálního Midnight killing; vůbec je s podivem, že projde u překladového vydání totální změna něčeho tak podstatného, jako je název knihy (zejména na klišé), nad nímž sám autor dost dlouho přemýšlí a pak si za ním stojí (snad jen v případě idiomů, říkadel, dvojsmyslů apod. je toto nejen přípustné, ale zhusta nutné).

2 16.02.2025

(SPOILER) O komentáři už nějakou dobu přemýšlím; chtěla jsem jej uvést vzletným postesknutím ve smyslu, že takovéhle knihy se dnes už nepíší! To je jistě pravda, ale protože se román řadí do drsné školy a noir, tak vlastně musím přiznat, že číst i slavné autory této éry a žánru mne (už) vlastně nebaví (takže žádný stesk se přece nekoná).
Tohle však byla úplně jiná káva: žádný organizovaný zločin. žádné potoky krve u mrtvol a rozmlácené obličeje u detektivů, nic takového. A právě proto je to z pera autorky poloviny minulého století nečekané: silné psychologické drama, kde se s vrahem setkáváme hned v úvodu a strávíme s ním pěkných pár dalších "excesů", které ještě doprovází blízkost kamaráda z války jako policejního vyšetřovatele.
Bonus ikonických plážových i dalších míst LA a poválečný život střední vrstvy s neustálými koktejly, večeřemi v klubu, krásnými ženami usilujícími nejen o pozornost bohatých mužů, ale i o pozornost Hollywoodu...
A s ohledem na hlavního hrdinu mne napadá podobně zcestné postesknutí jako z úvodu komentáře: ani vojenští stíhači nejsou bez poskvrnky na morálce a duchu... Samozřejmě, jsou to lidé z masa a kostí, a dokonce ani nepotřebují válečnou zkušenost, aby konali ohavné zločiny, resp. mnohdy se na zažitá válečná traumata prostě nemohou vymlouvat, ani kdyby chtěli...

2 15.02.2025

Podobných témat se rojí na našem knižním trhu za posledních 30 let rozhodně nemálo. Sudety a jejich historie - dávná, (před-po)válečná až současná. A vždycky je to o konkrétních lidských příbězích. Většinou se s tím autoři popasují vcelku dobře, takže mne to pořád baví číst (ostatně o Sudetech jsem toho ještě nedávno věděla opravdu pramálo).
Ovšem tady se pozná, že se toho ujala (asi jako jedna z prvních v roce 1992) velmi vypsaná a zkušená ruka, takže líčení dávných i nedávných příběhů má rozhodně přidanou hodnotu ve výborném jazykovém projevu a stylu se špetkou humoru a cynizmu, a se skutečným (věrohodným) nadhledem, který si nemohou (a rozhodně by ani neměli) dovolovat autoři o generace mladší, kteří nezažili na vlastní kůži žádnou z klíčových popisovaných dob.

7 15.02.2025

Dobře se mi to četlo: pomalá česko-holandská současná detektivka, se současnými bolestivými prvky doby, přijatelnými policisty a ostatními aktéry. A samozřejmě dunami u divokého a chladného Severního moře nedaleko Den Helder a bunkry jako pozůstatky války. Žádná stará tajemství, žádné paralelní příběhy, prostě vcelku přímočaré vyšetřování.
Autorka pěkně zakomponovala zajímavosti a odlišnosti, se kterými se jako provdaná Češka v Holandsku za dlouhá léta setkala. Mne překvapilo tamní tykání a taky časté ubalování cigaret. Jako bonus jsem se ráda něco maličko dozvěděla právě o městě Den Helder, kde si na námořní základně odkroutil vojenskou službu jeden dávný kamarád... I když často zmiňovaný nedaleký Alkmaar se svými proslulými sýrovými trhy by byl (do budoucna třeba?) ještě mnohem zajímavějším místem děje. Vida, mám pořád pro Holandsko jistou slabost.

2 15.02.2025

První stránky navnadily, ale Kurdistán a wareboarding mne rychle znechutily, takže jsem vzdala luštění pidipísmen v jinak neekologicky objemné a těžké knize (specialita Host - nepřímá úměra velikosti fontu a spotřeby papíru, tíže i ceny - nic pro čtenáře papírovývh knih).

2 30.01.2025

Očekávání splněna méně než částečně: něco jsem se dozvěděla nového o atomovém městečku a vůbec jaderném programu SSSR (kniha končí perestrojkou). Autorka si o tom nastudovala dnes již o něco dostupnější (ale jistě ne komplexní) informace, mnohé ale zůstává utajeno.
Nicméně samotný příběh hlavního hrdiny byl hodně podivný a mnohé nepřesné až nevěrohodné, např. letmá zmínka o tom, že byl VYLOUČEN ze strany, by ve skutečnosti znamenala jeho konec v (jakémkoli) oboru a tvrdou perzekuci i jeho širší rodiny (navíc snad i jeho bratr byl v emigraci, takže tuplem). Mohl být možná ještě VYŠKRTNUT ze strany, což by znamenalo menší, byť stále velká omezení, ale případně by se mu při popisované vazbě na StB skutečně do Dubny podařilo dostat s rodinou a pracovat tam...
Krom toho nejen jeho konec byl podivný, ale celé jeho uvažování a jednání (a to pravidelné a časté ježdění autem, soukromě, jeho samotného z místa pod Moskvou až do Prahy??? - dle mého skrovného názoru by tam nemohl jako cizinec do soukromého auta ani sednout, natož se v něm po SSSR pohybovat, nemluvě o té vzdálenosti).
A z jiného pohledu mne doslova nadzvedlo, že když se na prvních stránkách hovoří o katastrofální havárii v Černobylu, v atomovém městečku, které žije zkoumáním jádra, bádá a řeší vše související s atomovou vědou, takže i energií, se to prakticky ledabyle! bez zájmu! přešlo a celou knihu se to vůbec neobjevilo, neřešilo, oficiálně, ani v kuloárech!
A pak ještě "zápletka" se schovanými radioaktivními peletkami nalezenými v psacím stole... odkud, kde se tam vzaly a vlastně proč, to jsem se nedozvěděla, takže jen stále kroutím hlavou.
Autorka je s ohledem na popisovanou dobu příliš mladá, socialismus zažila maximálně sotva jako prvňáček, takže nemá dostatečný osobní vhled do toho, jak to u nás, tím méně v SSSR chodilo v tuhých dobách před revolucí/perestrojkou. Sice uvádí zdroje, ale hlavně staví na rozhovorech, a zřejmě to způsobuje zkreslení, nepřesností, až zásadní chyby. Proto za mne ve výsledku velké zklamání.

Pozn. : zmíněn je v textu - bez dalšího - Lysenko jako zarytý nepřítel Mendelovy teorie dědičnosti, ale zase chybně jako _Lyšenko_

3 30.01.2025