• Autor
• Knihy
• Bazar
• Životopis
• Citáty
• Diskuze

Nové komentáře u knih Richard Taylor

Filmová propaganda - Sovětské Rusko a nacistické Německo

„Jakožto základní seznámení s tím, jak to vůbec v Německu a SSSR bylo nejen po kulturní stránce ve třicátých a čtyřicátých letech, slouží kniha velmi dobře, protože autor relativně stručně a jasně vysvětluje společenskou a kulturní situaci. Těm, které to zajímá, navíc poskytne velké množství informací ohledně některých filmů a toho, jak účelově manipulují publikem. Těm, kteří se o tematiku zajímají velmi povrchně, prozradí, jak Sověti i nacisté měli do detailu promyšlenou propagandu, které se neštítili užít při každé příležitosti a která měla být jejich hlavním "přesvědčovacím" argumentem o legálnosti všech činů. Souhlasím s tím, že je znát, že v Německu vlastně není moc o čem psát, protože ti nejslavnější tvůrci propagadnu netočili a emigrovali, zatímco v Rusku se na manipulativnosti podílela ta největší jména, z čehož rezultovalo třeba to, že snímky jsou dodnes ceněné a kvalitní. Na druhou stranu to otevřelo možnost upozornit na některé opravdu brutálně lživé filmy (Věčný Žid), při jejichž sledování dnes běhá mráz po zádech. Detailní popisy všech filmů jsou spíše na škodu, protože i ten nejpozornější čtenář se v nich za chvíli ztratí, ale tomu, proč tu jsou, lze rozumět a moc jiných způsobů, jak to udělat lépe, asi autor neměl. Pro filmového vědce asi kniha určená úplně není, protože nic moc nového se v ní nedozví, pro laiky a ty, kteří se o historii a kinematografii zajímají blíže, jde o hodně zajímavé čtení, které rozšíří obzory a ukáže, jak jednoduše a účinně manipulovat davem. Škoda také, že kniha není trochu aktualizována a působí malinko anachronicky. 70%“... celý text
— callahanh

---

Filmová propaganda - Sovětské Rusko a nacistické Německo

„Richard Taylor ve své knize přesvědčivě ilustruje odlišnost dvou zemí, kde kult osobnosti pronikl i do filmu a byly vynaloženy nemalé (finanční i lidské) prostředky na to, aby byly jednotlivé snímky co nejvelkolepější a zároveň masově srozumitelné svým propagandistickým sdělením. Paradoxní je, že citované německé snímky jsou v nevýhodě - vznikaly v kratším časovém rozpětí a ujímaly se jich druhořadí řemeslníci (především Veit Harlan), protože opravdové talenty (Josef von Sternberg, Billy Wilder, Ernst Lubitsch, Fritz Lang) utekli před nacismem do USA. S výjimkou filmů Leni Riefenstahlové jsou nacistické propagandistické snímky umělecky slabé a dnes nekoukatelné. Oproti tomu sovětské snímky v režii Pudovkina, Dovženka a především Ejzenštejna jsou po přehlédnutí účelových zkreslení (či vyloženě lží) kvalitními kousky, které jsou neustále ctěné pro přístup k filmovému vyprávění. Tento rozdíl kupodivu Taylor neposuzuje a zabývá se pouze podrobným rozborem dějů jednotlivých snímků s přihlédnutím k režisérským technikám užitých pro vyvolání potřebných emocí u diváka. Kniha je to čtivá, ale právě příliš popisné rozbory děje, kde navíc občas chybí dovysvětlení záměrů nacistické propagandy jsou obzvláště u nacistických snímků spíše na škodu. Přesto doporučuji všem, které zajímá toto období a prolínání politiky a filmu.“... celý text
— jiri0728

---

Filmová propaganda - Sovětské Rusko a nacistické Německo

„Přijde mi, že rozhodující při výběru titulu k překladu byla atraktivita tématu. Přínos knihy zejména pro čtenáře zběhlejšího v teorii audiovizuálních médií a historii filmu je mnohem menší, než by její rozsah napovídal. Upozorňuje-li například Taylor v závěru, že obezřetnější než vůči filmům bychom dnes měli být k „novějším obchodníkům se sny, k rozhlasu a televizi“ (s. 314), jde zejména o nemilý doklad faktu, že v rukou držíme knihu napsanou před masivním nástupem internetu, potažmo sociálních sítí a serverů jako YouTube. (Podobně je dokladem neaktuálnosti knihy úvodní pozastavení se nad tím, že kinematografie přes svou více než stoletou historii stále nepředstavuje předmět seriózního akademického výzkumu, což mohlo platit v 90. letech, kdy toto vydání knihy vyšlo v originále, ale stěží v současnosti). Ne, že by Filmová propaganda nenastolovala žádné relevantní otázky. Varuje nás před tím, v jakém rozsahu může stát převzít kontrolu nad zdroji informací a ovlivňovat veřejné mínění. Návod, jak poznat, kterým informacím lze věřit, ale kniha nenabízí a není přitom pravděpodobné, že by v budoucnu byly v nějakém státě vytvořeny navlas stejné socioekonomické podmínky, jaké vedly k centralizaci filmové výroby v Sovětském svazu a v Německu. Nejsilnější částí knihy jsou přes určité výhrady historické kapitoly, v nichž Taylor dokáže organicky propojit informace z řady primárních i sekundárních pramenů, text oživuje přímými citacemi a přecházením od širší perspektivy k individuálním příběhům význačných osobností a klíčových filmů. Při přehledném chronologickém mapování institucionálního vývoje neopomíjí téměř žádnou z klíčových organizací a srozumitelně vysvětluje, proč centralizace a zestátnění neproběhly ani v jedné ze zemí okamžitě. Značnou část knihy tvoří případové studie několika poměrně známých německých a sovětských filmů. Zaměření na dostupné filmy je v rozporu s pojetím jednotlivých studií, tvořených převážně mechanickým popisem snímků prakticky scénu za scénou, s minimálním zohledněním formy a stylu. Podobná deskriptivnost by měla jisté opodstatnění u filmů méně známých či dostupných, ne u Křižníku Potěmkin a Triumfu vůle. Zdá se, že pro Richarda Taylora nejsou filmy komplexním systémem navzájem spolupracujících prvků, nýbrž sérií za sebe řazených obrazů. Totéž platí o jeho knize: informace, jakkoli mnohdy přínosné, autor pouze vrší na sebe bez snahy o syntézu. Navzdory nezanedbatelné informační hodnotě jde o knihu jednorozměrnou a příliš přímočarou, která coby základní vhled do tématu poslouží lépe historikům než studentům filmové vědy.“... celý text
— Matty

---