callahanh komentáře u knih

(SPOILER) Nadčasové a příběhově velmi silné dílo, které se Keyesovi povedlo až geniálně. Krom toho, že jde o experiment s inteligencí, může být totiž chápáno jako metafora lidského života, kdy se z naivního dětství dostáváme do dospělého života, poznáváme jeho nástrahy, zjišťujeme, že lidé jsou falešní a mnohdy to, co dělají, myslí úplně jinak, abychom postupně stárli a své schopnosti ztráceli a uvědomovali si to, což je ničivé a děsivé. Autor dokázal do knihy dostat posmutnělou atmosféru, která postupně čtenáře obklopí a povedlo se mu také vykreslení hlavní postavy, která má hloubku a je natolik lidská, že s ní nelze nesoucítit. Je tu hned několik silných momentů, které dokonale vystihují to, jak lidstvo vytlačuje odlišující se jedince (v pekárně nakonec hrdina musí skončit, protože prohlédl, že byl všem pro smích a využívaný pro nelegální kšefty, vědci s ním naopak pomalu nechtějí nic mít, protože je chytřejší než oni a ukazuje jim jejich vlastní nedokonalost), jednoznačně nejemotivnější je ale závěr knihy, v němž si hrdina uvědomuje, co se mu děje, a především to, že s tím není schopen cokoliv dělat a východisko je jen jedno. Malinkým negativem budiž snad jen absence o něco výraznější ženské postavy. Růže pro Algernon je sice trochu nenápadná kniha, která ale chytne za srdce, donutí k zamyšlení, velice trefně ukazuje pomíjivost života a zanechá ve čtenáři zvláštní náladu, která s jejím zavřením hned tak nevyprchá. 100 %

10 30.10.2024

Ačkoli je román prezentován jako dnes velmi populární "postapo", čtenáři zvyklí na tento žánr z něj mohou být nepochybně zklamaní. Nejsou v něm totiž žádné technologie budoucnosti, žádná alternativní realita ani nic šokujícího. Kniha naprosto odpovídá době svého vzniku a působí spíš jako historický román a budoucnost, do které je děj zasazen, naprosto odpovídá Anglii někdy v devatenáctém století. Samotná zápletka o titulním posledním člověku přebírá vládu až v závěru, kdy jde o skutečně posmutnělý román o konci jedné éry, kterou ukončila neznámá pandemie (podobnost s covidem je až mrazivá). Předchozí dvě třetiny románu jsou spíše jakýmsi melodramatem, romancí a politickou úvahou o tom, jak by fungovala Anglie jako republika. Nechybí tu ani mnoho filozofických úvah o vztazích, lidech jako takových i celkovém významu státu pro lidský život. Je pravda, že z dnešního pohledu je román místy šíleně zdlouhavý, vleklý a pomalý, čemuž nepomáhají ani extrémně dlouhé kapitoly psané prakticky bez odstavců. Českému vydání a překladu patří díky za doplnění všech odkazů na anglické klasiky (především Shakespeara, Byrona a Shelleyho), které běžný čtenář nemá šanci sám rozklíčovat a navíc ukazují, jak moc velký vliv měli zejména poslední dva jmenovaní na tvorbu Mary Shelley. Podařil se zachovat i specifický až básnický jazyk, kterým je kniha napsána a tím pádem i zvláštní melancholická a ne úplně veselá, přitom ale ne tak temná atmosféra. The Last Man je náročnější počin, který rozhodně vyžaduje čtenářovou součinnost a mohl by být o něco kratší, když se jím ale čtenář prokouše, odměnou mu je solidní zážitek. 70 %

21.10.2024

Dá se pochopit, proč v době vydání způsobily Večery na slamníku takový poprask. John totiž sice píše válečné povídky a příběhy, na frontu ale čtenáře vezme málokdy a soustředí se především na každodennost a osudy těch, kteří třeba nejsou přímo ve válce, ale boje ovlivňují jejich osudy. Tu tedy někdo přijde o příbuzné a čeká doma, až se mu vrátí zbytek rodiny, aby ten pak zase odjel bojovat, tu si vojáci krátí čas mezi boji skládáním nesmyslného hlavolamu, tu jeden voják zjistí, že ačkoli svou ženu vlastně nesnáší a bije ji, na frontě mu moc chybí. Všechny povídky jsou psány s určitou nadsázkou, mají ale dost jinou atmosféru, protože zatímco některé jsou odlehčené a spíš humorné, jiné jsou vážné a mnohdy tragické. Velmi podobné je to s jejich čtivostí a jazykovou stylizací, protože některé se čtou velmi dobře a mají solidní tempo, jiné jsou naopak dost těžké, spíš pocitové a jazykově náročnější, takže z nich čtenář asi nemá takový požitek, neboť musí rozklíčovat různé významy. Celkově vzato tak jde rozhodně o zajímavou a tak trochu jinou knihu, než by čtenář od válečného díla očekával, zároveň je ale k jejímu přečtení třeba být už trochu zkušenějším čtenářem a značná míra tolerance, protože poměrně dost povídek nejde úplně pochopit a odhalit v nich všechny alegorie a narážky a jsou přece jen už lehce zastaralé. Přesto ale velmi zajímavá zkušenost. 70 %

4 10.10.2024

I když kniha končí někdy roku 2016, jako by ji psal Miroslav Karas dnes, protože Rusko se absolutně nemění. Pořád tytéž praktiky, tytéž výmluvy, tatáž doktrína, tatáž propaganda a bohužel i tytéž výsledky. Je až frustrující číst, jakým způsobem se novináři z jiných (v našem případě přímo nepřátelských) zemí nemají šanci dostat k nějakým informacím a jak nepříjemné prostředí všude panuje. Rusko je zkrátka země plná rozporů - na jednu stranu nádherná příroda a krajina, regulérní samoty, kde se zastavil čas a na druhou stranu absolutní nesvoboda, imperiální touhy a neúcta k lidskému životu. Je vidět, že autor strávil v Rusku mnoho let a dokázal ho poznat hodně dobře a čtenáři pak předá i nečekané a zajímavé informace. Je také dobře, že neopomene zmínit, jak Rusko vnímá Českou republiku (přes tehdejšího prezidenta) a že vše ostatní je pro oficiální představitele irelevantní. Jak už je tu několikrát zmiňováno, kniha je členěná spíš nahodile, nemá kapitoly a přeskakuje od ryze politických témat k těm cestopisným, což nijak nevadí, ale asi mohly být jednotlivé pasáže lépe a možná logičtěji členěny. Je také nutné mít na paměti, že autor je novinář, čili většinou jde spíš o krátké reportáže a věcný popis, i když je jasné, co si on sám myslí. A odkud bych asi tak byl? je výborná sonda do země, kde by asi málokdo chtěl být dlouhodobě, a jejíž politika je zároveň její zhoubou. 80 % PS: Je škoda, že ti, kteří by si knihu měli přečíst, ji pochopitelně odmítnou z důvodu "neobjektivity".

1 16.09.2024

To, co mělo být obyčejnou reportáží o nevyřešených únosech a vraždách mladých dívek podobného vzhledu, se za nějaký čas zvrtlo ve velmi osobní příběh, protože autorka zjistila, že pachatele velmi dobře zná. A právě to je výhoda i prokletí knihy zároveň. Výhodou je to, že Ann Rule dá částečně nahlédnout do nitra Teda Bundyho, když zrovna nevraždil a byl "normální" a donutí čtenáře si uvědomit, že by s největší pravděpodobností sériového vraha ve svém okolí zřejmě taky neodhalil a jak moc těžké je přiznat si, že někdo, koho relativně dobře a dlouho znáte, se může dopustit naprostých zrůdností. Prokletí je ovšem to, že ona osobní rovina dost často přebírá vládu a autorka jako by někdy ztratila určitý nadhled a možná podvědomě se snaží Bundyho ospravedlnit, a ačkoli si to sama asi neuvědomovala, z mnoha pasáží je znát, jak i jí se dostal do hlavy, dokázal v ní vyvolat pochyby a soucit. Je až fascinující, že se v podstatě nikdy nezamyslí nad tím, že v jeho blízkosti mohla být kdykoli v bezprostředním nebezpečí a mohla skončit podobně jako mnoho jeho obětí (i když pochopitelně vypadala úplně jinak než ony, což ji s největší pravděpodobností zachránilo). S ubývajícími stránkami začíná být jasné, že kniha se pro autorku stala formou terapie a ona se snažila vypsat z toho, co ji potkalo a co není úplně obvyklé. Většinou se jí ale daří všechno pojmenovávat věcně a nikdy nezpochybní jakýkoli důkaz ani tvrzení a striktně se drží faktů. Kniha nicméně trpí obvyklými neduhy true crime, jako jsou extrémně velký počet jmen, která za chvíli splývají, stejně jako velký počet policistů, kteří taky brzy splývají a detailní popis většiny zločinů, které byly hrůzné a nelidské, i ony se ale stanou určitou rutinou. Tím pádem mohla být kniha o minimálně pár desítek (spíše ale stovku) stránek kratší. The Stranger Beside Me je svým způsobem důležitá kniha, která se žánrem true crime pracuje malinko jinak a není úplně suchým dokumentem, ale stává se osobní. Jak moc to ale bude vadit, musí každý čtenář posoudit sám, protože je to vskutku silně individuální. 80 %

3 12.09.2024

Ačkoli je Obsluhoval jsem anglického krále formálně vzato novela, která by tedy měla být přečtena v krátkém čase, čtenáři úplně naproti nejde. Bohumil Hrabal v ní zvolil osobitý styl sestávající z minima kapitol (ty jsou logicky dlouhé), absence uvozovek a skoro i interpunkce a nekonečně dlouhých souvětí. Nečte se tedy úplně snadno, což trochu umocňuje i začátek, který je zdlouhavý a soustředí se spíš na popisy denní rutiny hotelového poslíčka a jeho milostná dobrodružství, která se nebojí určité otevřenosti. Ta je "opsaná" básnicky a docela malebně, takže není nijak vulgární, ačkoli to, co popisuje, pochopitelně "vulgární" je. S ubývajícími stránkami ale osud Jana Dítěte nabírá na obrátkách a najednou se v knize objevuje celistvý příběh, v němž si Hrabal bere na paškál typicky českou malost a unikátní schopnost proplouvat snad všemi možnými režimy. Velmi dobře tu ukazuje, jak se obyčejný člověk, který se snaží najít své místo v životě, najednou může ocitnout na špatné straně barikády a ve své zaslepenosti a radosti, že konečně našel, co hledal, nevidí, co se řítí za průšvih a že to, co dělá, není úplně nejlepší. I proto mu přijde přirozené po skončení jedné etapy "přepřáhnout" na druhou a opět plout s dobou a být se všemi zadobře. Jan Dítě je de facto hodně smutný hrdina, který vidí jen sám sebe, své problémy považuje za ty nejtíživější a nedokáže je zasadit do celospolečenského kontextu. A i když si na konci určité věci uvědomí, nikdy nepřipustí, že by chyboval a mohl tím dokonce někomu ublížit. Je vlastně fascinující, jak poeticky dokázal Hrabal všechno napsat tak, aby Jan Dítě nebyl nesympatický a čtenáře jeho osud zajímal. Pozoruhodné budiž i to, že ačkoli z novely vykukuje drsnost a krutost a někdy se v ní dějí nepěkné věci, opět jsou popsány tak, že vyznívají vlastně ledabyle a jako něco, co se děje jen tak mimochodem. Obsluhoval jsem anglického krále je ve výsledku poměrně poetická kniha, která má svůj specifický styl vyprávění, který ale mnohé odradí a zbytečně odvádí pozornost. A to je přece jenom trochu škoda. 75 %

6 05.09.2024

Ota Kars evidentně patří k inteligentnějším fanouškům Sparty Praha (kterým se stal doslova z úleku) a svou knihu pojal mnohdy dost odlehčeně, takže ji opravdu můžou číst všichni. Její název je navíc příjemné mnohoznačný (škvára jakožto nejzákladnější fotbalový povrch, ale i úplatky, které k němu bohužel patří). Je napsaná velmi čtivě a zcela přesně vystihuje život fotbalového fanouška (a je asi jedno, jestli extrémně zapáleného, nebo toho vlažnějšího), navíc vzhledem k věku autora se dostává i do období normalizace, kdy fanouškovství byla jedna z mála víceméně legálních možností, jak si trochu zanadávat a dopustit se jakési decentní rebélie. Atmosféra oné doby na čtenáře vysloveně dýchne, což je pozitivní, protože rychle pochopí, v čem tehdy tkvělo kouzlo toho chodit na fotbal a fandit. Ono nadšení, které autor sdílí nad některými momenty svého oblíbeného klubu a reprezentace, je skoro nakažlivé a každý, kdo má nějaký klub v srdci, se do něj může snadno vcítit, i když fandí někomu jinému. Sympatické je i to, že se nebojí "říznout" do vlastních řad a ke svému klubu je hodně kritický a snaží se zůstat objektivní. Tématu uzpůsobil i jazyk, který je hovorový a zcela autentický a opravdu dotváří jakýsi pocit dialogu mezi autorem a čtenářem. Rozhodně nelze vyloučit, že někdo, kdo s fanouškovskou komunitou nemá žádné zkušenosti a ke knize se dostane, ji vezme na milost a začne třeba taky fandit, protože vše je psáno tak nenuceně a lehce, především se ale nesnaží nijak ospravedlňovat. Vzhledem k tomu, jak je dílo pojato, ani tolik nevadí nezbytný a nepodložený sparťanský pláč, kterému se autor občas neubrání, není to ale nijak rušivé a časté, spíš to pobaví. Bonusem jsou navíc moc pěkné fotky, které jsou sice většinou černobílé a odpovídají době vzniku, což ale nevadí, protože jsou autentické. Fotbalová škvára je sice určena především fanouškům (bez rozdílu klubu), pokud se k ní ale dostane někdo, kdo nefandí a fanouškovské komunitě nerozumí, neměl by být zklamán, protože i jeho by měla bavit. 80 %

1 18.08.2024

Možná je trochu nešťastné, že kniha v češtině vyšla až na základě filmové adaptace, kterou logicky připomíná i obálka, protože s ní moc společného nemá. Kniha je jakousi decentní biografií obyčejného a zodpovědného pilota civilních letů v USA a milujícího otce, který se jednoho dne stal "hrdinou" (ač sám to slovo nerad používá a slyší) a v zájmu záchrany cestujících zvolil manévr, který byl vysoce nebezpečný, pořád ale nabízel největší naději na záchranu, což se povedlo. Jeho vzpomínky se čtou příjemně, rozhodně nejde o nic náročného, zároveň jsou ale čtivé a i ti, kteří se o letectví moc nezajímají, budou pohlceni, navíc se dozví dost nečekané informace (např. že pilot v USA rozhodně z platu nevyžije dlouhodobě a musí mít nějakou vedlejší činnost, poznají proměnu letecké dopravy po 11. září a částečně pochopí specifickou americkou mentalitu, která umožnila co nejrychlejší návrat do normálu, i americký patos, který Evropanovi přijde mnohdy směšný, pro ně ale má svůj význam). Pokud se autor nevykresluje v lepším světle (o čemž po přečtení vůbec nelze pochybovat), je vskutku slušným a skromným mužem, který své práci obětoval ze svého života opravdu moc, vzal si tolerantní ženu a vychoval dvě dcery. Možná, že to celé je podezřele idylické a až na oněch pět minut klíčového letu prakticky neobsahuje žádné dramatické situace, v kontextu díla to ale nijak nevadí, protože to nejspíš vystihuje ten nejobyčejnější život člověka, o němž by se svět nikdy nedozvěděl nebýt jednoho hejna ptáků, které mu změnilo život. 70 %

1 09.08.2024

Předně je nutno ocenit nádhernou podobu nového vydání sbírky povídek E.A. Poea, protože obálka i ořízka stránek vypadají naprosto skvěle a v každé knihovně se budou jistě vyjímat. Obsahově je pak sbírka o něco problematičtější, protože ti, kteří čekají hororové povídky, kterými se Poe proslavil nejvíc, budou zklamaní, protože ty jsou v menšině, ačkoli jsou nejlepší. Dýchá z nich poctivá gotická atmosféra, a i když příběhy jsou z dnešního pohledu klišovité a lacině duchařské, mají specifické kouzlo a částečně pracují s psychologií, takže jsou vlastně fajn. Většinu knihy ale tvoří vesměs zvláštní a nejednoznačné povídky, které jsou tu filozofické, tu trochu jinotajné, tu parodické, tu dokonce mírně humoristické. Žádná ale neuchvátí natolik, že by si ji čtenář pamatoval nějak déle, což je veliká škoda. K těm nejvýraznějším příspěvkům patří úvodní Nevídané dobrodružství jistého Hanse Pfaalla, pochopitelně titulní Pád domu Usherů a Proč ten malý Francouz nosí ruku v pásce. Pád domu Usherů a jiné povídky rozhodně stojí za přečtení, jen je třeba počítat s tím, že většina povídek je úplně jiných, než čtenář očekává a také s tím, že kniha trpí podobnými neduhami jako mnoho povídkových výborů, tzn. že v ní je poměrně dost vaty. Na druhou stranu se díky tomu (a plánovaných dalších výborech) čtenář seznámí s kompletní tvorbou spisovatelského velikána. 60 %

3 31.07.2024

Kniha se sice jmenuje O Pavlovi, ale Pavel Juráček je jednou z mnoha postav hodně zajímavé knihy, která v mnohých věcech boří zažité mýty o disentu a těch, kteří do něj patřili. Hlavním motivem knihy je dnes ono populární a nadužívané slovo toxický vztah Daňi Horákové s Pavlem Juráčkem, který byl od počátku odsouzen k zániku. Kniha se dá brát též jako sonda do duše inteligentní a vzdělané ženy, která nedokáže opustit možná génia, ale povětšinou povaleče, tyrana, záletníka a psychicky nevyrovnaného člověka a místo toho se trápí ve vztahu, který ji vnitřně ničí. Krom toho se ale čtenář dozví docela zajímavé a mnohdy neznámé věci o plno disidentech a především o těch, kteří si na tomto statusu prakticky založili kariéry, aniž by jimi skutečně byli. Taktéž odhalení, že mezi nimi probíhaly docela velké boje, je dost nečekané a taktéž zajímavé. Jen je škoda, že se autorka trochu nedržela, protože její filozofické odbíhání tu ke Kafkovi, Mileně Jesenské, k Viktorce z Babičky, k Boženě Němcové a jakási snaha o širší úděl žen, které bojují o své místo na slunci odjakživa, je někdy zdlouhavé a repetitivní a místy působí jako snaha o vyvinění z toho, že nedokázala odejít z onoho vztahu (ačkoli antifeministický výklad pohádky Kráska a zvíře má něco do sebe a dost změní náhled na tuto klasiku). O Pavlovi je rozhodně přínosná kniha, která mnohým otevře oči, demýtizuje československý disent, především ale otevřeně popisuje, že Pavel Juráček byl nesnesitelný a sebelítostivý jedinec, který ve svobodném světě prakticky nedokázal tvořit. Jen toho filozofování je trochu moc. 80 %

15.07.2024

Málo se ví, že krom psychologické prózy psal Jaroslav Havlíček též fantaskní a hororové povídky, které představuje tato sbírka. A ačkoli je kvalitativně nevyrovnaná, za pozornost stojí, protože nabízí některé skvosty a zajímavé kousky. K tomu nejlepšímu určitě patří alegorická titulní povídka, která trochu černohumorně vypráví o tom, co se stane, když "zemře" Bůh a mimo to je částečně i zombie hororem, což je úkaz u nás nevídaný! Taktéž závěrečná nedokončená novela Smaragdový příboj je výborná, má skvělou atmosféru, je parádně rozehraná, jen bohužel nedokončená, takže v tom nejlepším skončí (ačkoli v doslovu je konec naznačen), některé scény v ní ale patří k naprostým vrcholům. Za zmínku pak určitě stojí i Přicházející z pekel, což je velmi tajemná povídka s tak absurdní a neuvěřitelnou pointou, že z ní až mrazí, Černá paní pak vychází z určitých lidových pověstí, ale je asi až moc obyčejná, ačkoli se jí nedá upřít hutná atmosféra. Vynikající pak jsou Hodinky pana Balabána, které chvílemi připomínají Stephena Kinga, protože jsou tematicky i stylově velmi podobné a de facto i jejich pointa je nádherně "kingovská", k tomu lepšímu pak patří i Vítr, který jsem ale plně docenil až po přečtení doslovu, který povídku rozklíčoval a postavil do jiného světla. Zbylé povídky pak jsou spíš průměrné a hrozně rychle vyšumí z hlavy, ačkoli mají třeba zajímavý nápad, tak jejich podání není úplně nejlepší, nebo zvláštně experimentující a komplikované (třeba Faustova smrt je zcela jasná alegorie, ale podaná dost složitě a nejasně a po jejím přečtení málokdo ví, o čem vlastně byla). Zánik městečka Olšiny je velmi dobrý soubor povídek českého klasika, který nabídne nové obzory a dokáže, že i v Čechách kdysi vznikala hodně kvalitní díla, která koketovala s tajemnem, fantastikou a hororem a určitě nezaostávala za zahraničními vzory. 75 %

2 08.07.2024

Kdo už pár "dánovek" přečetl, může de facto při hodnocení používat metodu CTRL+C CTRL+V a upravit jen pár vět. Rozhodně to není špatně, protože Dominik Dán si udržuje vysoký standard a má zvláštní schopnost, že jeho hrdinové jsou tak lidští, že s nimi čtenář prakticky žije. To platí i v tomto případě, protože úvodní pasáž na pohřbu je hodně silná a málokoho nechá chladným, stejně tak smutný je budoucí osud Petry Pergnerové, která je tu jednou z hlavních hrdinek a má našlápnuto na skvělou kariéru. A ono je vlastně dobře, že tyto dvě podzápletky, které oživuje i špičkování policistů plné černého humoru, tu jsou, protože hlavní případ je tentokráte "obyčejný", nemá politickou motivaci a spíše inklinuje k tradiční kritice chamtivosti a typické podoby česko-slovenského kapitalismu a není až tak atraktivní a záživný. Na rozdíl od některých jiných dílů je ale případ dořešen a není v něm otevřený konec, takže čtenář nezůstane na pochybách a nepřijde si malinko "podveden". Opět platí, že ani Kníže Smrt není kniha, k níž by se někdo vracel nějak extrémně často, jako část série ale funguje velmi dobře, opět posune osudy oblíbených hrdinů trochu dál a fanoušky plně uspokojí. 70 %

5 01.07.2024

Zarytí fanoušci a čtenáři Kinga si toho v Cyklu vlkodlaka moc nenajdou, protože povídka samotná je ničím nepřekvapí. Vzhledem k tomu, že je krátká, nemá autor moc prostoru na svou tradiční propracovanou psychologii, přesto má velmi jednoduchý a filmovou terminologií řečeno "béčkový" příběh své kouzlo, ačkoli jsou v něm použita prakticky všechna žánrová klišé. King ale umí vytvořit jedinečnou atmosféru specifických obav, která čtenáře obklopí a udrží ho v napětí. V tomto případě přidává ještě docela překvapivou pointu, v níž se hrdinou stává ten nejméně pravděpodobný. Na trochu jinou úroveň navíc knihu povyšují parádní ilustrace, které temnější atmosféru ještě dotváří a jsou velmi působivé. Cycle of the Werewolf rozhodně není tím nejlepším, co King kdy napsal a je na něm až moc vidět jeho dětská láska k pokleslým filmům, je ale ideální příležitostí k tomu seznámit se s jeho stylem psaní, viděním světa a důrazem na obyčejnost a vnitřní sílu postav, protože tu chybí zdlouhavé popisy a libování si ve zvláštních detailech. A je také škoda, že se nikdy neodhodlal napsat pokračování, protože některé postavy mají veliký potenciál. 75 %

11 13.06.2024

Velmi dobrá kniha, která vezme diváky za kulisy památného roku v historii Manchesteru United, v němž se mu podařilo získat ojedinělý treble, navíc vítězství v Lize mistrů se zařadilo k těm nejpamátnějším. Dickinson nic nevymýšlí a klasickým reportážním stylem popisuje to nejzásadnější, co se v oné sezóně dělo a tak trochu demytizuje legendárního Alexe Fergussona, který nebyl žádným svatouškem a mnohdy šel malinko přes mrtvoly, aby jeho klub uspěl. K tomu si dokonce vymyslel i vlastní taktiku s pokukováním po hodinkách s blížícím se koncem, která překvapivě fungovala a dostávala rozhodčí pod tlak. Jelikož byl autor mnohdy v kabin, tak přichází i s docela exkluzivním materiálem, který může sloužit dalším koučům jako inspirace v tom, jak tým udržet pohromadě i při těch nejvyšších výzvách. Je moc fajn, že těm největším "hrdinům" sezóny se autor věnuje samostatně a k celému dění se s nimi vrací o mnoho let zpátky a je potěšující, že dnes to někteří z nich vnímají zcela jinak. Možná je škoda, že se zaměřil jen na ty zásadní duely, které povětšinou přinesly buď pořádnou bitku o vítězství, nebo vyčnívaly zcela zaslouženě. Tím pádem pak ono výjimečné období působí jako z rychlíku, což je asi ta jediná výtka, která za autorem může reálně jít. Kniha určitě nepatří k těm, k němž se čtenář bude pravidelně vracet, ale jakožto památka na jeden výjimečný úkaz v dějinách fotbalu funguje víc než dostatečně. 80 %

2 13.06.2024

Nemá smysl bádat nad tím, zda tím, že čteme o sériových vrazích, legitimizujeme zlo, protože od počátku věků podobné činy lidstvo zajímají a fascinující a vskutku nemá cenu se alibisticky podobným knihám / seriálům / filmům vyhýbat, navíc když už je pachatel v cele, nebo po smrti. Philip Carlo na knize Night Stalker odvedl precizní práci a jeho dílo se de facto může ukazovat jako naprosto typický zástupce žánru true crime v podobě, v jaké ho známe nejlépe. To znamená, že autor skoro chronologicky staví portrét lidského monstra, které formovalo drsné dětství, tyranský otec, nevyrovnaná matka a velmi špatné okolí, které ho velmi brzy přivedlo k drogám a tomu nejhoršímu zločinu. Popisy všech vražd a napadení jsou děsivé a detailní a je vskutku zrůdné, že si někdo vybírá oběti zcela náhodně a je vzrušen z toho, když může znásilnit a zabít. O to větší je škoda, že autor v závěru malinko ztratil soudnost a soudní proces s Ramirezem pojímá takřka deníkově a velice podrobně, což není úplně šťastné rozhodnutí, protože víc než co jiného je závěrečná třetina zdlouhavá, defiluje v ní hromada postav, v nichž má čtenář zmatek, dost situací se v ní opakuje (neustálé upozorňování na přítomnost vrahových fanynek u soudu, střídání jeho advokátů) a navíc se ještě zabývá nepříjemnou situací u porotců, což už je opravdu až moc. A také kvůli tomu pak nevyzní samotný závěr, který se zaobírá fenoménem žen, které se zamilují do ohavného vraha a mají zvrácené představy o jejich vztahu, což by stálo za samostatnou knihu. Night Stalker tak ty, kteří tuší, jak strukturované knihy z žánru true crime jsou, ničím nepřekvapí, protože přesně naplňuje žánrovou šablonu, nikterak z ní neuhne, ale svůj účel splní. A nebýt zdlouhavého popisu soudního procesu, bylo by hodnocení o deset procent lepší. 70 %

2 02.06.2024

Strašně těžké hodnocení. Co se informací týče, je kniha velmi dobrá, protože dává dohromady celou historii kapely v přehledné formě, odhaluje různé vlivy, které na její tvorbu měly různé styly a nebojí se jít ani do temnějších kapitol souvisejících s drogovou závislostí a různými spory uvnitř kapely a střety eg všech členů. Naprosto otřená je ale česká podoba knihy, která jako by neprošla žádnou redakcí, protože je v ní hromada (ale fakt hromada) chyb, především se neřeší shoda podmětu s přísudkem, některé odstavce se v ní opakují a také definice různých syntezátorů a hudebních "udělátek" je hodně vachrlatá a v orientaci čtenáři moc nepomůže. A je to škoda, protože komplexní kniha o DM na trhu dodnes chybí a vzhledem ke globální slávě kapely by se rozhodně neztratila nová edice, na které by si vydavatel měl dát více záležet, nejlepší by pak pochopitelně bylo vydat knihu, která by v mapování zašla až do současnosti. Možná autor mohl vynechat zmínky o projektech ex-DM Vince Clarka, které se skupinou až tolik nesouvisely, na druhou stranu se dá pochopit, proč je sem zařadil. Nejzajímavější na celé knize pak jsou pasáže o tom, jak právě Clarke nebyl schopen snést tíhu slávy, o kterou nestál a raději odešel dělat jiné projekty, kde se ale určité formě slávy stejně nevyhnul. Kolem a kolem je Stripped příkladem knihy, kterou totálně zabila česká edice, která je silně podprůměrná a nedostatečná a trpí veškerými edičními neduhy, jaké si lze představit. Nebýt informačně bohatá, hodnocení by šlo rapidně dolů, velká škoda. 50 %

1 27.05.2024

Velmi přínosná publikace, která mapuje nejtemnější období naší historie a nahlíží na něj skrz sport a převážně fotbal, který měl v budování socialismu dost specifickou pozici. Je mnohdy až legrační číst o tom, jak se představitelé tělovýchovy snažili jít proti zažitým pravidlům a násilně měnit tréninky a strukturu fotbalu jako takového, aby nakonec přišli na to, že konfrontace se zahraničím je nezbytná, tudíž začali hledat různé vesměs směšné kličky k tomu, jak si ji obhájit a jak povolit cesty do demokratického světa. Je vidět, že Zdeněk Zikmund prošel mnoho a mnoho materiálu, protože informace jsou mnohdy raritní a i práce s nimi je velmi dobrá, protože jednotlivé zařazení je přehledné, stejně tak jejich prezentace. Jen je škoda, že je jich někdy až moc a některé kapitoly vypadají jako výpis z Wikipedie a jdou spíš heslovitou cestou než nějakým uváděním do kontextů. I z toho důvodu je čtení někdy složité a orientace v jednotlivých pojmech není úplně jednoduchá. Nejlépe jsou na tom v tomto směru poslední dvě kapitoly týkající se perzekucí a politických procesů, které jsou až strhující a plné hodně smutných a dnes bohužel zapomenutých osudů trenérů a hráčů, kteří se narodili ve špatné době. Pro zájemce a laiky (fotbalové fanoušky) je kniha nejpřínosnější v tom, že poměrně přehledně zpracovává roli fotbalu v bolševickém Československu, který měl být určitou výkladní skříní, což se někdy dařilo a jindy ne, navíc si představitelé moci moc nevěděli rady s tím, jak si poradit s fanoušky, kteří chodili na stadion, fandili svému týmu a sem tam vyjádřili i nesouhlas s vládnoucím režimem, což někdy podvratně dělali i hráči klubů, které režim zrovna nemiloval. Možná trochu náročnější, ale určitě objevné čtení pro všechny, kteří s knihou chtějí vést dialog. 80 % PS: Doporučil bych knihu i všem těm, kteří neustále omílají frázi, že politika do sportu nepatří, protože po jejím přečtení je více než jasné, že právě sportovní zápolení je pro totalitní režimy naprosto klíčové.

06.05.2024

Ačkoliv nejde o jednoduché čtení a některé pasáže jsou extrémně silné a náročné, rozhodně stojí za to si knihu přečíst. Už jen proto, že čtenář zjistí, že sovětská forma komunismu, kterou obecně považujeme za brutální, byla jen slabým odvarem toho, co prožívali lidé v Kambodži. Autor sugestivně popisuje tamní režim, který doplatil na to, že se moci opravdu chopili nevzdělaní lidé, kteří nedokázali domyslet důsledky svých činů. Popisy jsou mnohdy drsné a těžko k uvěření (a těžko se věří i tomu, že autor všechno přežil), nicméně se od nich nejde moc odtrhnout, protože jsou svým způsobem fascinující. Nechybí tu ani okénko s vhledem do minulosti, které sice osvětluje, jak se Rudí Khmérové dostali k moci, to už ale není tak čtivé a orientovat se v jednotlivých jménech a pojmech je pro Evropana dost těžké. Samotný osud autora je vskutku námětem na film, což se víceméně povedlo a je trochu paradoxní, že skončil, jak skončil, když dokázal přečkat všechno utrpení. Survival in the Killing Fields nikdy nebude "mainstream", je to ale hodně důležitá kniha, z níž jednomu není příjemně, na druhou stranu jen ukáže, že oproti jiným kontinentům se pořád máme víceméně dobře. 85 %

5 08.04.2024

O Garym Ridgewayovi Evropané asi moc neslyšeli, protože ačkoli je nejaktivnějším vrahem Ameriky, moc knih ani filmů o něm nevzniklo, tudíž se mimo hranice domoviny příliš nedostal. O to větším přínosem je počin Ann Rule, která ho představuje opravdu do detailu a prakticky minutu od minuty rekonstruuje jeho děsivé vraždy a především jejich úděsně dlouhé, únavné a mnohdy nikam nevedoucí rozplétání. A právě ona podrobnost je tím, co knihu trochu sráží, protože autorka se vskutku všemu věnuje hodně detailně, nechce na nic zapomenout, takže skoro všem obětem dává tvář popisem jejich životů, komentáři příbuzných a "pasovými" fotkami na začátku odstavce. Je to postup, který je zcela legitimní a snadno pochopitelný, zároveň ale trochu ubíjející, protože vstřebat všechna jména, informace a popisy je prakticky nemožné, tudíž čtenáři po pár stránkách začne vše splývat. To pak platí i o vyšetřovatelích, kterých se na případu protočila dlouhá řada a orientovat se v jejich jménech je také náročné. Nejpřínosnější je kniha naopak ve chvílích, kdy se zaměřuje na ryzí policejní rutinu spočívající v úmorném shánění důkazů a výpovědí, které mnohdy nikam nevedou a čím déle trvají, tím jsou všichni nevrlejší a vyšetřovatelé musí navíc bojovat i s nedostatkem lidí, prostředků, byrokracií a těžce nespokojenou veřejností. Green River, Running Red rozhodně uspokojí všechny milovníky true crime, nabídne zajímavý, fascinující a stejně tak děsivý a mrazivý portrét nenápadného vraha, jen je potřeba počítat s určitou rozvláčností a s tím, že minimálně sto stran mohlo jít při editaci ven. 80 %

4 25.03.2024

Těm, kteří na nějaké sociální síti sledují Jaroslava Konáše, muselo být okamžitě jasné, jakým směrem se bude jeho literární prvotina ubírat. Proto není překvapení, že v ní převažuje tajemná a hodně osobitá atmosféra Prahy a jejího genia loci, který ožívá ale jen na některých místech a v době, kdy nechodí moc turistů. Právě tato atmosféra je tím stěžejním, co drží román nad vodou a co je na něm nejzajímavější. Procházet s hlavním hrdinou některá zákoutí je moc fajn a čtenář má chvílemi pocit, že tam stojí s ním. Příběhově tedy nejde o nic originálního a je zkrátka znát, že autor se inspiruje svými oblíbenými literáty, což ale vůbec nevadí, protože to dělá citlivě, nikoho nenapodobuje a snaží se budovat svůj styl. Trochu daní debutu je slabší příběh, v němž je dost motivů, z nichž některé se ale absolutně nevyřeší (co byl zač Cubanti? opravdu mu může jen tak projít vražda? proč se pracovalo s postavou trpaslíka?) a jsou tu navíc, chvílemi se také autor neubrání lehce zbytečnému sdělování informací, které si viditelně nastudoval, opět to ale zase tolik nevadí, protože rozsah knihy není nikterak smrtící. Dominika je tak ve výsledku hodně příjemná prvotina, která si na nic nehraje a přesně vystihuje osobu svého autora. Jen tak dál! 70 %

1 12.03.2024