callahanh komentáře u knih

Nadčasový román, který jen ukazuje to, jakým vizionářem Hoffmann ve své době byl. Klobouk dolů za odvahu napsat postmoderní dílo plné odkazů v době, kdy o postmodernismu ještě nikdo neslyšel. Domnívám se, že není potřeba celou knihu pochopit, ale spíš se nechat vést autorem a vybrat si pasáže, které se čtenářovi líbí a těmi se tzv. kochat. Hoffmann tu částečně paroduje sentimentální a možná i rytířské romány a pouští se tu do satiry lidské společnosti, která je v průběhu staletí pořád stejná, proto funguje i dnes. Čtenářsky přívětivější je přece jen vyprávění kocoura, které je přímočařejší, jasnější a mnohdy i vtipnější, navíc ne tak nepravděpodobné a je dost možné, že podobné uvažování kočky mohou mít. Část se životopisem zneuznaného kapelníka už není tak vtipná, je plná filozofických úvah a pravděpodobně i částečnou parodií romantických knih, pořád je ale velmi dobrá a jsou v ní pasáže, které mají sílu a univerzální hodnotu. Ocenit se musí i krok, kdy některé věci nejsou dořečeny, protože se "ztratil záznam" a čtenář si je musí domýšlet, což je fajn a moc knih tuto možnost nedává. Body navíc jednoznačně přidává i znovu geniální vydání Rybka Publishers, což je regulérní umělecké dílo a je radost knihou jen listovat bez čtení a prohlížet si ilustrace. Lebensansichten des Katers Murr je málo známý román, který ale určitě stojí za pozornost, i když je trochu náročnější, není úplně dokonalý, někdy se utápí v množství filozofie, zároveň ale překvapí svou nadčasovostí, přímočarostí a místy i vtipností. 75 %

3 28.12.2024

Na knize je znát, že Peroutka byl původní profesí novinář, protože používá krátké věty, minimum popisů a soustředí se především na momentální situace a osudy postav. Ty tedy nejsou bůhvíjak hloubkově propracované, v tomto případě to nicméně stačí, protože i tak je jejich utrpení a strach nad dalšími osudy skoro hmatatelný. Nevadí ani to, že kniha vlastně nemá ucelený děj a všechno to jsou jen epizody ze života několika lidí, protože období, v němž se odehrávají, je natolik zásadní a silné, že o moc víc nepotřebuje. Jelikož autor sám prošel peklem koncentračních táborů, jeho líčení tamního života je hodně autentické a samo o sobě by stačilo na román. Ten má ale přesah ještě jinam, protože přivádí desítky dalších postav, jejichž životy jsou více, či méně ovlivněny novou dějinnou situací, s níž každý nakládá po svém. Oblak a valčík určitě není jednoduchá kniha na čtení a vyžaduje trochu pozornosti, a i když jí ji věnujete, není jisté, že budete úplně spokojeni. Ona epizodičnost, která je záměrná, rozhodně může někomu vadit, stejně tak můžou někomu vadit i pasáže, jejichž hlavním hrdinou je sám Adolf Hitler, v nichž se nejde moc do hloubky, ale potvrzuje se o něm to, co je známo z učebnic a dostupných zdrojů. Příznačné pro román je i to, že ve své podstatě nemá konec, ale najednou se utne v momentě, kdy vše vypadá růžově, což ale na druhou stranu dodává naději, která v něm jinak moc není. Oblak a valčík určitě stojí za přečtení, vyžaduje ale zkušenějšího čtenáře, který rád hledá skryté významy a nechává se trošku vést autorem. 70 % PS: Je smutné, že asi to jediné, v čem bylo prezidentství Miloše Zemana přínosem, bylo pro mnohé objevení osoby Ferdinanda Peroutky, o němž samozřejmě lhal jako o všem ostatním.

20.12.2024

Přesně u tohoto "sborníku" se dá debatovat o tom, co ještě je literatura a co už ne. Vydat deníkové záznamy významného autora je určitě chvályhodné, je ale otázka, jak k tomu přistoupit a jak to uchopit. Největším problémem knihy je v tomhle případě opravdu rozsah, který je mohutný a atakuje skutečně úctyhodný počet stránek, jenže v drtivé většině se zápisky opakují v různých obměnách a úplně zoufale tu chybí vysvětlivky a popisky toho, o čem a o kom se autor zrovna zmiňuje. Trochu fascinující je i odosobněná forma psaní, kdy i náznaky nějakého oblouku jsou naprosto suše smeteny pod stůl (několikrát Foglar uvádí, že mu není dobře, cítí se v depresi, ale skoro nikdy nenapíše z čeho a v podstatě ani to, kdy ho všechno přešlo), takže nějaké emoční výlevy tu absolutně nejsou a i o svých pokusech o rande píše věcně a nezaujatě. Nejzajímavější je tak kniha z pohledu toho, čemu autor věnoval většinu času a jaké problémy vlastně řešil a toho, že Skaut, táboření a tělesná kultura pro něj byly naprosto vším a neváhal jim obětovat valnou část svého mládí. Literární začátky tu zmíněny jsou, ale opět platí, že nějaký hlubší náhled do tvorby se nekoná a spíše se mluví o tom, na koho jak knihy působí a kdo všechno o ně má zájem. Až fascinující je skutečnost, že prakticky na začátku každého zápisku je zmíněno aktuální počasí, které jako by i přes pochopitelnou proměnlivost bylo jedinou jistotou v autorově životě. Celý den drobně prší určitě stojí za pozornost, ale spíš jako zajímavost a částečný náhled do pracovního života autora, který provázel dětství a dospívání nejednoho chlapce (a nepochybně i dívek). 60 %

1 06.12.2024

Ne nadarmo patří Jaroslav Havlíček k absolutním klasikům naší literatury. Nejvíc je to vidět právě na Neviditelném, protože jeho styl psaní je natolik živý a současný, že ho bez problémů rozklíčuje i moderní čtenář a nebude se jím trápit. Děj je navíc hodně atraktivní a nadčasový, protože zpracovává těžké téma prokletí psychických nemocí a jejich dědičnost. A dělá to opravdu důsledně, protože jeho studie propadání šílenství a různým bludům je vskutku detailní a neopomíjí žádné aspekty. Autor velmi dobře popisuje, jak moc podobné záležitosti ničí život rodiny a prakticky je soustředí jen na jednu věc, protože na ostatní není čas. Možná trochu odvážně udělal hlavního hrdinu z člověka, který není úplně sympatický, ba naopak je dost vypočítavý, chladný a arogantní, nicméně v průběhu děje ho čtenář přece jen chápe, ačkoli jeho úděl může působit jako něco podobného oné pověstné karmě, která je zdarma. Těžko říct, zda to autor ve své době tak myslel, ale knihu můžeme chápat i jako metaforu určitého ustupování a potlačování vážného problému, který později stejně vybouchne do obličeje a je ještě větších rozměrů než v počátcích. Sympatické je i to, že Havlíček nijak nevyměkne a i samotný závěr koresponduje s předchozím dějem a hlavního hrdinu nechá ve své podstatě dál trpět a pohybovat se v kruhu, z něhož není cesta ven. Nebýt trochu zdlouhavějších pasáží zejména na začátku a zhruba uprostřed, zasloužila by kniha plný počet. Takhle "jen" 90 %.

10 14.11.2024

(SPOILER) Nadčasové a příběhově velmi silné dílo, které se Keyesovi povedlo až geniálně. Krom toho, že jde o experiment s inteligencí, může být totiž chápáno jako metafora lidského života, kdy se z naivního dětství dostáváme do dospělého života, poznáváme jeho nástrahy, zjišťujeme, že lidé jsou falešní a mnohdy to, co dělají, myslí úplně jinak, abychom postupně stárli a své schopnosti ztráceli a uvědomovali si to, což je ničivé a děsivé. Autor dokázal do knihy dostat posmutnělou atmosféru, která postupně čtenáře obklopí a povedlo se mu také vykreslení hlavní postavy, která má hloubku a je natolik lidská, že s ní nelze nesoucítit. Je tu hned několik silných momentů, které dokonale vystihují to, jak lidstvo vytlačuje odlišující se jedince (v pekárně nakonec hrdina musí skončit, protože prohlédl, že byl všem pro smích a využívaný pro nelegální kšefty, vědci s ním naopak pomalu nechtějí nic mít, protože je chytřejší než oni a ukazuje jim jejich vlastní nedokonalost), jednoznačně nejemotivnější je ale závěr knihy, v němž si hrdina uvědomuje, co se mu děje, a především to, že s tím není schopen cokoliv dělat a východisko je jen jedno. Malinkým negativem budiž snad jen absence o něco výraznější ženské postavy. Růže pro Algernon je sice trochu nenápadná kniha, která ale chytne za srdce, donutí k zamyšlení, velice trefně ukazuje pomíjivost života a zanechá ve čtenáři zvláštní náladu, která s jejím zavřením hned tak nevyprchá. 100 %

15 30.10.2024

Ačkoli je román prezentován jako dnes velmi populární "postapo", čtenáři zvyklí na tento žánr z něj mohou být nepochybně zklamaní. Nejsou v něm totiž žádné technologie budoucnosti, žádná alternativní realita ani nic šokujícího. Kniha naprosto odpovídá době svého vzniku a působí spíš jako historický román a budoucnost, do které je děj zasazen, naprosto odpovídá Anglii někdy v devatenáctém století. Samotná zápletka o titulním posledním člověku přebírá vládu až v závěru, kdy jde o skutečně posmutnělý román o konci jedné éry, kterou ukončila neznámá pandemie (podobnost s covidem je až mrazivá). Předchozí dvě třetiny románu jsou spíše jakýmsi melodramatem, romancí a politickou úvahou o tom, jak by fungovala Anglie jako republika. Nechybí tu ani mnoho filozofických úvah o vztazích, lidech jako takových i celkovém významu státu pro lidský život. Je pravda, že z dnešního pohledu je román místy šíleně zdlouhavý, vleklý a pomalý, čemuž nepomáhají ani extrémně dlouhé kapitoly psané prakticky bez odstavců. Českému vydání a překladu patří díky za doplnění všech odkazů na anglické klasiky (především Shakespeara, Byrona a Shelleyho), které běžný čtenář nemá šanci sám rozklíčovat a navíc ukazují, jak moc velký vliv měli zejména poslední dva jmenovaní na tvorbu Mary Shelley. Podařil se zachovat i specifický až básnický jazyk, kterým je kniha napsána a tím pádem i zvláštní melancholická a ne úplně veselá, přitom ale ne tak temná atmosféra. The Last Man je náročnější počin, který rozhodně vyžaduje čtenářovou součinnost a mohl by být o něco kratší, když se jím ale čtenář prokouše, odměnou mu je solidní zážitek. 70 %

21.10.2024

Dá se pochopit, proč v době vydání způsobily Večery na slamníku takový poprask. John totiž sice píše válečné povídky a příběhy, na frontu ale čtenáře vezme málokdy a soustředí se především na každodennost a osudy těch, kteří třeba nejsou přímo ve válce, ale boje ovlivňují jejich osudy. Tu tedy někdo přijde o příbuzné a čeká doma, až se mu vrátí zbytek rodiny, aby ten pak zase odjel bojovat, tu si vojáci krátí čas mezi boji skládáním nesmyslného hlavolamu, tu jeden voják zjistí, že ačkoli svou ženu vlastně nesnáší a bije ji, na frontě mu moc chybí. Všechny povídky jsou psány s určitou nadsázkou, mají ale dost jinou atmosféru, protože zatímco některé jsou odlehčené a spíš humorné, jiné jsou vážné a mnohdy tragické. Velmi podobné je to s jejich čtivostí a jazykovou stylizací, protože některé se čtou velmi dobře a mají solidní tempo, jiné jsou naopak dost těžké, spíš pocitové a jazykově náročnější, takže z nich čtenář asi nemá takový požitek, neboť musí rozklíčovat různé významy. Celkově vzato tak jde rozhodně o zajímavou a tak trochu jinou knihu, než by čtenář od válečného díla očekával, zároveň je ale k jejímu přečtení třeba být už trochu zkušenějším čtenářem a značná míra tolerance, protože poměrně dost povídek nejde úplně pochopit a odhalit v nich všechny alegorie a narážky a jsou přece jen už lehce zastaralé. Přesto ale velmi zajímavá zkušenost. 70 %

4 10.10.2024

I když kniha končí někdy roku 2016, jako by ji psal Miroslav Karas dnes, protože Rusko se absolutně nemění. Pořád tytéž praktiky, tytéž výmluvy, tatáž doktrína, tatáž propaganda a bohužel i tytéž výsledky. Je až frustrující číst, jakým způsobem se novináři z jiných (v našem případě přímo nepřátelských) zemí nemají šanci dostat k nějakým informacím a jak nepříjemné prostředí všude panuje. Rusko je zkrátka země plná rozporů - na jednu stranu nádherná příroda a krajina, regulérní samoty, kde se zastavil čas a na druhou stranu absolutní nesvoboda, imperiální touhy a neúcta k lidskému životu. Je vidět, že autor strávil v Rusku mnoho let a dokázal ho poznat hodně dobře a čtenáři pak předá i nečekané a zajímavé informace. Je také dobře, že neopomene zmínit, jak Rusko vnímá Českou republiku (přes tehdejšího prezidenta) a že vše ostatní je pro oficiální představitele irelevantní. Jak už je tu několikrát zmiňováno, kniha je členěná spíš nahodile, nemá kapitoly a přeskakuje od ryze politických témat k těm cestopisným, což nijak nevadí, ale asi mohly být jednotlivé pasáže lépe a možná logičtěji členěny. Je také nutné mít na paměti, že autor je novinář, čili většinou jde spíš o krátké reportáže a věcný popis, i když je jasné, co si on sám myslí. A odkud bych asi tak byl? je výborná sonda do země, kde by asi málokdo chtěl být dlouhodobě, a jejíž politika je zároveň její zhoubou. 80 % PS: Je škoda, že ti, kteří by si knihu měli přečíst, ji pochopitelně odmítnou z důvodu "neobjektivity".

1 16.09.2024

To, co mělo být obyčejnou reportáží o nevyřešených únosech a vraždách mladých dívek podobného vzhledu, se za nějaký čas zvrtlo ve velmi osobní příběh, protože autorka zjistila, že pachatele velmi dobře zná. A právě to je výhoda i prokletí knihy zároveň. Výhodou je to, že Ann Rule dá částečně nahlédnout do nitra Teda Bundyho, když zrovna nevraždil a byl "normální" a donutí čtenáře si uvědomit, že by s největší pravděpodobností sériového vraha ve svém okolí zřejmě taky neodhalil a jak moc těžké je přiznat si, že někdo, koho relativně dobře a dlouho znáte, se může dopustit naprostých zrůdností. Prokletí je ovšem to, že ona osobní rovina dost často přebírá vládu a autorka jako by někdy ztratila určitý nadhled a možná podvědomě se snaží Bundyho ospravedlnit, a ačkoli si to sama asi neuvědomovala, z mnoha pasáží je znát, jak i jí se dostal do hlavy, dokázal v ní vyvolat pochyby a soucit. Je až fascinující, že se v podstatě nikdy nezamyslí nad tím, že v jeho blízkosti mohla být kdykoli v bezprostředním nebezpečí a mohla skončit podobně jako mnoho jeho obětí (i když pochopitelně vypadala úplně jinak než ony, což ji s největší pravděpodobností zachránilo). S ubývajícími stránkami začíná být jasné, že kniha se pro autorku stala formou terapie a ona se snažila vypsat z toho, co ji potkalo a co není úplně obvyklé. Většinou se jí ale daří všechno pojmenovávat věcně a nikdy nezpochybní jakýkoli důkaz ani tvrzení a striktně se drží faktů. Kniha nicméně trpí obvyklými neduhy true crime, jako jsou extrémně velký počet jmen, která za chvíli splývají, stejně jako velký počet policistů, kteří taky brzy splývají a detailní popis většiny zločinů, které byly hrůzné a nelidské, i ony se ale stanou určitou rutinou. Tím pádem mohla být kniha o minimálně pár desítek (spíše ale stovku) stránek kratší. The Stranger Beside Me je svým způsobem důležitá kniha, která se žánrem true crime pracuje malinko jinak a není úplně suchým dokumentem, ale stává se osobní. Jak moc to ale bude vadit, musí každý čtenář posoudit sám, protože je to vskutku silně individuální. 80 %

3 12.09.2024

Ačkoli je Obsluhoval jsem anglického krále formálně vzato novela, která by tedy měla být přečtena v krátkém čase, čtenáři úplně naproti nejde. Bohumil Hrabal v ní zvolil osobitý styl sestávající z minima kapitol (ty jsou logicky dlouhé), absence uvozovek a skoro i interpunkce a nekonečně dlouhých souvětí. Nečte se tedy úplně snadno, což trochu umocňuje i začátek, který je zdlouhavý a soustředí se spíš na popisy denní rutiny hotelového poslíčka a jeho milostná dobrodružství, která se nebojí určité otevřenosti. Ta je "opsaná" básnicky a docela malebně, takže není nijak vulgární, ačkoli to, co popisuje, pochopitelně "vulgární" je. S ubývajícími stránkami ale osud Jana Dítěte nabírá na obrátkách a najednou se v knize objevuje celistvý příběh, v němž si Hrabal bere na paškál typicky českou malost a unikátní schopnost proplouvat snad všemi možnými režimy. Velmi dobře tu ukazuje, jak se obyčejný člověk, který se snaží najít své místo v životě, najednou může ocitnout na špatné straně barikády a ve své zaslepenosti a radosti, že konečně našel, co hledal, nevidí, co se řítí za průšvih a že to, co dělá, není úplně nejlepší. I proto mu přijde přirozené po skončení jedné etapy "přepřáhnout" na druhou a opět plout s dobou a být se všemi zadobře. Jan Dítě je de facto hodně smutný hrdina, který vidí jen sám sebe, své problémy považuje za ty nejtíživější a nedokáže je zasadit do celospolečenského kontextu. A i když si na konci určité věci uvědomí, nikdy nepřipustí, že by chyboval a mohl tím dokonce někomu ublížit. Je vlastně fascinující, jak poeticky dokázal Hrabal všechno napsat tak, aby Jan Dítě nebyl nesympatický a čtenáře jeho osud zajímal. Pozoruhodné budiž i to, že ačkoli z novely vykukuje drsnost a krutost a někdy se v ní dějí nepěkné věci, opět jsou popsány tak, že vyznívají vlastně ledabyle a jako něco, co se děje jen tak mimochodem. Obsluhoval jsem anglického krále je ve výsledku poměrně poetická kniha, která má svůj specifický styl vyprávění, který ale mnohé odradí a zbytečně odvádí pozornost. A to je přece jenom trochu škoda. 75 %

6 05.09.2024

Ota Kars evidentně patří k inteligentnějším fanouškům Sparty Praha (kterým se stal doslova z úleku) a svou knihu pojal mnohdy dost odlehčeně, takže ji opravdu můžou číst všichni. Její název je navíc příjemné mnohoznačný (škvára jakožto nejzákladnější fotbalový povrch, ale i úplatky, které k němu bohužel patří). Je napsaná velmi čtivě a zcela přesně vystihuje život fotbalového fanouška (a je asi jedno, jestli extrémně zapáleného, nebo toho vlažnějšího), navíc vzhledem k věku autora se dostává i do období normalizace, kdy fanouškovství byla jedna z mála víceméně legálních možností, jak si trochu zanadávat a dopustit se jakési decentní rebélie. Atmosféra oné doby na čtenáře vysloveně dýchne, což je pozitivní, protože rychle pochopí, v čem tehdy tkvělo kouzlo toho chodit na fotbal a fandit. Ono nadšení, které autor sdílí nad některými momenty svého oblíbeného klubu a reprezentace, je skoro nakažlivé a každý, kdo má nějaký klub v srdci, se do něj může snadno vcítit, i když fandí někomu jinému. Sympatické je i to, že se nebojí "říznout" do vlastních řad a ke svému klubu je hodně kritický a snaží se zůstat objektivní. Tématu uzpůsobil i jazyk, který je hovorový a zcela autentický a opravdu dotváří jakýsi pocit dialogu mezi autorem a čtenářem. Rozhodně nelze vyloučit, že někdo, kdo s fanouškovskou komunitou nemá žádné zkušenosti a ke knize se dostane, ji vezme na milost a začne třeba taky fandit, protože vše je psáno tak nenuceně a lehce, především se ale nesnaží nijak ospravedlňovat. Vzhledem k tomu, jak je dílo pojato, ani tolik nevadí nezbytný a nepodložený sparťanský pláč, kterému se autor občas neubrání, není to ale nijak rušivé a časté, spíš to pobaví. Bonusem jsou navíc moc pěkné fotky, které jsou sice většinou černobílé a odpovídají době vzniku, což ale nevadí, protože jsou autentické. Fotbalová škvára je sice určena především fanouškům (bez rozdílu klubu), pokud se k ní ale dostane někdo, kdo nefandí a fanouškovské komunitě nerozumí, neměl by být zklamán, protože i jeho by měla bavit. 80 %

1 18.08.2024

Možná je trochu nešťastné, že kniha v češtině vyšla až na základě filmové adaptace, kterou logicky připomíná i obálka, protože s ní moc společného nemá. Kniha je jakousi decentní biografií obyčejného a zodpovědného pilota civilních letů v USA a milujícího otce, který se jednoho dne stal "hrdinou" (ač sám to slovo nerad používá a slyší) a v zájmu záchrany cestujících zvolil manévr, který byl vysoce nebezpečný, pořád ale nabízel největší naději na záchranu, což se povedlo. Jeho vzpomínky se čtou příjemně, rozhodně nejde o nic náročného, zároveň jsou ale čtivé a i ti, kteří se o letectví moc nezajímají, budou pohlceni, navíc se dozví dost nečekané informace (např. že pilot v USA rozhodně z platu nevyžije dlouhodobě a musí mít nějakou vedlejší činnost, poznají proměnu letecké dopravy po 11. září a částečně pochopí specifickou americkou mentalitu, která umožnila co nejrychlejší návrat do normálu, i americký patos, který Evropanovi přijde mnohdy směšný, pro ně ale má svůj význam). Pokud se autor nevykresluje v lepším světle (o čemž po přečtení vůbec nelze pochybovat), je vskutku slušným a skromným mužem, který své práci obětoval ze svého života opravdu moc, vzal si tolerantní ženu a vychoval dvě dcery. Možná, že to celé je podezřele idylické a až na oněch pět minut klíčového letu prakticky neobsahuje žádné dramatické situace, v kontextu díla to ale nijak nevadí, protože to nejspíš vystihuje ten nejobyčejnější život člověka, o němž by se svět nikdy nedozvěděl nebýt jednoho hejna ptáků, které mu změnilo život. 70 %

1 09.08.2024

Předně je nutno ocenit nádhernou podobu nového vydání sbírky povídek E.A. Poea, protože obálka i ořízka stránek vypadají naprosto skvěle a v každé knihovně se budou jistě vyjímat. Obsahově je pak sbírka o něco problematičtější, protože ti, kteří čekají hororové povídky, kterými se Poe proslavil nejvíc, budou zklamaní, protože ty jsou v menšině, ačkoli jsou nejlepší. Dýchá z nich poctivá gotická atmosféra, a i když příběhy jsou z dnešního pohledu klišovité a lacině duchařské, mají specifické kouzlo a částečně pracují s psychologií, takže jsou vlastně fajn. Většinu knihy ale tvoří vesměs zvláštní a nejednoznačné povídky, které jsou tu filozofické, tu trochu jinotajné, tu parodické, tu dokonce mírně humoristické. Žádná ale neuchvátí natolik, že by si ji čtenář pamatoval nějak déle, což je veliká škoda. K těm nejvýraznějším příspěvkům patří úvodní Nevídané dobrodružství jistého Hanse Pfaalla, pochopitelně titulní Pád domu Usherů a Proč ten malý Francouz nosí ruku v pásce. Pád domu Usherů a jiné povídky rozhodně stojí za přečtení, jen je třeba počítat s tím, že většina povídek je úplně jiných, než čtenář očekává a také s tím, že kniha trpí podobnými neduhami jako mnoho povídkových výborů, tzn. že v ní je poměrně dost vaty. Na druhou stranu se díky tomu (a plánovaných dalších výborech) čtenář seznámí s kompletní tvorbou spisovatelského velikána. 60 %

3 31.07.2024

Kniha se sice jmenuje O Pavlovi, ale Pavel Juráček je jednou z mnoha postav hodně zajímavé knihy, která v mnohých věcech boří zažité mýty o disentu a těch, kteří do něj patřili. Hlavním motivem knihy je dnes ono populární a nadužívané slovo toxický vztah Daňi Horákové s Pavlem Juráčkem, který byl od počátku odsouzen k zániku. Kniha se dá brát též jako sonda do duše inteligentní a vzdělané ženy, která nedokáže opustit možná génia, ale povětšinou povaleče, tyrana, záletníka a psychicky nevyrovnaného člověka a místo toho se trápí ve vztahu, který ji vnitřně ničí. Krom toho se ale čtenář dozví docela zajímavé a mnohdy neznámé věci o plno disidentech a především o těch, kteří si na tomto statusu prakticky založili kariéry, aniž by jimi skutečně byli. Taktéž odhalení, že mezi nimi probíhaly docela velké boje, je dost nečekané a taktéž zajímavé. Jen je škoda, že se autorka trochu nedržela, protože její filozofické odbíhání tu ke Kafkovi, Mileně Jesenské, k Viktorce z Babičky, k Boženě Němcové a jakási snaha o širší úděl žen, které bojují o své místo na slunci odjakživa, je někdy zdlouhavé a repetitivní a místy působí jako snaha o vyvinění z toho, že nedokázala odejít z onoho vztahu (ačkoli antifeministický výklad pohádky Kráska a zvíře má něco do sebe a dost změní náhled na tuto klasiku). O Pavlovi je rozhodně přínosná kniha, která mnohým otevře oči, demýtizuje československý disent, především ale otevřeně popisuje, že Pavel Juráček byl nesnesitelný a sebelítostivý jedinec, který ve svobodném světě prakticky nedokázal tvořit. Jen toho filozofování je trochu moc. 80 %

15.07.2024

Málo se ví, že krom psychologické prózy psal Jaroslav Havlíček též fantaskní a hororové povídky, které představuje tato sbírka. A ačkoli je kvalitativně nevyrovnaná, za pozornost stojí, protože nabízí některé skvosty a zajímavé kousky. K tomu nejlepšímu určitě patří alegorická titulní povídka, která trochu černohumorně vypráví o tom, co se stane, když "zemře" Bůh a mimo to je částečně i zombie hororem, což je úkaz u nás nevídaný! Taktéž závěrečná nedokončená novela Smaragdový příboj je výborná, má skvělou atmosféru, je parádně rozehraná, jen bohužel nedokončená, takže v tom nejlepším skončí (ačkoli v doslovu je konec naznačen), některé scény v ní ale patří k naprostým vrcholům. Za zmínku pak určitě stojí i Přicházející z pekel, což je velmi tajemná povídka s tak absurdní a neuvěřitelnou pointou, že z ní až mrazí, Černá paní pak vychází z určitých lidových pověstí, ale je asi až moc obyčejná, ačkoli se jí nedá upřít hutná atmosféra. Vynikající pak jsou Hodinky pana Balabána, které chvílemi připomínají Stephena Kinga, protože jsou tematicky i stylově velmi podobné a de facto i jejich pointa je nádherně "kingovská", k tomu lepšímu pak patří i Vítr, který jsem ale plně docenil až po přečtení doslovu, který povídku rozklíčoval a postavil do jiného světla. Zbylé povídky pak jsou spíš průměrné a hrozně rychle vyšumí z hlavy, ačkoli mají třeba zajímavý nápad, tak jejich podání není úplně nejlepší, nebo zvláštně experimentující a komplikované (třeba Faustova smrt je zcela jasná alegorie, ale podaná dost složitě a nejasně a po jejím přečtení málokdo ví, o čem vlastně byla). Zánik městečka Olšiny je velmi dobrý soubor povídek českého klasika, který nabídne nové obzory a dokáže, že i v Čechách kdysi vznikala hodně kvalitní díla, která koketovala s tajemnem, fantastikou a hororem a určitě nezaostávala za zahraničními vzory. 75 %

3 08.07.2024

Kdo už pár "dánovek" přečetl, může de facto při hodnocení používat metodu CTRL+C CTRL+V a upravit jen pár vět. Rozhodně to není špatně, protože Dominik Dán si udržuje vysoký standard a má zvláštní schopnost, že jeho hrdinové jsou tak lidští, že s nimi čtenář prakticky žije. To platí i v tomto případě, protože úvodní pasáž na pohřbu je hodně silná a málokoho nechá chladným, stejně tak smutný je budoucí osud Petry Pergnerové, která je tu jednou z hlavních hrdinek a má našlápnuto na skvělou kariéru. A ono je vlastně dobře, že tyto dvě podzápletky, které oživuje i špičkování policistů plné černého humoru, tu jsou, protože hlavní případ je tentokráte "obyčejný", nemá politickou motivaci a spíše inklinuje k tradiční kritice chamtivosti a typické podoby česko-slovenského kapitalismu a není až tak atraktivní a záživný. Na rozdíl od některých jiných dílů je ale případ dořešen a není v něm otevřený konec, takže čtenář nezůstane na pochybách a nepřijde si malinko "podveden". Opět platí, že ani Kníže Smrt není kniha, k níž by se někdo vracel nějak extrémně často, jako část série ale funguje velmi dobře, opět posune osudy oblíbených hrdinů trochu dál a fanoušky plně uspokojí. 70 %

5 01.07.2024

Zarytí fanoušci a čtenáři Kinga si toho v Cyklu vlkodlaka moc nenajdou, protože povídka samotná je ničím nepřekvapí. Vzhledem k tomu, že je krátká, nemá autor moc prostoru na svou tradiční propracovanou psychologii, přesto má velmi jednoduchý a filmovou terminologií řečeno "béčkový" příběh své kouzlo, ačkoli jsou v něm použita prakticky všechna žánrová klišé. King ale umí vytvořit jedinečnou atmosféru specifických obav, která čtenáře obklopí a udrží ho v napětí. V tomto případě přidává ještě docela překvapivou pointu, v níž se hrdinou stává ten nejméně pravděpodobný. Na trochu jinou úroveň navíc knihu povyšují parádní ilustrace, které temnější atmosféru ještě dotváří a jsou velmi působivé. Cycle of the Werewolf rozhodně není tím nejlepším, co King kdy napsal a je na něm až moc vidět jeho dětská láska k pokleslým filmům, je ale ideální příležitostí k tomu seznámit se s jeho stylem psaní, viděním světa a důrazem na obyčejnost a vnitřní sílu postav, protože tu chybí zdlouhavé popisy a libování si ve zvláštních detailech. A je také škoda, že se nikdy neodhodlal napsat pokračování, protože některé postavy mají veliký potenciál. 75 %

12 13.06.2024

Velmi dobrá kniha, která vezme diváky za kulisy památného roku v historii Manchesteru United, v němž se mu podařilo získat ojedinělý treble, navíc vítězství v Lize mistrů se zařadilo k těm nejpamátnějším. Dickinson nic nevymýšlí a klasickým reportážním stylem popisuje to nejzásadnější, co se v oné sezóně dělo a tak trochu demytizuje legendárního Alexe Fergussona, který nebyl žádným svatouškem a mnohdy šel malinko přes mrtvoly, aby jeho klub uspěl. K tomu si dokonce vymyslel i vlastní taktiku s pokukováním po hodinkách s blížícím se koncem, která překvapivě fungovala a dostávala rozhodčí pod tlak. Jelikož byl autor mnohdy v kabin, tak přichází i s docela exkluzivním materiálem, který může sloužit dalším koučům jako inspirace v tom, jak tým udržet pohromadě i při těch nejvyšších výzvách. Je moc fajn, že těm největším "hrdinům" sezóny se autor věnuje samostatně a k celému dění se s nimi vrací o mnoho let zpátky a je potěšující, že dnes to někteří z nich vnímají zcela jinak. Možná je škoda, že se zaměřil jen na ty zásadní duely, které povětšinou přinesly buď pořádnou bitku o vítězství, nebo vyčnívaly zcela zaslouženě. Tím pádem pak ono výjimečné období působí jako z rychlíku, což je asi ta jediná výtka, která za autorem může reálně jít. Kniha určitě nepatří k těm, k němž se čtenář bude pravidelně vracet, ale jakožto památka na jeden výjimečný úkaz v dějinách fotbalu funguje víc než dostatečně. 80 %

2 13.06.2024

Nemá smysl bádat nad tím, zda tím, že čteme o sériových vrazích, legitimizujeme zlo, protože od počátku věků podobné činy lidstvo zajímají a fascinující a vskutku nemá cenu se alibisticky podobným knihám / seriálům / filmům vyhýbat, navíc když už je pachatel v cele, nebo po smrti. Philip Carlo na knize Night Stalker odvedl precizní práci a jeho dílo se de facto může ukazovat jako naprosto typický zástupce žánru true crime v podobě, v jaké ho známe nejlépe. To znamená, že autor skoro chronologicky staví portrét lidského monstra, které formovalo drsné dětství, tyranský otec, nevyrovnaná matka a velmi špatné okolí, které ho velmi brzy přivedlo k drogám a tomu nejhoršímu zločinu. Popisy všech vražd a napadení jsou děsivé a detailní a je vskutku zrůdné, že si někdo vybírá oběti zcela náhodně a je vzrušen z toho, když může znásilnit a zabít. O to větší je škoda, že autor v závěru malinko ztratil soudnost a soudní proces s Ramirezem pojímá takřka deníkově a velice podrobně, což není úplně šťastné rozhodnutí, protože víc než co jiného je závěrečná třetina zdlouhavá, defiluje v ní hromada postav, v nichž má čtenář zmatek, dost situací se v ní opakuje (neustálé upozorňování na přítomnost vrahových fanynek u soudu, střídání jeho advokátů) a navíc se ještě zabývá nepříjemnou situací u porotců, což už je opravdu až moc. A také kvůli tomu pak nevyzní samotný závěr, který se zaobírá fenoménem žen, které se zamilují do ohavného vraha a mají zvrácené představy o jejich vztahu, což by stálo za samostatnou knihu. Night Stalker tak ty, kteří tuší, jak strukturované knihy z žánru true crime jsou, ničím nepřekvapí, protože přesně naplňuje žánrovou šablonu, nikterak z ní neuhne, ale svůj účel splní. A nebýt zdlouhavého popisu soudního procesu, bylo by hodnocení o deset procent lepší. 70 %

2 02.06.2024

Strašně těžké hodnocení. Co se informací týče, je kniha velmi dobrá, protože dává dohromady celou historii kapely v přehledné formě, odhaluje různé vlivy, které na její tvorbu měly různé styly a nebojí se jít ani do temnějších kapitol souvisejících s drogovou závislostí a různými spory uvnitř kapely a střety eg všech členů. Naprosto otřená je ale česká podoba knihy, která jako by neprošla žádnou redakcí, protože je v ní hromada (ale fakt hromada) chyb, především se neřeší shoda podmětu s přísudkem, některé odstavce se v ní opakují a také definice různých syntezátorů a hudebních "udělátek" je hodně vachrlatá a v orientaci čtenáři moc nepomůže. A je to škoda, protože komplexní kniha o DM na trhu dodnes chybí a vzhledem ke globální slávě kapely by se rozhodně neztratila nová edice, na které by si vydavatel měl dát více záležet, nejlepší by pak pochopitelně bylo vydat knihu, která by v mapování zašla až do současnosti. Možná autor mohl vynechat zmínky o projektech ex-DM Vince Clarka, které se skupinou až tolik nesouvisely, na druhou stranu se dá pochopit, proč je sem zařadil. Nejzajímavější na celé knize pak jsou pasáže o tom, jak právě Clarke nebyl schopen snést tíhu slávy, o kterou nestál a raději odešel dělat jiné projekty, kde se ale určité formě slávy stejně nevyhnul. Kolem a kolem je Stripped příkladem knihy, kterou totálně zabila česká edice, která je silně podprůměrná a nedostatečná a trpí veškerými edičními neduhy, jaké si lze představit. Nebýt informačně bohatá, hodnocení by šlo rapidně dolů, velká škoda. 50 %

1 27.05.2024