O Pavlovi
Daňa Horáková (p)
https://www.databazeknih.cz/img/books/44_/443695/bmid_o-pavlovi-Re3-443695.jpg
4
110
110
Vzpomínky české novinářky, prozaičky a kulturní organizátorky (mj. též ministryně kultury města Hamburk) Dani Horákové na léta strávená s jejím manželem, filmovým režisérem, scenáristou a prozaikem Pavlem Juráčkem. Autorčino vzdělání i spisovatelská a životní zkušenost jí umožnily napsat knihu, která je nejen detailním, intimním, místy humorným a v mnohém strhujícím psychologickým portrétem významné osobnosti české kultury, ale i svědectvím o širším okruhu mnoha Juráčkových a jejích přátel a známých z oblasti českého filmu, divadla, disentu a exilu (Václava Havla, Miloše Formana, Věry Chytilové, Jiřího Menzela, Rudolfa Slánského mladšího, Pavla Kohouta, Milana Machovce, Ludvíka Vaculíka, baronky Blanky Battagliové a mnoha dalších). Kniha není zdaleka jen vzpomínková, ale jde také o obecnou reflexi – lidské povahy, mezilidských vztahů, tlaku dějin na člověka a v posledu i lidského osudu a lidské odpovědnosti za vlastní život vůbec. A lásky, která ničí, ale je přesto životodárná.... celý text
Přidat komentář
Kniha se sice jmenuje O Pavlovi, ale Pavel Juráček je jednou z mnoha postav hodně zajímavé knihy, která v mnohých věcech boří zažité mýty o disentu a těch, kteří do něj patřili. Hlavním motivem knihy je dnes ono populární a nadužívané slovo toxický vztah Daňi Horákové s Pavlem Juráčkem, který byl od počátku odsouzen k zániku. Kniha se dá brát též jako sonda do duše inteligentní a vzdělané ženy, která nedokáže opustit možná génia, ale povětšinou povaleče, tyrana, záletníka a psychicky nevyrovnaného člověka a místo toho se trápí ve vztahu, který ji vnitřně ničí. Krom toho se ale čtenář dozví docela zajímavé a mnohdy neznámé věci o plno disidentech a především o těch, kteří si na tomto statusu prakticky založili kariéry, aniž by jimi skutečně byli. Taktéž odhalení, že mezi nimi probíhaly docela velké boje, je dost nečekané a taktéž zajímavé. Jen je škoda, že se autorka trochu nedržela, protože její filozofické odbíhání tu ke Kafkovi, Mileně Jesenské, k Viktorce z Babičky, k Boženě Němcové a jakási snaha o širší úděl žen, které bojují o své místo na slunci odjakživa, je někdy zdlouhavé a repetitivní a místy působí jako snaha o vyvinění z toho, že nedokázala odejít z onoho vztahu (ačkoli antifeministický výklad pohádky Kráska a zvíře má něco do sebe a dost změní náhled na tuto klasiku). O Pavlovi je rozhodně přínosná kniha, která mnohým otevře oči, demýtizuje československý disent, především ale otevřeně popisuje, že Pavel Juráček byl nesnesitelný a sebelítostivý jedinec, který ve svobodném světě prakticky nedokázal tvořit. Jen toho filozofování je trochu moc. 80 %
O Pavlovi? Kdyby se psalo jen o něm, byla by kniha velmi tenká. Tohle nemám autorce za zlé, naopak, byla potřeba vysvětlit jeho i její vztah k některým lidem.
Co mi neskutečně vadilo, tak obšírné popisy některých literárních postav, na kterých chtěla demonstrovat vztah s Juráčkem. Poslouchala jsem jako audioknihu, takže jsem často přeskakovala kapitoly.
Kniha zbytečně dlouhá, místy nudná. Moc jsem se na ní těšila a tohle bylo celkově zklamání
(SPOILER) Obšírná sága jednoho milostného vztahu, rozšířená o spoustu informací o lidech kolem filmu. Autorka jako zkušená novinářka to napsala čtivě, komentuje, srovnává, využívá různé zdroje, a také při svém vzdělání CSc. filozofie do textu zapojila různé intelektuální analogie, třeba z Hegela a Mistra Eckharta. Srovnává Juráčka s Dürerem, poté s Kafkou a Kierkegaardem. Sebe pak s Milenou Jesenskou nebo Viktorkou. Všechny její úvahy jsou inspirující a zajímavé výlety do literatury a historie. Román je přímo nabitý medailonky zajímavých osob jako Thomas Fantl, Werner Schroeter, Milan Machovec, taktéž o místech jako čtvrt Mnichova Schwabing, kulturní a politický střed, nebo historie zámečku Bratronice, kde Juráček natáčel. Kniha jako je tato je vrcholná v disciplíně dokument všeho, i toho na co by vás ani nenapadlo se zeptat a nad čím přemýšlet.
Ze začátku jsem se bál, že to bude pouze jakési erratum k Juráčkovým deníkům. Naštěstí se tu píše i o disidentech a emigrantech, což vlastně pro mě bylo zajímavější. Navzdory slušné stylistice to ale je "pouze" vypsání se z traumatu, takže kniha je nejdůležitější pro autorku.
Trpěla jsem? Nevím. Ale přestala jsem se ptát, jaký to všechno má smysl. Proč jsem v Mnichově, proč mě Pavlova existence děsí, proč nejsem schopná ho opustit. Prostě jsem to, co bylo, přijala jako "nářez", který patřil k mým povinnostem, a brala vše, i jeho surovost a podlost jako nezbytnost, ne trest, protože vše, co bylo, bylo předvídatelné, a já přece věděla, že to nebude jinak, ale nalhávala jsem si, že to zvládnu, že se změní, že ho změním - ergo: co bylo, byla moje vina, vina mé nadutosti, mé arogance, mé vůle a kázně.
Vždyť už nešlo ani o to, podřídit se, ale přijmout, co je, smířit se s daným. Přestat usilovat. Přestat doufat. Vydržet - aniž jsem věděla proč.
Proč oběti domácího násilí prostě neodejdou od jeho původce? Vysokoškolsky vzdělaná, sečtělá a celkově velmi schopná žena, která by se bez manžela více než obešla, nám dává nahlédnout do svého uvažování, což je postupně čím dál více trýznivé. Dokola se opakující situace a (zdánlivá?) bezvýchodnost je už v polovině knihy únavná. Dočetla jsem v podstatě proto, abych se přesvědčila, jak se Daňa "zvedne", jen co se té koule na noze zbaví.
[audiokniha]
Patrně z obou stran patologický vztah, kterému požehnal nátlak totality a zahnal tím partnery do ještě větší závislosti a bezvýchodnosti.
Paní Daňa svlékla svému manželovi i spoďáry a jistě to bylo bolestné a tudíž terapeutické. Jen si přitom v zápalu boje nevšimla (nebo nechtěla?), že před čtenářem stojí v podprsence i během svých rozprav rádoby filozofických, společenskokulturních nebo psychologických. Právě šíře záběru knize za mě asi uškodila.
Všechno to má velký smysl jako korektiv Juráčkových Deníků či další kamínek do pestré mozaiky disentu a variant života v komunistické zvůli. Taky jako popis odvrácené strany uměleckého světa. Autorce nelze upřít, že při vší syrovosti a upřímnosti neztrácí snahu o kultivovanost, určitou intelektuální úroveň, úctu, eleganci a jemnocit i přesto, že mnozí občas pobíhají ve spodním prádle i bez.
Nebo jako poučení osobní, které sama autorka vyslovila u Jana Krause: "Teprve když jsem pochopila, že ho nezachráním a opustila ho, pomohla jsem mu." Tahle "cedulička" by z knihy vždy měla vypadnout.
A nebyla bych to já, kdyby mě nepatrně nedrásalo pokroucené pseudointelektuální náboženství (protože třeba Anežka Česká, byla kde co, jen ne emancipovaná :o) - zřejmě hluboký vliv smutné postavy Milana Machovce.
Nutno při čtení zachovávat kritický odstup a nadhled, mnohé je tam zbytečné až bulvární. Snad profesní otisk Bildu?
Poslechu rozhodně nelituju už pro dokonalou interpretaci Anity Krausové a zcela jistě se knize vrátím!
3/5
"Ve sporu katolíků s protestanty je na tom vždy nejhůř ateista."
"Soukromí a intimita patří k buržoazním přežitkům."
"Integrita není panenství, pakliže je ztracená, lze si ji vydobýt zpátky."
Rozhodně stojí za přečtení, i po literární stránce, a je poznat, že to není první autorčina. Rozhodně v první třetině "memoárových" knih, které jsem četl. Název knihy klame, není to jen o Pavlovi, resp. Pavla je tam sotva 50%, ale považuji to za přednost knihy. Juráčkovi deníky jsem četl a mě tato kniha rozhodně neboří nějaké mýty, vlastně o nikom. Možná proto jsem rád, že jsem si na knihu cca 1 rok počkal ve veřejné knihovně, protože po přečtení nemám žádný větší důvod se k ní vracet.
Jistěže to je faktograficky zajímavé - osobnosti, prostředí. Co mi ale utkví v paměti je co toho Blběnka vydržela a jakej já jsem proti tomu Juráčkovi úžasnej frajer.
Dobře napsaná a velmi čtivá kniha o Pavlu Juráčkovi, ale nejen o něm, mihne se tam spousta jeho kamarádů a známých a většina filmařů z nové vlny českého filmu. Místy možná zbytečně bulvární a lacině pikantní, ale zároveň to dobře doplňuje již vydané deníky Pavla Juráčka. Osobnost, která vzbuzuje fascinaci svým místy zběsilým až exaltovaným stylem života, ale i určitým mučednictvím. Snad žádný z těch šedesátkových filmařů v sobě nekoncentroval tolik protichůdných tendencí a přitom stál vždy v opozici ke stávajícímu režimu. Bez kompromisů, což ale mělo za následek i jeho dlouhé filmařské mlčení. Alkohol, ženy, deprese, psaní jako úděl - to vše Daňa Horáková popisuje s až úzkostlivou přesností. Snad jen, že možná nebylo třeba zmiňovat i takové podrobnosti, jako velikost penisu, i když na druhou stranu sám Juráček se tím prý holedbal. Dobrá knížka, která se ale částečně svezla s tím celkovým zájmem o Pavla Juráčka, s čímž souvisí i vydání jeho kompletních deníků.
Výborná kniha. Líbí se mi, jak autenticky paní Horáková popisuje život v Mnichově, vztahy mezi disidenty či emigranty.Vůbec život v Bavorsku na přelomu 70. a 80.let 20.století. Mně to dokresluje Deníky Pavla Juráčka a to výrazně. Právem byla kniha oceněna v anketě Kniha roku Lidových novin v roce 2020 jako nejlepší. Doporučuji.
Ctiva kniha, kniha od ženy. Kniha, nabízející pohled na Juracka zevnitr destruktivniho vztahu, pohled na cesky disent. A plná zajimavych popisu ruznych osobnosti z obou stran cesko-nemecke hranice z obdobi 70.+ let. Ke konci trochu ztrácí tah, kdy se pouští do zobecnujicich zamysleni o jejich vztahu. Ale furt dost dobry.
Kniha nabízí zajímavý pohled na (především mužský) disent z poněkud nezvyklé strany. A autorka soustavně boří modly, nejen Juráčka. Zároveň je text silně autoterapický, neučesaný a příliš dlouhý.
Kniha mě zaujala nejen jako výpověď o jednom z režisérů tzv." Nové vlny", ale také jako osobní příběh talentované ženy, která se snaží pochopit muže, s kterým se prostě žít nedá. Jde o zajímavé vzpomínky, ve kterých se autorce podařilo zachytit nejen problematické soužití s Pavlem Juráčkem, ale také celou řadu osobností, které během svého života poznala. Její pohled na Miloše Formana, Věru Chytilovou, Václava Havla, ale také na Milana Machovce a celou řadu dalších, je samozřejmě subjektivní, ale určitě autentický. Není jednoduché se takto upřímně vypsat i ze zážitků hodně drsných, takže smekám před odvahou této mimořádné ženy. Její kniha je svědectvím o emigraci, disentu i celé naší společnosti v době před "Sametovou revolucí", i po ní.
Unikátní osobní svědectví a zároveň evidentně stále ještě dost potřebná dekonstrukce jednoho (pseudo)génia. V mnoha ohledech podnětná kniha. Ostatně je možné, že právě i v intelektuální rovině jedna Horáková vydá za deset Juráčků.
Kninu jsem měla půjčenou z knihovny a čekala jsem na ni více než rok. Jestli to stálo za to, těžko říct. Určitě bylo zajímavé dozvedet se o Pavlu Jurackovi, který podle všeho prochlastal svůj talent a dneska po něm nestekne pes, což se o jeho spolužácích (Forman, Chytilová) říct nedá. Z knihy je citit, že Horáková ho stale miluje, i po těch letech a dlouho po jeho předčasné smrti. Popis jejich soužití na 36 metrech ctverecnich v bytě v Mnichove je syrový, říkala jsem si opakovaně, proč s ním vlastně byla. V knize se snaží vysvětlit a obhájit, proč byl jaký byl. Myslím, že jsem to pochopila, ale mé sympatie si neziskal. Horakova taky knihu vyuzila k popisu příběhů ostatnich disidentů a servitky si nebere. Nejhůř z toho vychází Vaculik, který ji podrazil a tady ji fandim, nikdy mi tenhle arcidědek a proutník (sic!) nebyl sympatický. Ano, kdo nezažil dobu komunismu, ať si knihu přečte. A taky je to příběh toxické lásky, vztahu s budizknicemu. I kdyz pani Horakova by se mnou nesouhladila, ja to tak citim. Juracek promarnil spoustu šancí, dnad z lenosti, snad z furianství. Každopádně by bylo zajímavé přečíst si jeho deníky. Knihu doporučuji l, ale veselé čtení to není.
Knihu jsem nedočetla . Už dlouho jsem nečetla nic, co by mne tak znechutilo. Autorka má do Simony de Beauvoir podle mne daleko. Dál radši nebudu hodnotit...
Ta kniha je nesmírně důležitá, jelikož nám vysvětluje, jak číst Juráčkovy deníky. Nemůžu se ale zbavit dojmu, že ačkoliv ji psala doktorandka z filozofie, která se snaží zabalit své myšlenky co nejsofistikovaněji, tak mi z nich vychází jen klasické lidové moudro: některý ženský maj slabost pro hajzlíky. A přestože tomuto tématu DH věnuje řadu kapitol, nezdá se mi, že by došla k nějakému hlubšímu poznání. To však nijak nesnižuje význam řady jiných kapitol. Je to skvělá kniha.
O Pavlovi
Jak už psali mnozí, kniha je spíše kronikou jednoho domácího násilí. Režisér, kterému se povedly jeden-dva filmy, už nic dalšího vytvořit nedokázal. Nechal se živit vzdělanou a schopnou ženou, o kterou si otíral boty, urážel ji, podváděl, využíval a evidentně bil. V exilu by bez ní chcípl hlady. A ona si to nechala líbit, ještě uvažovala o tom, že by chtěla být jako manželky jiných disidentů (Havlová, Vaculíková apod.) a nevěry snášet jako ony. Vůbec pro ty, kteří mají o disidentech nějaké iluze, budou její vzpomínky dost obohacující.
Za mě musím říct, že jsem ji nechápala . Závěr knihy jsem vnímala jako snahu "vytáhnout se", co potom, když se toho lempla zbavila, dokázala a byla v tom taky cítit snaha po uznání ze strany jejího mnohaletého tyrana. Za mě promarněný život.