Ronnie Golz
1947
Nové komentáře u knih Ronnie Golz
Byla jsem šťastná až do poslední hodiny...
„"Bylo by těžkým úkolem objeviti na světě podivnější lásku, než která vykvetla v tomto ponurém a smrtí nasáklém ovzduší IIa mezi dvěma odsouzenými k smrti. Vysvítá z tohoto poměru dvou velikých duší, že to byl cit povýšený nad všechnu nízkost lásky pozemské, že to bylo vlastně už jen mimozemské milování, duševní milování na rozhraní života a smrti. Oba na tom byli stejně, Ríša i Marianne stáli už jednou nohou na okraji hrobu, a z této strašlivé úzkosti, opuštěnosti a lidské marnosti nechali společným úsilím vyrůst nejkrásnější květ platonické lásky. Všechna slova a pojmenování pro tento čistý, průzračný cit by byla příliš všední, tupý a banální."
V normálním prostředí by takový vztah nevznikl. Nemohl by. Vždyť všichni chceme a potřebujeme být milováni pro naše vlastnosti, pro to, kým jsme. Volání "chci milovat a být milována – lhostejno kým!" a jaksi předřadit hodnotu toho citu před hodnotu aktérů vztahu je ... no, zvláštní. Do běžné reality nepřenosné. Ale v nacistickém kriminále při čekání na sekeru? "Zvíře je chyceno a nemůže si pomoci".
Nad ostatními pocity u mě ale v hodnocení převládá respekt k otevřenosti, se kterou se Marianne vrhá do milostného rizika. Činí se tím křehce zranitelnou. Ona, žena, pro kterou je tak důležité být vždy paní situace! Ale osud jí nadmíru přál a za svoji odvahu se dočkala odměny v podobě Richarda. Lepšího partnera by si ani nevysnila! Richard sice působí rezervovaněji, jeho srdce (nebo minimálně jeho loajalita a smysl pro povinnost) zůstávají u jeho ženy (Sám to hodnotí: "Na konci dopisu byla prosba o odpověď. Co jsem měl odepsat? Věděl jsem, že je nad mé síly, abych tu otevřenou ránu na duši zahojil a vyléčil, to by dovedl jen návrat do života a pak dlouhá, dlouhá doba. Chtěl jsem tedy jen zmírnit horečku a uklidnit rozjitřenou duši."), ale i on brzy roztává a mezi dvěma srdci v krajní situaci vzniká souznění, nad kterým se tají dech a na které se bude těžko zapomínat.“... celý text
— mirektrubak
Byla jsem šťastná až do poslední hodiny...
„I s odstupem několika hodin je těžké začít psát. Vlastně i knihu odložit a vzít jinou nejde. Stále v ní listuji, znovu se začítám.... Je to silný příběh. Příběh odehrávající se mezi dvěma celami pankrácké věznice, mezi dvěma odsouzenými lidmi, kteří hledají povzbuzení, pochopení, klid...
K informacím shora uvádím, že jsou tu otištěné nejen motáky, které psala Marianne Richardu Máchovi (6.9.1913 – 6.4.1944), ale také motáky, které psal Richard Marianne. A k tomu další korespondence, další vzpomínky, fotografie a dokumenty, z nichž se máte možnost dozvědět to, co jejich odsouzení předcházelo, co následovalo; co pisatelé v dopisech nepřiznali, co nemohli vědět... // Této snahy o zprostředkování úplnějšího obrazu si cením. Dávám maximální počet hvězdiček.
Některé osoby, jejichž jména se v knížce objevují:
- Erwin Albrecht (1900-1985)
- František Janoušek (1907-1943)
- Růžena Kodadová (1920-1943)
- Karel Rameš (1911-1981)
- Karl Sauer (1898-1947)
- Alois Weiss (1906-1969)
- Wolfgang Zeynek (1908-1995)
- Jarmila Živcová (1908-1943)
-----------------------
ÚRYVEK z motáku Richarda Máchy napsaný dne 1.10.1943 večer.
„(...) Bože, kdyby to tak byla skutečnost. Kdybych Tě tak mohl jen na hodinku k sobě přičarovat! Tu bychom usedli na náš slamník, ruku v ruce a dlouho, dlouho bychom se dívali jeden druhému do očí... Dal bych svou hlavu na Tvůj klín, zavřel bych oči a spal bych... já usnu tak lehce... A Ty bys bděla, spíš stejně tak málo, ale já vím, u mne bys také tiše usnula... nebo myslíš, že bys neusnula?
Kdybych Tvou hlavu položil na své rámě jako do polštáře, upadla bys jistě v hluboký a klidný spánek, lepší a delší než po použití nějakého uspávacího prostředku. Nevěříš-li tomu, prosím, nech se na jedinou noc zavříti na celu 41, potom uvidíš..."“... celý text
— milamarus
