Samantha Greene Woodruff

Nová kniha

Žena průkopníka: Příběh lobotomie - Samantha Greene Woodruff

Od chvíle, kdy její bratr po první světové válce dobrovolně opustil tento svět, má život Ruth Emeraldinové jediný smysl a cíl: pomáhat lidem, kteří trpí duševní... detail knihy

Nové komentáře u knih Samantha Greene Woodruff

Žena průkopníka: Příběh lobotomie

„Obálka této knihy mě ale zaujala už dřív, ale nějak jsem se k ní nehrnula. Měla jsem tak trošku obavy, jestli mě tenhle typ knihy bude bavit, ale po pár stránkách mi bylo jasný, že tohle bude něco skvělýho. Hned od první stránky to mělo nějaký takový náboj, kouzlo, kvůli kterému člověk musel pořád pokračovat. Při čtení téhle knížky máte snad každou kapitolu husí kůži, ale za mě je skvěle a čtivě napsaná. Kniha o počátcích lobotomie, která je inspirována skutečností (Upřímně netuším, jak moc se přiblížila skutečnosti). Zároveň je v knize poukázáno i na romantický příběh dvou lidí. Ruth, která se angažuje v léčebně jejího otce pro duševně nemocné (měla stejně nemocného bratra) a Robert, který je ambiciózní v oboru lékařství, který tam začne pracovat jako lékař. Chvílemi jsem si říkala, že je to pouze vypočítavý vztah, z Robertovi strany, protože Rurth tuhle léčebnu zdědí po otcově smrti, ale v průběhu knihy jsem došla k tomu, že to byla opravdu asi jen romantická zápletka, která s vypočítavostí neměla co dělat. Slušně řečeno, Robert jde přes mrtvoly aby dosáhl svého, zdokonaloval se v lobotomii, odoperoval co nejvíce lidí (on tomu všemu vlastně upřímně a urputně věřil) - a musím říct, že mi některé pasáže byly až nepříjemné a četly se mi opravdu těžce. A i přesto, tuhle knihu jsem si opravdu neskutečně užila a její doporučení podepisuji všema deseti!“... celý text
— Nik..

Žena průkopníka: Příběh lobotomie

„...o lobotomii jsem několikrát četla spíš zběžně v článcích, ale v knize teď poprvé. Aspoň jsem si udělala obrázek a něco se zase dozvěděla. Čtivý zajímavý příběh“... celý text
— VladkaBU

Žena průkopníka: Příběh lobotomie

„Po literární stránce slabý román s nevhodně zvolenou koncepcí. Vkládání příběhu Margaret mimo časovou posloupnost působí rušivě. Suše popisný styl první poloviny díla by byl přijatelný v případě, že by se jednalo o skutečnou biografii. Nevím, proč autorka stvořila fiktivní příkladně kladnou Ruth, když se mohla inspirovat pravou ženou průkopníka, která by příběh pořádně oživila. Psychologicky lépe zpracovanou postavou je pouze Robert. Přínos knihy vidím v základním vysvětlení lobotomie, způsobu jejího provádění, představení výsledků a rizik.“... celý text
— Lenka4

Žena průkopníka: Příběh lobotomie

„Kniha se mi moc líbila, velmi hezky se četla. Čekala jsem trochu víc podrobnosti, ale i tak hodnotím velmi kladně. A že byla Ruth smyšlená? S tím vůbec nemám problém, nečetla jsem životopis, ale román, takže toto mi opravdu nevadilo. Knihu bych rozhodně doporučila.“... celý text
— luci78

Žena průkopníka: Příběh lobotomie

„Frustrace, když jsem v polovině knihy zjistila, že celý příběh je smyšlenka. Proč autorka píše životopisnou knihu o ženě průkopníka lobotomie, když o jeho ženě nepíše vůbec a vymyslí si místo ní zcela, ale dočista jinou osobu??? Podvod na čtenáři a snižuji hodnocení, které už i tak bylo průměrné. O lobotomii jsem ani nic moc číst nechtěla, něco vím (a viděla jsem kdysi dávno i film o manželce známého umělce, která ji podstoupila s nevratným poškozením - pořád nevím, čí manželka to byla a jak se film jmenoval - pokud si někdo vzpomene, dejte prosím vědět). Ale zaujala mne právě Ruth jako neobyčejně svérázná, chytrá, zaujatá pečovatelka a správkyně nemocnice (samozřejmě také krásná a ušlechtilá). A vztah s mladým lékařem-výzkumníkem byl také překvapivě sluníčkový, aspoň od setkání do prvních operací, prováděných dalším nadšeným neurochirurgem. Připomínka Kennedyovic Rose byla v tomto směru případná a snad jediná nevymyšlená (i když se rodina K. snažila vše vší svou nezanedbatelnou mocí ututlat, takže možná je těch informací pohříchu málo o skutečné operaci a jejím stavu). V polovině tedy na základě nesmyslného autorčina pojetí knihu odhazuji v dál, abych se stále nebrodila ve výmyslech. Nakonec se jen jako mnozí z jejího okolí musím ptát: "Jak tě to proboha napadlo?"...).“... celý text
— soukroma

Přejít na knížky autora