Semjon Ljudvigovič Frank

Přidat do oblíbených Koupit knihy

ruská, 1877 - 1950

Populární knihy

Věchi
Věchi
Velký inkvizitor
Velký inkvizitor
Člověk a realita: Metafyzika lidského bytí
Člověk a realita: Metafyzika lidského bytí

Nové komentáře u knih Semjon Ljudvigovič Frank

Velký inkvizitor Velký inkvizitor

„Svazek obsahuje dvě kapitoly z Bratrů Karamazovových – Vzpoura a Velký inkvizitor. V kapitole Vzpoura si Ivan Karamazov připravuje půdu pro svou Legendu a je tedy pochopitelné její umístění i v tomto svazku, který se zaobírá touto klíčovou částí Dostojevského díla. Legenda je reflektována v textu sedmi ruských myslitelů žijících od poloviny 19. století až po polovinu století 20. Dostojevský patří mezi mé nejoblíbenější umělce. Jeho dílo na mě mělo silný tvárný vliv a jako jeden z vícero zdrojů či inspirací mi pomáhá hledat cestu k Bohu. O to více mě vždy dráždilo u silně věřícího Dostojevského jeho otevřené antikatolictví, které nelze připisovat pouze postavě Ivana, ale již dříve bylo v jeho předchozích dílech patrné (Myškinův výlev v Idiotovi, či ne zrovna lichotivá zmínka o přechodu jednoho ruského mužika na katolictví v Běsech). Tato averze však není přítomna jenom v uměleckých dílech, ale i v jeho Denících, a myslím, že je následkem i historického kontextu ve kterém Dostojevský žil a představách a možná i špatných zkušenostech, které si během svých cestách po Západě o katolictví osvojil. Je paradoxní, že právě v západních liberálních antiklerikálech Dostojevský spatřoval největší hrozbu pro Rusko, kam zanesou socialismus, ve svém vlastním psaní však přebírá právě jejich argumenty vůči katolíkům. Legenda je takovým největším útokem, ale je skutečně útokem na katolickou víru? Je útokem vůbec na Krista jako takového? Myslím, že Dostojevský v prvním pláně mohl kritizovat Katolickou církev, ale na hlubší úrovni se jedná o útok na farizejství, které bylo a vždy bude patrné v některých individuích v každé církvi. Dostojevského finální slovo ale nemá Ivan, ani jeho zápisky v Denících, ale je to Aljoša, též člen Církve chápané obecně jako společenství lidí svobodně sloužících Bohu. A je to Aljoša, který Ivanovi odporuje, že to není celý Řím, ale inkvizitoři a snad někteří jezuité, kteří podlehli pokušení, a že představa Krista jako toho, kdo zachrání pouze "dokonalé a silné" je taky zcela zcestná. Losskij ve svém příspěvku v kontextu Velkého inkvizitora připomíná jeden Guardiniho dosud do češtiny nepřeložený text o Dostojevském. Církev totiž není jen Církví vyvolených, jak si myslí Ivan, ale i Církví obyčejných lidí. Církev se sice povznáší do výšin, ale stejně tak putuje do hlubin, v tom tkví její katolictví tj. všeobecnost. Křesťanství v Legendě není reálné, a to co Ivan říká o Kristovi není vlastně pravdou, avšak pokušení Satana jsou v něm naznačena více než přesvědčivě. Nemůžu si nevzpomenout na Augustinovu obec Boží a obec pozemskou. Někteří, kteří se prohlašují za členy Boží obce, nakonec budou v obci druhé, a naopak dnešní "nepřátelé" se obrátí a budou nakonec v obci Boží. Bylo by naivní si myslet, že kdokoliv hlásá Krista, má ho i upřímně ve svém srdci. A naopak, ten, kdo někdy mlčí, má uvnitř Krista možná o to víc. Postavě Aljoši byl údajně předlohou Solovjov, jemuž patří hned první text ve výboru. Solovjov usiloval o smíření východní a západní Církve. Neměl tak nepřátelský postoj k římskokatolické Církvi, což je patrné z jeho teologicko-filosofického díla, a to i do takové míry, že v kontextu jeho sympatizování s katolictvím se mluví i o jeho možném, ale nedokázaném, konvertování k této Církvi. Je obrovská škoda, že Dostojevský napsal "jenom" Bratry Karamazovovi, když se chystal napsat další čtyři díly. Bylo by velmi zajímavé sledovat Aljošův vývoj a možný střet se skutečnými katolíky, a jak by to vše dopadlo i vzhledem k Dostojevského přátelství se Solovjovem. Velký inkvizitor pro mě znamená zdvižený prst, protože pokušení tu vskutku stále jsou a stín Ivana Karamazova sahá až do současnosti a může uhranout kdekoho, zvláště ty, co se usilovně a opravdově hlásí ke Kristu pak Satan o to více bude chtít pokoušet a přetáhnout na svou stranu, která ale nakonec stejně bude Světlem přemožena. Poslední slovo má Aljošův polibek, to je poslední slovo Dostojevského umělce. „Je-li pro nás slovo Boží vskutku pravdivější než všechno lidské mínění a dílo Božího království je nám dražší než všechny pozemské zájmy, pak se před námi otevírá cesta ke smíření se všemi historickými nepřáteli. A nesmíme se přitom ptát, přijmou-li mír také naši nepřátelé, jak se zachovají a co nám odpoví. Do cizího svědomí nenahlédneme a cizí záležitosti nejsou v našich rukou. Nezáleží na nás, zda se k nám ostatní dobře chovají, je však v naší moci, abychom si takové chování zasloužili. Musíme myslet nikoli na to, co řeknou ostatní, nýbrž co my řekneme světu.“ (Solovjov, s. 65) „A pochopíme, že vnést klid do jednoho znepokojeného srdce, utišit něčí smutek znamená mnohem víc než uskutečnit ten nejskvělejší objev anebo udivit svět zbytečným činem.“ (Rozanov, s. 206) „To je ona vůdčí myšlenka našeho století, která se vznáší všude ve vzduchu. Věří se v lidstvo, v člověka však nikoliv.“ (Leonťjev, s. 220) „V čem tkví vlastní smysl této Legendy? Bylo by velice povrchní domnívat se, jak ostatně mnozí činili, že tu jde pouze o kritiku katolické církve. Dostojevskij vedl, jak známo, s katolictvím jednostrannou polemiku, což se také odrazilo na vnější formě Legendy. V tom však její vlastní smysl nespočívá, ba co víc, vlastního jádra problému se vůbec netýká. Legedna obsahuje daleko obecnější duchovní téma. Dotýká se například revolučního socialismu, který, jak Dostojevskij jasnozřivě postřehl, je se svobodou osobnosti neslučitelný a nutně vede k totalitní despocii a k všeobecnému zotročení (viz. Šigalelův program v Běsech). Kritika legendy míří obecně proti oné v průběhu lidských dějin nesčetněkrát formulované utopii (od Platóna až po Renana), totiž proti projektu, který chce odpovědnost za osudy společnosti předat do rukou vybrané skupiny moudrých a štěstí lidstva dosáhnout pomocí despotické vlády nad nezodpovědnou, k otrocké poslušnosti vychovanou masou.“ (Frank, s. 310)“... celý text
— Knišíl

Věchi Věchi

„Extrémně zajímavý sborník. Asi z žádné jednotlivé knihy jsem se toho nedozvěděl tolik o ruské mentalitě. Sborník na pozadí hodnocení tehdy nedávné revoluce z roku 1905 pojednává o různých aspektech situace ruské společnosti, v jaké vstupovala do 20. století. Všechny fatální omyly bolševismu (a z nich plynoucí tragédie Sovětského svazu) nespadly z nebe, nýbrž vyvěraly ze specifického společenského, myšlenkového a politického kvasu (či strnulosti) v Rusku na přelomu 19. a 20. století. Zdá se to vzdálené, ale není. To, co se děje v Rusku dnes, nelze pochopit bez pochopení celého 20. století, a to s nadsázkou řečeno začalo tímto sborníkem. (Samozřejmě nejsem nadšený ze všech statí stejně -- Kisťakovskij a zejména Izgojev jsou slabší --, ale většina má opravdu velmi vysokou intelektuální kvalitu.) "Nihilistický moralismus je základním a nejvlastnějším rysem duchovnosti ruské inteligence: z popírání objektivních hodnot vyplývá zbožštění subjektivních zájmů bližního („lidu“), odtud pak přesvědčení, že nejvyšším a jediným úkolem člověka je služba lidu, a odtud asketická nenávist ke všemu, co brání nebo jen nenapomáhá realizaci tohoto úkolu. Život nemá žádný objektivní vnitřní smysl; jediným štěstím v životě je materiální zabezpečenost, uspokojení subjektivních potřeb; proto je povinností člověka zasvětit všechny své síly práci na ulehčení údělu většiny, zatímco vše, co ho od tohoto úkolu odvádí, je zlem a musí být nemilosrdně vymýceno. Takový je onen podivný, logicky špatně vystavěný, psychologicky však pevně stmelený řetězec úvah, který určuje veškeré chování a systém hodnot příslušníka ruské inteligence. Nihilismus a moralismus, ateismus a fanatická surovost mravních požadavků, bezzásadovost v metafyzickém smyslu (neboť nihilismus v podstatě znamená popírání principiálních hodnot, objektivního rozdílu mezi dobrem a zlem) a neobyčejně důsledné a svědomité Ipění na empirických principech, tj. na v podstatě konvenčních a neprincipiálních nárocích -- to vše spoluvytváří svérázný, racionálně nepostižitelný a zároveň pevný svazek antagonických motivů, představující mohutnou psychickou sílu, a zároveň je to i způsob myšlení, kterému říkáme nihilistický moralismus." (S. L. Frank: Etika nihilismu)“... celý text
— jozik_v_tumane

Velký inkvizitor Velký inkvizitor

„Jaký je vztah člověka a Boha? Mohl Vševědoucí udělat chybu a má omylný člověk právo tuto (zdánlivou) chybu opravit? Má církev právo přetvářet Boží Zákon? Je vůbec člověk oprávněn přemýšlet a tedy nutně i pochybovat o Bohu?... Tato kniha, respektive spíše kapitola, ve mně zanechala řadu otázek. Podle mě jedno z nejkacířštějších děl paradoxně napsané přesvědčeným křesťanem dále rozpracovává otázky nastíněné ve Zločinu a trestu.“... celý text
— kuba1

Velký inkvizitor Velký inkvizitor

„Není mnoho textů, které by se, ač sami ne obsáhlé, staly texty doslova historickými. Vždyť v tomto souboru esejí je jen malý výčet velkých autorů, podtrhující monumentální zájem o tuto "báseň" Ivana Karamazova. Respektive zájem o otázku, jež duch Velkého inkvizitora pokládá. Velkou otázku lidské svobody. Zřejmě ani sám autor Dostojevský na ni nebyl schopen plně odpovědět. I to dokazuje závažnost tohoto "problému". Problému, jež nekončí v 16. století s inkvizicí, ani v 19. století Dostojevského. Jde o problém vždy aktuální, nadčasový a tolik život určující. “... celý text
— Jameses

Přejít na knížky autora