Steven Victor Tallarico

Přidat do oblíbených Koupit knihy

Steven Tyler · pseudonym

americká, 1948

Nové komentáře u knih Steven Victor Tallarico

Vadí vám chaos v mojí hlavě? Vadí vám chaos v mojí hlavě?

„Uch. Co k tomu napsat. Vlastně jsem po dočtení ani nevěděla jak to hodnotit. No nic zkusím to teď. Kniha je dost egoistická, ale tak na druhou stranu je to autobiografie že... A psal to Steven Tyler že... Týpek, co v sedmnácti napsal 'Dream On' - "svoje dítě"..., žil velmi "veselým" a neřízeným životem atd... Každopádně to uskakování z jedné myšlenky na druhou mi ani nevadilo. Bylo to svým způsobem čtivé, vtipné a zajímavé. Možná bych to jen trošičku zkrátila. Přečtení každopádně nelituji.“... celý text
— Any26

Vadí vám chaos v mojí hlavě? Vadí vám chaos v mojí hlavě?

„Skupinu Aerosmith mám rád a ačkoliv mi je z Toxic Twins sympatičtější Joe Perry (jehož autobiografie v češtině bohužel nevyšla), tak Stevena Tylera uznávám jako znamenitého zpěváka, šoumena a autora skvělých písní. Jeho kniha však na mě příliš dobrý dojem bohužel neudělala. Chaos v jeho hlavě ve smyslu skákání z myšlenky na myšlenku mi vadil a v průběhu četby jsem si na tento styl nedokázal zvyknout. Jeho vyprávění o sexuálních a drogových eskapádách mě nechávalo vcelku chladným a kromě procesu tvorby mého oblíbeného alba Nine Lives jsem se toho ani o hudbě příliš nedozvěděl. O vztahu Stevena s Joem Perrym toho bylo v knize napsáno docela dost, ale většina těchto pasáží mi přišla poněkud jedovatých. O ostatních členech Aerosmith jsem se také nedozvěděl prakticky nic. Takže z celé knihy mi nakonec přišly nejzajímavější kapitoly o Stevenových zdravotních problémech. Knihu jsem sice přečetl za dva týdny, ale do paměti se mi nijak trvale nevryla. Jiné hudební (auto)biografie mi zkrátka přišly lepší než tato. Zároveň mě štvaly některé chyby českého vydavatele, kdy např. v první kapitole je uvedeno datum Stevenova narození 26. března, v poslední kapitole 26. května, Stevie Nicks není muž, ale žena atp.“... celý text
— Paulus.1987

Vadí vám chaos v mojí hlavě? Vadí vám chaos v mojí hlavě?

„Chtěli jste si někdy se Stevnem jen tak sednout do hospody a pokecat? Tak si přečtěte tuhle knihu, styl vyprávění je tomu hodně podobný, což myslím v nejlepším slova smyslu.“... celý text
— kramver

Vadí vám chaos v mojí hlavě? Vadí vám chaos v mojí hlavě?

„Díky téhle knize jsem si připomněla, jak jsem třikrát rozbila prasátko, abych se na koncert Aerosmith podívala. Poprvé to bylo nej, ale to je vedlejší. Steven mě překvapil. Jak píše o dětství - o lese u jezera Sunapee, o mechu za zvuku ticha, o splynutí pod tátovo klavírem, kde lehával, když hrál otec klasickou hudbu. Jistě, píše i o drogách nebo spíš o tom, jak před nimi není lehké utéct, zvlášť když je člověk už samá choroba nebo zranění. Taky se zamýšlí nad vztahy, ke svým ženám, dětem, rodičům. Píše o rozdvojení mezi hudbou a rodinou, kdy musíš volit jedno a šidit druhý. Vysvětluje, jak ta která slavná skladba přišla na svět. Pouštěla jsem si k tomu čtení koncerty, rozhovory, klipy ... oživovala tu energii a šla jsem ještě kousek za konec knihy, do Nashvillu, kam se Steven uchýlil, když na něj začal dotírat pocit, že s Aerosmith se něco stalo a než se zjistí co, natočil si pohodovou country desku. Miluju toho týpka. "Nechal jsem za sebou dlouhou hudební stopu, ale z ní lze jen těžko vyčíst, kdo vlastně jsem. Jsem Démon Jekotu, týpek, co vypadá jako ženská, jsem hadrovej paňáca, co si vzal Lucy in the Sky. Jsem ale i něco víc než jen rokenrolová feťácká kurva, co strčila nohu do dveří. Všichni jsme totiž součet svých zážitků a zkušeností. A když se zaposloucháte do písničky, kterou jsem složil v roce 1969, do Dream On, možná se na to budete dívat jinak. Patrně jsem nevěděl úplně jistě, co dělám, ale bylo mi jasný, že to někam směřuje. Teď si jen říkám kam.... "“... celý text
— kleozpatra

Vadí vám chaos v mojí hlavě? Vadí vám chaos v mojí hlavě?

„Předem se velmi omlouvám všem fanouškům Aerosmith. Zdůrazňuji, že nehodnotím skupinu, ale knihu, kterou jsem dostal jako dárek. I když rock (a především heavy metal) je můj nejoblíbenější hudební žánr, kapela Aerosmith (stejně jako jeden z jejich velkých vzorů Rolling Stones) mne nikdy neoslovila. Čekal jsem alespoň, že naleznu nějaké zajímavosti o rockové scéně všeobecně, těch je zde však pomálu. Namísto toho autor jen dokola popisuje své drogové a sexuální zážitky. Chvílemi se mi zdálo, že jde spíš o feťácké, než hudební paměti. U knihy jsem se dost nudil a je to jedna z mála, kterou jsem dočetl jen do poloviny.“... celý text
— pepa4081

Přejít na knížky autora