• Autor
• Knihy
• Bazar
• Životopis
• Citáty
• Diskuze

Nová kniha

30 let ústavního soudnictví - Vojtěch Šimíček

Sborník dvaceti příspěvků rekapituluje uplynulých 30 let činnosti Ústavního soudu ČR pohledem jeho současných i bývalých soudců, zástupců akademické sféry i adv... detail knihy

Nové komentáře u knih Vojtěch Šimíček

Dělba moci

„Další z množství knih, které mi poměrně dlouho leží v knihovně. A další sborník. Tento se, poměrně očividně, zabývá problematikou dělby moci ve státě. Obsahuje celkem deset více či méně zajímavých příspěvků, které se tématu týkají. Měl-li bych úvodem sborník zhodnotit jako celek, netvrdil bych patrně, že je tím nejzajímavějším, co si ke čtení pořídit, obsahuje ale jistě podnětné úvahy, které vám jakousi potravu pro mozek nabídnou. Osobně jsem si ho vlastně dost užil. Kdybyste věděli, jak moc mi za poslední rok chybělo ústavní právo... Dělbu moci kniha pojímá ve třech pozicích. Jsou jimi 1) teoretické uchopení, 2) horizontála a 3) vertikála. Nejbohatší je část věnovaná horizontále – nikterak překvapivě, třebaže je pravdou, že je to asi nejlínější přístup. Časové aspekty dělby moci nejsou per se řešeny, zastavuje se u nich jenom Jan Kysela ve stručné poznámce prvého příspěvku. Teoretické uchopení nabízí Kysela. Kosař s Kadlecem a Šipulovou, trochu Göttinger. Jenom jmenovaná skupina autorů příspěvku Konec montesquieovské triády, věnuje se čistě teorii – zabývají se koncepcí čtvrté moci (jako více autorů v publikaci, ovšem tito tři na zdaleka nejdokonalejší a nejkomplexnější úrovni). Jejich příspěvek je neuvěřitelně zajímavý a propracovaný, osobně si myslím, že má nejvíce zajímavých podnětů z celé knihy. Osobně ovšem s jeho, skvělým!, obsahem nesouhlasím. Kysela se zabývá kontextem vzniku dělby moci v naší Ústavě, kterou v tomto smyslu analyzuje. Později se dostává k prezidentu Zemanovi a jeho idiotském výkonu své funkce, konkrétně se pozastavuje nad jeho vztahem ke jmenování ministrů. V tomto smyslu jeho příspěvek silně odráží jeho mediální výstupy. Prvá polovina jeví se mi poněkud banální, druhá zase nikterak osvětová – to je ale můj problém, neměl bych si jeho rozhovory pouště stále dokola... Göttingerův článek je snad zajímavý potud, pokud shrnuje dění kolem zrušení části volebního zákona v roce 2021, to je ovšem horizontální působení dělby moci. Dokud se drží teorie, je zastíněn oběma výše zmíněnými články, jelikož právě jejich témata obsahuje, ovšem v menším a nepříliš zajímavém provedení. Horizontála je pojata v dalších pěti článcích. Ty jde dělit na covidové a necovidové. Zkrátka, tři z nich řeší témata vzešlá z covidové krize. Sice je to článek Wintrův který se zabývá nouzovými stavy, Mikešův, kterému jde o ochranu práv právě za takových stavů (a zde je opět zastíněn Wintrem), poté Moravcův zabývající se prominutím daně, kteroužto nadílku nám připravila Alenka Schillerová. Všechny články jsou patrně zajímavé, ale jisté no, ne trauma, ale znechucení covidem mi brání je řádně docenit. Dále však obsahuje publikace článek Malířův o nejusticibilitě politických otázek, který je velice zajímavý (třebaže podobný a rozsáhlejší obsahuje i publikace Ústavní soud ČR: strážce ústavy nad politikou nebo v politice?, stále je však zajímavý,, zvláště v kontextu nového nálezu ÚS 30/23, vyhlášeného v tomto týdnu. Kokešův článek "Boj o moc" zase velice pěkně poukazuje na některé problémy našeho legislativního procesu, což za přečtení také rozhodně stojí. Posledním aspektem je vertikála o dvou článcích. Prvý je Balíkův, zaobírá se územní decentralizací. Pokud jde o mě, vůbec nic by se na tomto světě nestalo, kdyby nevznikl – snad bychom ušetřili papír. Nařkl-li jsem část Kyselova článku z banality, ten Balíkův je jeho kvintesencí. Z větší části se skládá z tabulek, které ukazují jistý problém ČR, který pak autor vlastně bez racionální argumentace bagatelizuje. Jemu se líbí, že máme 6000 obcí a proto je dobře, že je máme, třebaže jsme v tom podle jeho vlastních dat raritní a přitom se neukazuje, že by ostatní státy fungovaly méně dobře, než ten náš. Snad nejzajímavějším článek sborníku je mi ten kratičký poslední. Benákovo pojednání o duchovní samosprávě jako skutečně opomíjeném prvku samosprávy zájmové. Je to téma absolutně opomíjené (na což autor ostatně sám upozorňuje), což je veliká škoda. Tohle rozhodně stojí z přečtení.“... celý text
— Set123

---

Nezávislost soudní moci

„Pět. Pět autorů soudí, nebo soudilo na Ústavním soudě. Jen tak podotýkám, ještě před několika málo dny to byli jen tři. Gratuluji tímto profesoru Wintrovi a magistře Zemanové. Jejich příspěvky nicméně nepovažuji za nejzajímavější ve sborníku. Nejzajímavější podle mě byl článek docenta Kosaře a doktorky Šipulové. A také článek docenta Šimíčka. Prvý zmíněný je jasný. Court-packing je mimořádně důležité, zajímavé a aktuální téma, kterému se oba autoři dlouhodobě věnují a které reálně ovlivňuje žitý svět kolem nás, je proto i otázkou, na kterou se obrací například náš Ústav pro otázky soudnictví. V článku se ukazuje úroveň Davida Kosaše (a jistě i doktorky Šipulové), který je dlouhodobě považován za jednoho z našich nejlepších konstitucionalistů, jednoho z nejlepších (či nejlepšího) vědeckého pracovníka v oblasti práva v republice, který je držitel mimořádně prestižních evropských grantů a kterému publikuje články Oxford University Press. Článek je mimořádně přehledný, precizně strukturovaný a je v něm brilantně formulováno. Autoři se nebojí například natvrdo přiznat, že i náš prezident se pokoušel o nelegitimní court-packing, že průkopníkem v této oblasti je Polsko (které je klasickým příkladem u každé z vyjmenovaných metod vedle Argentiny, snad krom násilí páchaného na soudcích, to Poláci ponechali v Africe) a že i naše justice je v potenciálním nebezpečí. Zde lze radostně prohlásit, že to nejhorší přežila bez úhony. NS, ani NSS se nezhroutily a ÚS v tuto chvíli vypadá také bezpečně (Baxa, Wintr, Zemanová, možná Fremr, to není rozhodně špatný výběr třebaže bych si osobně každé z těch jmen nemusel vybrat jako první volbu). Článek poskytuje vlastní univerzalistickou definici daného konceptu (kterou lze právě pro její universalismus kritizovat, to ale nechme stranou), čímž opět dokazují vědeckou hodnotu své práce, bravo! Už se těším na další přednášku docenta Kosaře! Docent Šimíček zase svým vynikajícím slohem (se spoustou krásných a jemných vtipů) výstižně pojmenovává nejdůležitější otázky "neodvislosti soudcovské" (toto prvorepublikové pojmenování z článku profesora Kuklíka se mi zalíbilo) a to opět zcela upřímně a jasně. Pojednává o stránce institucionální i personální a, zcela správně, zdůrazňuje, že institucionální záruky, jistě důležité, nestačí samy o sobě, pokud personální stránka nefunguje. A tak by si i čeští soudci měli rozšiřovat své knihovničky. Ale obecně lze říct, že zajímavé byly všechny články, což se tak často nedaří. Polsko, Maďarsko a Slovensko jako mementa české justice mají po svém článku, máme tu přesah do Evropské úmluvy o lidských právech, již zmíněný článek historický. Za zmínku jistě stojí velice zajímavý článek docentky Šimáčkové pojednávající o disentech (ach, jak mé srdce touží, aby disenty byly uzákoněny i mimo Ústavák... Tomu velice pomohly a NS a NSS by prospěly právě tak. U NSS obsazeného nejlepšími českými právníky by to bylo potěšení hlavně pro nás studenty, protože bychom se v takových disentech rochnili, u NS by to zase pomohlo vědecké úrovni instituce, jejíž rozhodovací praxe je právem kritizována a toto rozbourání by mohlo část kritiky odbourat.), máme tu ale i postesknutí po radě soudnictví (klasika) a pravdivý, leč snad příliš politicky nabitý článek doktorky Wagnerové. Všechno je to zajímavé a všechno to doporučuji ke čtení.“... celý text
— Set123

---

Finanční ústava

„Ach, jak zklamaný já touto publikací jsem... Nemohu si pomoci, srší z ní jakási... akademická lenost. V poslední době je čím dál více trendy používat komparativní metody a ignorovat deduktivní analýzy. Tato publikace je skvělou ukázkou daného fenoménu. V Řecku tohle, v Maďarsku támto... Autoři jednotlivých článků (ty jsou si, mimochodem, jako vejce vejci) zpravidla řeknou: je to nový prvek, je to zvláštní, jinde to dopadlo špatně (a tam kde to špatně nedopadlo to při nejmenším vypadá tak, že by to špatně dopadnout mohlo) a jelikož se nám tento návrh ústavního zákona nelíbí, musí to nezbytně být koncepčně špatně. Čili finanční obsah ústavy je fuj. No skvělý. Ale na tak bystrou analýzu bych přišel sám, nepotřebuji k tomu docenty a profesory ústavního práva a ekonomie. Tento názor zdá se mi být podložený dvěma vlivy. Jednak je podmíněný časově. Bavíme se o roce 2013, kdy sice Evropou otřásala jedna finanční krize za druhou, ale ekonomika přeci nedostávala takovou nálož jako dnes. Vlastně to bylo dost nepředstavitelné. Covid, válka, generační problémy, sucha, energetická krize z toho plynoucí. To se nezbytně pojí s druhým faktorem. Pamatujete Víta Bártu? Toho jsme tehdy již znali. Ale čistokrevný populismus, to jsme neznali. Bárta dělal politický byznys. Babiš se ale ještě nedostavil. Babiš a vláda ČSSD, dnes pokračující zbabělá vláda SPOLU a PIR-STANU. Populistická politika bez obdoby. Něco, co autoři nemohli tušit. Ale mohli se nad tím zamyslet. Populismus nebyl neznámým fenoménem. A přeci jakoby je to ani nenapadlo, když psali své řádky o nutnosti zodpovědného rozpočtování (které v tu dobu ještě relativně zodpovědné bylo) a voličích rozvažujících nad ekonomickými problémy země. Ani je, pany profesory, nenapadlo, že by ti voliči tváří tvář ekonomické katastrofě mohli volit Babiše a to v množství jednoho a půl milionu. A tak řekli, je to špatně. Proč je to špatně? Argumenty jsou tak podivuhodně nedotažené, až to zaráží. Protože by mohlo dojít k judicializaci státních financí. Pravda, bylo by absurdní, kdyby Ústavní soud rozhodoval, dejme tomu, o lékařských poplatcích (Pl. ÚS 36/11), karenčních dobách (PL. ÚS. 54/10), důchodech (Pl. ÚS 8/07), daních z nemovitostí (Pl. ÚS 29/08) a tak. To se prostě nesmí stát. Ne, vážně, k judicializaci ekonomiky už dávno došlo, to už fakt nemá smysl řešit. Jejich nejhorší obavy by se navíc daly vyřešit, dejme tomu, novým zvláštním typem řízení před Ústavním soudem. Další argumenty jsou charakteru institucionálního. Ale takový orgán by buď nefungoval, nebo by plně podléhal vládě, takže by byl k ničemu, to by nešlo. Uhu... Česká národní banka, to byl třeba otřesný nápad. Pravda, centrální banky se rozlezly po celém světě a tak nějak každý je chce, ale to je tím, že jsou vládě vždy servilní (https://www.lidovky.cz/domov/ales-michl-inflace-petr-fiala-cnb.A230504_192629_ln_domov_hud) a vždy jen kopíruje politiku vlády. To je přesně ten problém, který s ČNB máme. Ne. Argumentace je založená jen na tom, co se autorům zrovna líbilo a je až pozoruhodně nedůkladná. Jsem zklamán, zklamán, zklamán. Čekal jsem hluboký rozbor problému, třebas kritický, a dostal jsem... tohle. Chjo... P.S. A pro pořádek, mnoho autorů znám a mám je rád, s mnoha se setkávám na chodbách fakulty. Nic proti nim, jen jsem byl touto publikací tak nějak zklamán, no.“... celý text
— Set123

---

---

25 let Ústavy České republiky

„Sborník příspěvků vyšel v příležitosti pětadvacátého výročí naší ústavy (je starší než já, hrůza…) v roce 2019. Od té doby zase kvapem utekly čtyři roky (slavili jsme třicítku!) a jen s politováním musím konstatovat, že kniha je zcela aktuální, tím spíše jsou pak aktuální ty její části vyjadřující jisté obavy a skepsi. Vztah mezi vládou a prezidentem se zhoršil, druhý jmenovaný více než si autoři dokázali představit podkopává náš ústavní systém, politické strany jsou ve stále hlubší krizi. Soudní systém stojí před velkou zkouškou, které bude těžké se vyhnout, a i jestli se nám to podaří, budeme si otírat pot z tváří. Proto je, myslím, více než dobré si pročítat tento sborník i dnes, je totiž důležitější, než byl kdy předtím. Navíc je poměrně šikovný, obsahuje materiál o exekutivě, legislativě, u justici, pojednává o politických stranách, lidských právech, hlavně pak o svobodě. To vše prožívá jisté nepěkné chvíle a o to zajímavější tato pozastavení mohou být. Obzvláště bych sborník doporučil hlavně studentům práva a to hned v úvodu studia. Nabízí zajímavý přehled ústavněprávní problematiky a jako úvod je to opravdu sympatické. Omlouvám se za extrémní délku, ale myslím, že alespoň krátkou poznámku si zaslouží každý článek. Význam trvání liberálního právního státu pro existenci na svobodu orientovaného ústavního systému Eliška Wagnerová v úvodním příspěvku přichází s poměrně zajímavou úvahou na téma těch nejzákladnějších pojmů soudobé státnosti: právní stát, svoboda, demokracie… V tomto ohledu se mi zdá jednat o poměrně nepřekvapivou úvahu, ovšem nepřekvapivou úvahu, kterou je třeba stále opakovat. Ostatně dnes je více než kdy jindy potřeba zdůrazňovat myšlenku materiálního právního státu (tedy ne formálního právního státu), na které náš ústavní pořádek stojí a která je tak opomíjená politiky, či lépe, je jim moc dobře vědoma, úmyslně ji však zatajují, aby mohli zprznit ústavu pro bono suo. Proto tu chodí Jaroslavové Baštové a Miloši Zemanové, kteří moc dobře vědí (obzvláště ve druhém případě je to jisté), že Ústava není pouze text, ale systém, který je poháněn principy prostupujícími každé její ustanovení a že slovo „navrhuje“ neznamená nezbytně možnost volby a slovo „odvolává“ zase nezbytně neznamená ústavní diktaturu jednoho děduly. Proto je článek Elišky Wagnerové důležitý, toto nám připomíná, je to memento a věřím, že právě Eliška Wagnerová, jejíž pozice je přirozenoprávní, musí při pohledu na dění dnešních dnů ronit slzy. V jedné věci však s autorkou nesouhlasím a cítím potřebu to sdělit. V jednom bodě píše, že považovat nacistickou právní teorii za iusnaturalistický koncept je „hluboký, až tragický omyl a matení pojmů.“ To zkrátka není pravda, nacistická právní teorie byla ryze přirozenoprávní a z pozitivistické koncepce nezachovala nic, zvláště přihlédneme-li k faktu, který je pozitivistům nejvíce vyčítán, tedy že za platné právo považují právo vydané v řádném legislativním mechanismu, proti kteréžto koncepci očividně dosti nesourodě stojí princip právní vázanosti Vůdcovým, byť neformálním, pokynem. I jednoduchou postmoderní analýzou metanarativů by bylo lze dokázat, že se v tomto bodě autorka mýlí, ale patrně by to bylo zbytečné. Každopádně je jistě inspirativní důraz na jednotlivce, který by měl být středem politické filosofie a velice elegantní závěr, ve kterém se Eliška Wagnerová tvrdě, leč zcela racionálně pozastavuje nad zhůvěřilostí kterou je SPD a (ač tehdy neexistující formálně, de facto se tvořící v hlavě Václava Klause mladšího) Trikolora. Ideové zdroje a motivy při tvorbě Ústavy České republiky Jedná se o poměrně zajímavý vhled Daniela Kroupy do časů vzniku Listiny a Ústavy, ukazující poměrně mnoho zajímavých trendů. Při propojení dějů tehdejších a kontextů dnešních člověk při čtení docházel tu úlevným vzdechům, tu vyděšenému napětí. Proč? Upřímně hlavně kvůli Klausovi. Václav Klaus, jak jsem již dříve věděl a jak mi bylo připomenuto mimořádně konkrétně v tomto textu, prosazoval liberální ústavu, která nejen, že by se nevázala na materiální hodnoty (Zde si člověk musí připomenout jejich diskusi o formulaci čl. 3 Listiny. Ten se stojí tak, že „Součástí ústavního pořádku České republiky je Listina základních práv a svobod.“, Klaus však tehdy prosazoval tuto formulaci „Listina základnách práv a svobod je součástí ústavního pořádku České republiky.“. Klaus tehdy onu formulaci prosazoval proto, aby mohl tehdy již schválenou Listinu hodit do koše, jelikož přece je rozdíl mezi „listinou“ a „Listinou“, a mohl se tak úspěšně zbavit sociálních práv, práv ochrany přírody a dalších…), navíc by silně prosazovala vliv exekutivy, například jejím přímým napojením na centrální banku. Toto materiální oslabení ústavního pořádku České republiky by patrně v kontextu postupného nástupu šílenství Klause samotného (bože z toho chlapa je úplný magor), naprosto destruktivnímu prezidentování Miloše Zemana a autoritářským sklonům Andreje Babiše, patrně vedlo náš stát cestou Polska a Maďarska, cestou autoritářského populismu, cestou šikany menšin a likvidace demokracie samotné. Cokoliv, co snad lze ODA a Václavu Havlovi vyčítat by mělo být prominuto ve stínu těchto děsivých představ. Přeci však, drobná kritika. Prosadili tehdy takzvanou kvalifikovanou většinu pro změnu ústavního pořádku. Daniel Kroupa se tím v článku do jisté míry chlubí. To považuji za velký přehmat, z podoby, jakou nakonec dané limity mají totiž vyplývá, že absolutní většina, potřebná ke schvalování méně důležitých záležitostí (pobyt cizích jednotek na území ČR...) je ve skutečnosti větší, než kvalifikovaná většina potřebná ke změně samotné Ústavy. Ta první totiž vyžaduje 142 poslanců a senátorů, kdežto ta druhá kvůli třetinovému kvóru vyžaduje toliko 139 poslanců a senátorů. Škoda, náš ústavní pořádek je díky tomu méně stabilní, jak ukázala například přímá volba prezidenta.“... celý text
— Set123

---

25 let Ústavy České republiky

„Vládní a parlamentní priority, které formovaly tvorbu Ústavy v roce 1992 Ačkoliv si paní doktorky Syllové vážím, tento příspěvek neshledávám zase tak poutavým. Jeho obsah je v zásadě podtržením části doktora Kroupy. Ukazuje, opět, že nechat projekt naší ústavy v rukách Václava Klause by nás dovedlo do temných koutů Evropy, do lánů Polska a Maďarska. Je dobré si to připomínat, ale lepší práci v tomto přeci jenom udělal doktor Kroupa. Subjekty podílející se na přípravě Ústavy České republiky Článek stručně shrnuje přehled aktérů podílejících se na tvorbě naší Ústavy. A to je vše, to článek dělá. Možná měl být umístěn ještě před článek doktora Kroupy a doktorky Syllové, ale to už je asi nakrásně jedno. Změny, proměny a dotváření Ústavy ČR V této krátké reflexi rigidity naší ústavy (po mém soudu menší, než bychom mohli chtít) profesor Kysela připomíná něco, co je mi velice blízké a plně s tím souzním. Jednou z výtek, kterou lze bez větších problémů vytknout anarchistům je to, že jejich zřízení ve výsledku vede k nepredikovatelné společnosti. Nejdůležitějším rysem práva je schopnost generovat předvídatelné a opakující se výsledky. Proto precedenční charakter judikátů při nejmenším vyšších soudů, proto rigidita zákonů a (bohužel nedokonalá) petrifikace zákonů ústavních. Společnost je schopná se rozumně rozvíjet jen v pomníkách minimální jistoty. Pokud právo přestane plnit funkci predikce, stává se zbytečným, dostává se do krize – připomeňme si covidovou krizi. Právě jako jsem v komentáři u této knihy shledal důležitým připomínat materiální podstatu našeho právního státu, shledávám právě tak důležitým připomínat tento charakter pravidel, jak Jan Kysela činí. Stěžejním bodem článku je patrně výtka směřovaná prezidentovi, který podkopává náš ústavní systém tím, že ony „idiotské“ ústavní zvyklosti, které dotvářejí schopnost ústavní systém predikovat, likviduje a to tempem až dechberoucím. Z této pozice si tu dovolím ještě jednou apelovat: nevolte, prosím Andreje Babiše, jeho prezidenství by nás dovedlo k totální devastaci toho, co je podminováno Milošem Zemanem. Pokud nic jiného, toto je dobrý důvod volit Petra Pavla. Přetahování o složení vlády: české zkušenosti v mezinárodním srovnání Marek Antoš ve své kapitole poměrně pěkně vyjmenovává, za použití metody komparační, některé problémy, které generuje dualismus výkonné moci, při nejmenším tedy, je-li zakotven v takové podobě, v jaké jej máme právě v České republice. Zaobírá se primárně problematikou personálního obsazení. Tedy jak má prezident jmenovat premiéra a pověřit jej sestavením vlády, kdy to má udělat a jak svévolně při tom může postupovat. Antošovou tezí je omezení svévole prezidenta principem právního státu, svobodné soutěže politických stran a primem lidu coby generátoru moci ve státě. Odklání se tak od hloupé teze Koudelky a Pavlička o libovolném postupu prezidenta. Ostatně i z judikatury NSS a ÚS dlouhodobě jasně vyplývá, že svévoli nelze tolerovat u žádného ústavního činitele. Osobně podotýkám, že tím pak méně u funkcionáře z výkonu své funkce neodpovědného. Docent Antoš nadto nabízí alternativu, a to sice v mechanizmu Polska. Ten si tedy ještě budu muset drobet prostudovat. Dále se, spíše okrajově vyjadřuje k tomu, že patrně není vhodné aby prezident nakládal zcela libovolně se jmenováním a odvoláváním ministrů. Že by neměl postupovat zcela libovolně by ostatně prezident po čase ve funkci mohl vědět, ale… Nu ale Hladík by k tomu patrně řekl svoje.“... celý text
— Set123