25 let Ústavy České republiky přehled
Vojtěch Šimíček
https://www.databazeknih.cz/img/books/42_/428424/bmid_25-let-ustavy-ceske-republiky-m5j-428424.png
5
2
2
Dvacet pět let trvání řadí českou Ústavu mezi déletrvající a zdánlivě i stabilizované. Přesto pořád zjišťujeme, že je spousta věcí, které stále nejsou zcela jasné, a zejména někteří politici nás dokáží neustále překvapovat jejím „kreativním“ a „emancipovaným“ výkladem. Nedá se proto říci, že Ústava je již dostatečně „usazená“, její gramatické znění je dotvořeno výkladovou a aplikační praxí a v zásadě nás již nic nemůže překvapit. Právě naopak, téměř každý den můžeme narazit na ústavní problémy, jejichž výklad není jednoznačný. I proto je důležité a dobré, že se odborná komunita pravidelně vyjadřuje k tomu, kde je hranice mezi kreativitou a svévolí, mezi intelektuální invencí a přepínáním daných pravidel až k jejich faktickému popření, co je ještě nevinná hra a co již představuje ohrožení základů ústavnosti. Zda nakonec názory odborníků budou brány světem politiky dostatečně v potaz, to je samozřejmě věc jiná. Důležité však je, že tyto názory jsou dostatečně známy a každý, kdo je nebude respektovat, by se měl alespoň snažit se s nimi poctivě argumentačně vypořádat. Tento sborník proto obsahuje deset textů, které nejen připomínají 25 let existence Ústavy, nýbrž i dávají odpovědi na řadu aktuálních otázek jejího výkladu.... celý text
Můj komentář
Zatím jste nenapsal(a) svůj komentář ke knize 25 let Ústavy České republiky. Přihlašte se a napište ho.
Nové komentáře (3)
Vládní a parlamentní priority, které formovaly tvorbu Ústavy v roce 1992
Ačkoliv si paní doktorky Syllové vážím, tento příspěvek neshledávám zase tak poutavým. Jeho obsah je v zásadě podtržením části doktora Kroupy. Ukazuje, opět, že nechat projekt naší ústavy v rukách Václava Klause by nás dovedlo do temných koutů Evropy, do lánů Polska a Maďarska. Je dobré si to připomínat, ale lepší práci v tomto přeci jenom udělal doktor Kroupa.
Subjekty podílející se na přípravě Ústavy České republiky
Článek stručně shrnuje přehled aktérů podílejících se na tvorbě naší Ústavy. A to je vše, to článek dělá. Možná měl být umístěn ještě před článek doktora Kroupy a doktorky Syllové, ale to už je asi nakrásně jedno.
Změny, proměny a dotváření Ústavy ČR
V této krátké reflexi rigidity naší ústavy (po mém soudu menší, než bychom mohli chtít) profesor Kysela připomíná něco, co je mi velice blízké a plně s tím souzním. Jednou z výtek, kterou lze bez větších problémů vytknout anarchistům je to, že jejich zřízení ve výsledku vede k nepredikovatelné společnosti. Nejdůležitějším rysem práva je schopnost generovat předvídatelné a opakující se výsledky. Proto precedenční charakter judikátů při nejmenším vyšších soudů, proto rigidita zákonů a (bohužel nedokonalá) petrifikace zákonů ústavních. Společnost je schopná se rozumně rozvíjet jen v pomníkách minimální jistoty. Pokud právo přestane plnit funkci predikce, stává se zbytečným, dostává se do krize – připomeňme si covidovou krizi. Právě jako jsem v komentáři u této knihy shledal důležitým připomínat materiální podstatu našeho právního státu, shledávám právě tak důležitým připomínat tento charakter pravidel, jak Jan Kysela činí.
Stěžejním bodem článku je patrně výtka směřovaná prezidentovi, který podkopává náš ústavní systém tím, že ony „idiotské“ ústavní zvyklosti, které dotvářejí schopnost ústavní systém predikovat, likviduje a to tempem až dechberoucím. Z této pozice si tu dovolím ještě jednou apelovat: nevolte, prosím Andreje Babiše, jeho prezidenství by nás dovedlo k totální devastaci toho, co je podminováno Milošem Zemanem. Pokud nic jiného, toto je dobrý důvod volit Petra Pavla.
Přetahování o složení vlády: české zkušenosti v mezinárodním srovnání
Marek Antoš ve své kapitole poměrně pěkně vyjmenovává, za použití metody komparační, některé problémy, které generuje dualismus výkonné moci, při nejmenším tedy, je-li zakotven v takové podobě, v jaké jej máme právě v České republice.
Zaobírá se primárně problematikou personálního obsazení. Tedy jak má prezident jmenovat premiéra a pověřit jej sestavením vlády, kdy to má udělat a jak svévolně při tom může postupovat. Antošovou tezí je omezení svévole prezidenta principem právního státu, svobodné soutěže politických stran a primem lidu coby generátoru moci ve státě. Odklání se tak od hloupé teze Koudelky a Pavlička o libovolném postupu prezidenta. Ostatně i z judikatury NSS a ÚS dlouhodobě jasně vyplývá, že svévoli nelze tolerovat u žádného ústavního činitele. Osobně podotýkám, že tím pak méně u funkcionáře z výkonu své funkce neodpovědného.
Docent Antoš nadto nabízí alternativu, a to sice v mechanizmu Polska. Ten si tedy ještě budu muset drobet prostudovat. Dále se, spíše okrajově vyjadřuje k tomu, že patrně není vhodné aby prezident nakládal zcela libovolně se jmenováním a odvoláváním ministrů. Že by neměl postupovat zcela libovolně by ostatně prezident po čase ve funkci mohl vědět, ale… Nu ale Hladík by k tomu patrně řekl svoje.
Justice a soumrak liberální demokracie
A napsané to není špatně! Zdeněk Kühn je jedním z těch vzácných zjevů v naší justici a akademii, který v sobě snoubí talent literární, mediální i intelektuální. Snad je na mé poměry až příliš velký anglofil, ale to je vcelku pochopitelné, jako všechno výše zmíněné, podíváte-li se na jeho hvězdný životopis… Ale dosti chválení autora, článek se zabývá postavením justice v roce 2018 v České republice, respektive se zamýšlí nad její budoucností v kontextu Orbánova Maďarska, Kaczyńského Polska a podobných neveselých frašek. Připomíná s elegancí nejen kontexty vzniku naší správy soudnictví (která není ideální, přiznejme si to!), ale porovnává ji (a já té komparatistiky už začínám mít pomalu dost) i s kontexty angloamerického práva (Které možná, jak tvrdí autor, generuje méně hierarchický systém, který je tak nezávislejší (dokud se nepodíváme na Nejvyšší soud USA…), ale generuje zároveň zcela absurdní výsledky, které by v právním státě měly být neobhajitelné.).
Vcelku vzato lze nejen z tohoto článku usuzovat, že naše justice je na tom vcelku dobře – a uvidíme jestli to budu tvrdit za půl roku po obměně většiny Ústavního soudu. Kauzy autorem zmíněné (Nagyová, Rath…) se zatím vyřešily a například kauza Babišova byla takřka hvězdnou hodinou justice, pouhých pár měsíců a případ hýbající po léta českou politikou byla vyřešena (sic zatím nepravomocně, nalézací řízení opravdu proběhlo velice elegantně a to i přes Babišův ohromný tlak). Ústavní soud víceméně hraje svou úlohu (viz. prezidentské volby), NSS je nadále vynikající, vadou na kráse je NS, ale to spíše do jisté pochybné interpretační praxe, nezávislost není nikterak problematická. Česká republika tak má vlastně spíše problémy s exekutivou, která se (prezident X vláda) mydlí navzájem tak silně, že na justici vlastně nezbývá čas. Pravda, je to právě naposledy jmenovaný prezident, který se zdá mít chuť nezávislost ÚS a potažmo celé fungování našeho ústavního pořádku narušit, ale to ještě není rozhodnuto – třeba se mu to v hlavince ještě srovná…
Vztah obecných soudů a Ústavního soudu optikou čl. 4 Ústavy
Inu, příspěvek se nepřekvapivě zabývá čl. 4 Ústavy, respektive jeho úlohou beranidla mezi instancemi soudů. Má čl. 4 sloužit jako důvod pro přístup k vyšší soudní instanci per se? Autor se domnívá že ne a poskytuje k tomu spíše plochou argumentaci (což ostatně vzhledem k rozměru článku není překvapivé), která nakrásně ale je vcelku přesvědčivá. Ostatně platí, že prim při reálném fungování společnosti hrají a mají hrát podústavní předpisy, nikoliv toliko ty ústavní. S výkladem autora tedy v zásadě souhlasím, ocenil bych však poněkud větší propracovanost obsahu.
Ústavněprávní inkorporace politických stran
Magistra Sylvestrová ve svém článku pojednává o ústavněprávním zakotvení politických stran, tedy hlavě o čl. 5 Ústavy a čl. 22 Listiny. Poukazuje na význam úlohy politických stran v právním a politickém systému a závěrem vyzdvihuje některé významné problémy současné politické scény – odideologizování politických stran a aý neskutečně se šířící fenomén catch all parties, případně one issue parties.
Dovolím si dvě poznámky: čím déle studuji právo, tím více si uvědomuji, že bude patrně nezbytné ponořit se hlouběji do problematiky práva politických stran, což mě na straně jedné irituje, na straně druhé fascinuje šíří tématu, na kterou ostatně kratičký článek zcela otevřeně poukazuje. Druhá poznámka se týká aktuálnosti článku a v něm vyslovených obav. Autorka vyslovuje jisté obavy ohledně směru vývoje na politické scéně. Bůh ví, že tyto problémy nebyly nikdy tak aktuální jako v současné době, kdy populistické strany rostou jak houby po dešti a děsivě se nám tu zvrhávají do autoritářského populismu. Inu… co bych si tu zase stěžoval, však už jsem tu své obavy vyjádřil několikrát.
Ústavní přezkum právní úpravy financování politických stran v kontextu čl. 5 Ústavy a dalších ústavních principů
Daný článek se zaobírá primárně nástinem přístupu Ústavního soudu k otázkám financování politických stran, které jsou jakýmsi motorem demokratické parlamentní republiky, tedy tématem velice důležitým. Z daného se podává, že se jedná o klasické téma: je ústavním soudem apriori politickým aktérem (spoiler: je), nebo toliko pasivní brzdou případného zániku právního státu? Z takto formulované otázky vyplývá, že by snad druhá role měla být negativní. Ale to není pravda, jsou zkrátka otázky, do kterých by Ústavní soud neměl přespříliš zasahovat, jelikož mu zkrátka taková role nepřísluší, přísluší Parlamentu. To by se patrně dalo říci právě o právu politických stran, včetně jejich financování. K danému Ústavní soud přistupuje spíše obezřetně, takže svou úlohu naplňuje. Otázkou ještě je, do jaké míry je jeho správný přístup kvalitní. A v tomto směru i z kapitoly samotné vyplývá prostor pro zlepšení, pro důmyslnější systematiku přezkumu práva politických stran. Ostatně se jedná o mohutnou problematiku, která otřásá tímto státem a Úřad pro dohled nad hospodařením politických stran a politických hnutí, potřebujeme zkrátka pevnější mantinely – práce Ústavního soudu v naší zemi tak je stále nedokonána a jeho úloha bude nadále určující. Proto nám bůh žehnej ve volbách prezidenta republiky…
Související novinky (0)
Zatím zde není žádná související novinka.
Citáty z knihy (0)
Zatím zde není žádný citát z knihy.
Kniha 25 let Ústavy České republiky v seznamech
| v Přečtených | 3x |
| v Knihotéce | 2x |
Sborník příspěvků vyšel v příležitosti pětadvacátého výročí naší ústavy (je starší než já, hrůza…) v roce 2019. Od té doby zase kvapem utekly čtyři roky (slavili jsme třicítku!) a jen s politováním musím konstatovat, že kniha je zcela aktuální, tím spíše jsou pak aktuální ty její části vyjadřující jisté obavy a skepsi.
Vztah mezi vládou a prezidentem se zhoršil, druhý jmenovaný více než si autoři dokázali představit podkopává náš ústavní systém, politické strany jsou ve stále hlubší krizi. Soudní systém stojí před velkou zkouškou, které bude těžké se vyhnout, a i jestli se nám to podaří, budeme si otírat pot z tváří.
Proto je, myslím, více než dobré si pročítat tento sborník i dnes, je totiž důležitější, než byl kdy předtím. Navíc je poměrně šikovný, obsahuje materiál o exekutivě, legislativě, u justici, pojednává o politických stranách, lidských právech, hlavně pak o svobodě. To vše prožívá jisté nepěkné chvíle a o to zajímavější tato pozastavení mohou být. Obzvláště bych sborník doporučil hlavně studentům práva a to hned v úvodu studia. Nabízí zajímavý přehled ústavněprávní problematiky a jako úvod je to opravdu sympatické.
Omlouvám se za extrémní délku, ale myslím, že alespoň krátkou poznámku si zaslouží každý článek.
Význam trvání liberálního právního státu pro existenci na svobodu orientovaného ústavního systému
Eliška Wagnerová v úvodním příspěvku přichází s poměrně zajímavou úvahou na téma těch nejzákladnějších pojmů soudobé státnosti: právní stát, svoboda, demokracie… V tomto ohledu se mi zdá jednat o poměrně nepřekvapivou úvahu, ovšem nepřekvapivou úvahu, kterou je třeba stále opakovat. Ostatně dnes je více než kdy jindy potřeba zdůrazňovat myšlenku materiálního právního státu (tedy ne formálního právního státu), na které náš ústavní pořádek stojí a která je tak opomíjená politiky, či lépe, je jim moc dobře vědoma, úmyslně ji však zatajují, aby mohli zprznit ústavu pro bono suo. Proto tu chodí Jaroslavové Baštové a Miloši Zemanové, kteří moc dobře vědí (obzvláště ve druhém případě je to jisté), že Ústava není pouze text, ale systém, který je poháněn principy prostupujícími každé její ustanovení a že slovo „navrhuje“ neznamená nezbytně možnost volby a slovo „odvolává“ zase nezbytně neznamená ústavní diktaturu jednoho děduly. Proto je článek Elišky Wagnerové důležitý, toto nám připomíná, je to memento a věřím, že právě Eliška Wagnerová, jejíž pozice je přirozenoprávní, musí při pohledu na dění dnešních dnů ronit slzy.
V jedné věci však s autorkou nesouhlasím a cítím potřebu to sdělit. V jednom bodě píše, že považovat nacistickou právní teorii za iusnaturalistický koncept je „hluboký, až tragický omyl a matení pojmů.“ To zkrátka není pravda, nacistická právní teorie byla ryze přirozenoprávní a z pozitivistické koncepce nezachovala nic, zvláště přihlédneme-li k faktu, který je pozitivistům nejvíce vyčítán, tedy že za platné právo považují právo vydané v řádném legislativním mechanismu, proti kteréžto koncepci očividně dosti nesourodě stojí princip právní vázanosti Vůdcovým, byť neformálním, pokynem. I jednoduchou postmoderní analýzou metanarativů by bylo lze dokázat, že se v tomto bodě autorka mýlí, ale patrně by to bylo zbytečné.
Každopádně je jistě inspirativní důraz na jednotlivce, který by měl být středem politické filosofie a velice elegantní závěr, ve kterém se Eliška Wagnerová tvrdě, leč zcela racionálně pozastavuje nad zhůvěřilostí kterou je SPD a (ač tehdy neexistující formálně, de facto se tvořící v hlavě Václava Klause mladšího) Trikolora.
Ideové zdroje a motivy při tvorbě Ústavy České republiky
Jedná se o poměrně zajímavý vhled Daniela Kroupy do časů vzniku Listiny a Ústavy, ukazující poměrně mnoho zajímavých trendů. Při propojení dějů tehdejších a kontextů dnešních člověk při čtení docházel tu úlevným vzdechům, tu vyděšenému napětí. Proč? Upřímně hlavně kvůli Klausovi. Václav Klaus, jak jsem již dříve věděl a jak mi bylo připomenuto mimořádně konkrétně v tomto textu, prosazoval liberální ústavu, která nejen, že by se nevázala na materiální hodnoty (Zde si člověk musí připomenout jejich diskusi o formulaci čl. 3 Listiny. Ten se stojí tak, že „Součástí ústavního pořádku České republiky je Listina základních práv a svobod.“, Klaus však tehdy prosazoval tuto formulaci „Listina základnách práv a svobod je součástí ústavního pořádku České republiky.“. Klaus tehdy onu formulaci prosazoval proto, aby mohl tehdy již schválenou Listinu hodit do koše, jelikož přece je rozdíl mezi „listinou“ a „Listinou“, a mohl se tak úspěšně zbavit sociálních práv, práv ochrany přírody a dalších…), navíc by silně prosazovala vliv exekutivy, například jejím přímým napojením na centrální banku. Toto materiální oslabení ústavního pořádku České republiky by patrně v kontextu postupného nástupu šílenství Klause samotného (bože z toho chlapa je úplný magor), naprosto destruktivnímu prezidentování Miloše Zemana a autoritářským sklonům Andreje Babiše, patrně vedlo náš stát cestou Polska a Maďarska, cestou autoritářského populismu, cestou šikany menšin a likvidace demokracie samotné. Cokoliv, co snad lze ODA a Václavu Havlovi vyčítat by mělo být prominuto ve stínu těchto děsivých představ.
Přeci však, drobná kritika. Prosadili tehdy takzvanou kvalifikovanou většinu pro změnu ústavního pořádku. Daniel Kroupa se tím v článku do jisté míry chlubí. To považuji za velký přehmat, z podoby, jakou nakonec dané limity mají totiž vyplývá, že absolutní většina, potřebná ke schvalování méně důležitých záležitostí (pobyt cizích jednotek na území ČR...) je ve skutečnosti větší, než kvalifikovaná většina potřebná ke změně samotné Ústavy. Ta první totiž vyžaduje 142 poslanců a senátorů, kdežto ta druhá kvůli třetinovému kvóru vyžaduje toliko 139 poslanců a senátorů. Škoda, náš ústavní pořádek je díky tomu méně stabilní, jak ukázala například přímá volba prezidenta.