Nové komentáře u knih William Manchester
Sbohem temnoto
„Já bych tak příkrý nebyl. Autor se bojů v Tichomoří zúčastnil a kniha je výsledkem tehdy populární gonzo žurnalistiky resp. literatury. Je to cestopis po místech bojů, prokládaný zážitky z bojů a života autora, což dělá knihu poměrně čtivou. Je znát, že byl autor po válce novinář a spisovatel. I když se zúčastnil pouze jednoho vylodění, tak tak přežil a nijak to nesnižuje jeho hrdinství.
Horší už je to s redakcí knihy, místy špatná interpunkce, odbyté anglické výrazy - kdo zná třeba výraz Chancre (str. 295) atd. V češtině je možno vyjádřit rozdíl: trénovat střelby na Parris Island nebo trénovat střelby na Parris Islandu, pak to vypadá, že stříleli děly na ostrov (anglické výrazy jsou téměř všechny v prvním pádu).
Na str. 162 je uvedeno, že lodě vypluly 22. července 1942 na první výročí Hitlerovy invaze do Ruska, což bylo ve skutečnosti 22. června, takže někdo udělal chybu. Na str. 168 se dočteme, že japonské lodě měly 203 m děla. Prohnuté silnice určitě nezpůsobil geodetický zlom, nýbrž geologický (str. 322). Na stejné straně je název Honšů (s kroužkem), na straně 329 je pak pod čarou poznámka, že Kyushu a Honshu (takto napsáno) jsou součást Japonských ostrovů.
I přes to je kniha zajímavá, protože dobrých knih o válce v Tichomoří u nás zase tolik není.“... celý text
— Elwis
Sbohem temnoto
„Cítím se podveden! Prokousal jsem se knihou, z které jsem zmatený. Příběh autora, coby válečného veterána z řach námořní pěchoty, který se 35 let po válce vydává na cestu po významných pacifických bojištích, aby čtenáři tyto boje přiblížil a sám se vyrovnal se zlými sny. Budiž. Nicméně v knize skáčeme bez vysvětlení sem a tam jak blechy - jednou se nám autor svěřuje se svým mládím, svou rodinnou historií (až moc dopodrobna), podruhé chvíli filosofuje nad životem, jindy připomíná historii jednotlivých národů či ostrovů, a nakonec popisuje boje na jednotlivých ostrovech buď z celkového hlediska, nebo naopak z osobního pohledu. Ten osobní mu jde o poznání hůř, protože to jsou jen zkratkovité příběhy, které nám toho moc nevypoví. A to vše, prosím pěkně, v nahodilém pořadí (krom mládí a rodiny, to nám napsal na začátku). Co je však úplně nejhorší, je dovětek autora, respektive jeden důležitý fakt, který by dle mého měl být rozhodně napsán v úvodu. Dovolím si to sem stručně shrnout, snad případní zájemci o četbu prominou. V knize autor totiž vystupuje jako účastník mnoha bojů, kdy máme pocit že bojoval na Tarawě, Okinawě, Saipanu či i Guadalcanalu. Jediné jeho bojové nasazení, ale byl ostrov Okinawa, jak sám přiznává. Kdyby napsal knihu o bojích "pouze" na Okinawě, neklesnul by v mých očích tak, jako když mě celou knihu vodí za nos, aby na konci napsal - zážitky z Okinawy jsem rozdělil mezi více bitev. Toto prosím opravdu ne.“... celý text
— Tclaw
