Dave Mustaine citáty

Přidat do oblíbených Koupit knihy

americká, 1961

Citáty (9)

„Být posuzován je koneckonců rolí umělce a jeho dílo nakonec obstojí nebo padne na základě svých vlastních kvalit - hovoří samo za sebe. (str. 170)“

„Jednoho dne člověk musí přijmout, co o něm říkají ostatní, a zejména tehdy, když mají v zásadě pravdu... Se mnou je to jednoduché. Chci mít možnost nosit u sebe zbraň, poslouchat hudbu, jaká se mi líbí, jíst, pít a radovat se a nikomu neubližovat (samozřejmě s výjimkou sebeobrany). Je to zkrácená verze kázání na hoře olivetské: Tak, jak chcete, aby lidé jednali s vámi, jednejte vy s nimi. (str. 213, 214)“

„Kdo to nezažil, ten to nepochopí: pocit, že měníte svět. A pak vám jej seberou a každý den až do konce života se vám bude připomínat, co mohlo být. A vy víte - zkrátka a dobře úplně přesně víte - že ať dokážete cokoliv, v jistém smyslu to nikdy nebude dost. Ve středních letech to už aspoň trochu dokážu brát s nadhledem. Bojovat s větrnými mlýny se nedá věčně a jen díky obrovskému úsilí a pomoci lidí, kteří mě znají nejlépe, jsem se naučil vážit si všeho, co v životě mám. Tehdy jsem ale zuřil. Za léta jsem schytal hodně nadávek za to, že jsem nikdy nedokázal dát Metallice pokoj. Zčásti oprávněně. Vím, že řada lidí se na mě podívá a řekne: "Proč se nedokážeš spokojit s tím, co jsi dokázal?" A budou mít pravdu. Prodat dvacet milionů desek není žádný neúspěch. Ale je to asi tak polovina toho, co prodala Metallica, a na tom jsem se měl podílet... Připadal jsem si jako chlap, který má BMW řady 5 a nenávidí jej, protože soused si právě koupil sedmičku. Tahle bitva se nedá vyhrát. A každý, kdo se o to pokouší, si jen přidělává utrpení. (str. 223, 224)“

„Když člověk opravdu zažije duchovní probuzení, proč se omezovat jen na to? Moje zkušenost je mimořádná. Vím to a nečekám, že ji každý přijme. Když to člověk sedmnáctkrát nezvládne, je jasné, že se najdou skeptici. Ale hlavní je, že to byla úžasná jízda. Mám svůj život rád, mám rád, co jsem dokázal a vytvořil. Prohlédl jsem, v čem chybuju a co pití a drogy způsobily mně i mé rodině, i to, co udělaly s mojí kariérou a mým tělem. Pít a brát drogy mi dnes dává asi tolik smyslu, jako načurat si do kalhot v mrazu: chvilku je to příjemné, než začne foukat studený vítr, a pak už to tak skvělé není. (str. 288)“

„Když mě vyhodili ze skupiny Metallica, odešel jsem do nádražní budovy, usadil se v čekárně a uvědomil jsem si důležitou věc: byl jsem naprosto a totálně švorc. Neměl jsem ani dolar a čekala mě čtyřdenní cesta autobusem z New Yorku do Kalifornie bez jídla, bez vody, beze všeho. Proč mi na cestu nemohli dát ani pár dolarů - aspoň na holé přežití - nevím. Možná je to nenapadlo. Každopádně jsem následující čtyři dny strávil v tuláckém pekle, žebral o drobné a nepohrdl ničím, co mi cestující nabídli - tu koblihou, tu sáčkem brambůrků. Slitovalo se nade mnou víc lidí. Je zajímavé, jak laskaví mohou být lidé, kteří vás vůbec neznají, kteří nemají vůbec žádný důvod vám pomáhat nebo věřit, když se zmítáte ve spárech kocoviny a hrozí vám abstinenční příznaky, protože si nemůžete ani koupit pití, páchnete potem a táhne z vás alkohol. Ale i takoví lidé jsou, a když na ně narazíte, pomůže vám to znovu získat víru v člověčenství... Podívat se na život z té světlejší stránky mě tehdy vůbec nenapadlo - a ještě docela dlouho potom. V jednu chvíli, když mi na zadním sedadle autobusu kručel žaludek a bušilo srdce, jsem na podlaze uviděl leták. Zvedl jsem jej a začal číst, jen abych zabil čas. Ukázalo se že jej sepsal kalifornský senátor Alan Cranston. Psalo se v něm hlavně o nebezpečí plynoucím z jaderného ozbrojení. Bůhvíproč mě obzvlášť zaujala tahle věta: "Tohoto arzenálu megasmrti nebude možné se zbavit, ať už mírové smlouvy dopadnou jakkoliv." Pár minut jsem si to nechal kolovat hlavou - "arzenál megasmrti…" - a pak, ani nevím proč, jsem začal psát. Vypůjčenou tužkou na papírový obal od koláčků jsem napsal první text svého života po Metallice. Ta píseň se jmenovala "Megadeth" (druhé "a" jsem vypustil"), a přestože se nikdy nedostala na žádné album, stala se později základem písně "Set The World Afire". V tu chvíli mě vůbec nenapadlo, že Megadeth by mohlo být skvělým názvem pro thrash metalovou skupinu. Ale pravda je, že tak daleko dopředu jsem nehleděl. Chtěl jsem jen domů... (str. 96)“

„Když se turné k desce "Countdown To Extinction" (1992) dostalo do obrátek, byl jsem už zase na nejlepší cestě do pekel. Relaps nikdy nevyvolá je jedna věc. Na to je závislost moc složitá. Mohu jmenovat řadu faktorů, které mi nakonec přivodily zážitek blízké smrti: spory s ostatními členy skupiny, nutnost nakrmit zející chřtán, ve který se skupina proměnila, osamělost na turné, nebo pohrdání sebou samým, které jsem znal z dětství a které mě občas srazilo na kolena i v dospělosti. Vyberte si. Ať už byla příčina (či kombinace příčin) jakákoli, jednou večer jsem zkrátka v hotelovém pokoji otevřel minibar a vypil pár piv. Zdůvodnění jsem měl nadosah ruky: tvrdě jsem pracoval, stýskalo se mi po ženě a synovi a skleničku jsem si zasloužil. A mým problémem byl ve skutečnosti kokain a heroin, pár piv mi přece nemohlo ublížit. Omyl. Zase. Netrvalo dlouho a motal jsem se jako Mickey Rourke ve "Štamgastovi". - "Na zdraví všech mých přátel!" - Jenže tam vůbec žádní přátelé nebyli. Byl jsem tam jenom já a láhev. Později během turné mě postihlo bolení v krku, měl jsem si vzít asi na čas volno, ale místo toho jsem dřel dál s pomocí sirupu proti kašli, který byl plný kodeinu. Kodein je opiát a zanedlouho jsem se začal před koncerty posilovat panáky sirupu proti kašli. Když mi došel, přešel jsem na vodku se 7 Up a zapíjel to koňakem. Začátkem roku 1993 za mnou na turné přijeli moje žena Pamela a syn Justis a Pam okamžitě zpozorněla. Zaprvé se bála o mé zdraví. A zadruhé jsem ji odpuzoval. - "Smrdíš," řekla mi. "Páchneš jako ožrala." S alkoholickou vychytralostí jsem přešel na valium, které se od koncentrovaného alkoholu příliš neliší, alespoň jde-li o účinek na mozek. Protože jsem byl rocková hvězda, nestačilo mi deset nebo dvacet tablet, potřeboval jsem jich pět set, tedy dost na to, abych mohl zůstat sjetý několik let. Vůbec jsem netušil, že valium má tak dlouhý poločas rozpadu: v těle zůstává ještě dlouho poté, co prošlo metabolismem, a stále účinkuje. Velmi rychle to může narůst až na smrtelnou úroveň. Pamela pojala podezření, pak moji zásobu pilulek objevila a nakonec si na mně vynutila úplné doznání. "Jsem otrávenej z tohohle turné, mám plný zuby Megadeth, už mě to nebaví. A nechceš, abych pil, tak místo toho beru valium." - "Musíš s tím přestat," řekla mi. "Vždyť se zabiješ." - "Já vim." Odkýval jsem jí, že ty tablety vyhodím. Za jejího dohledu jsem je po hrstech spláchl do záchodu. Tedy ne úplně všechny. Asi tři tucty jsem si nechal a pak je spolykal najednou, když jsme se vrátili do Kalifornie. Bylo to sebedestruktivní a pitomé gesto, kvůli němuž jsem skončil v nemocnici a potkal smrt... (str. 224, 225)“

„Někteří lidé vás překvapí. Když je chcete odstrčit, neuhnou. A když potřebujete pomoc, jsou tady pro vás, i když si to nepřejete... Já se upřímně snažím to všechno brát co nejlépe. Nosit v sobě zlost nejde věčně. Je to prostě nezdravé. Bohužel to občas vypadá, že neúčinnější způsob, jak zahrabat válečnou sekyru, je zatnout ji nepříteli do týla… (str. 245 a 311)“

„Odvykací kliniky a vězení jsou plná lidí, kteří svých přečinů litují hlavně kvůli jejich následkům. Lítost je ale něco úplně jiného. Pramení z něčeho mnohem hlubšího a mnohem čistšího. Pramení z touhy stát se lepším člověkem a přestat ubližovat sobě i ostatním. Tak daleko jsem však tehdy ještě nebyl... (str. 187)“

„Večer po svatbě jsme pak šli na velkou domorodou slavnost a tam jsme se dali do řeči se staršími manželi, kteří spolu byli už přes padesát let. Jednu chvíli jsem se ocitl sám a stranou jen s manželem, byl to tichý, přemýšlivý pán, dost starý na to, aby mohl být mým dědečkem. "Jak jste to dokázali?" zeptal jsem se. "Rozumíte... vydržet spolu půl století?" - Starý pán se usmál. "Je to prosté. Nikdy nechoďte spát naštvaný na svou ženu." - "Nikdy?" - "Nikdy". - Smál jsem se, až jsem se dusil. "Počkejte, to přece nejde." - Podíval jsem se na svou ženu, jen o pár metrů dál vlídně rozmlouvala s ostatními hosty. - "Ale jistěže to jde. Ať dělá, co dělá, ať jste naštvaný, jak chcete, prostě jí vždycky před usnutím dejte pusu." - Co vám mám povídat? Ten starý pán měl pravdu. (str. 210)“