-

Dave Pelzer citáty

Přidat do oblíbených Koupit knihy

americká, 1960

Citáty (19)

„Ať už si vymýšlela všemožné ,,hry", ať mě sebevíc napadala, konečné vítězství muselo být moje. Musel jsem přežít. Když už jsem nemohl snést bolest a osamělost, stačilo zavřít oči a letět. (Člověk jménem Dave - kapitola Konec)“

„Budeš mi chybět. - Ty mě taky. Je mi líto, strašně moc. Vážně. Nechtěl jsem to vykecat. - Nebyla to tvoje...To je v poádku. Teď mě poslouchej. Dostal jsi novou šanci. Můžeš začít znovu, doufám, že budeš hodný kluk. - Budu. - Myslím to jinak než jindy. Teď to říkám vážně! Musíš být hodný kluk. Musíš být lepší. - Budu hodný. Budu se moc snažit. Budeš na mě pyšná. Udělám všechno pro to, abys na mě mohla být pyšná. - Na tom nesejde. Hlavně ať jsi šťastný! Hlavně ať jsi šťastný! (Ztracený chlapec)“

„Cítil jsem, jak mě někdo vzal za ramena. Myslel jsem si, že je to otec, ale když jsem se otočil, uviděl jsem mámu a zatetelil se pýchou. Cítil jsem, jak jí tluče srdce. Nikdy jsem necítil tolik bezpečí a něhy jako tehdy u Ruské řeky. (Dítě zvané „To“ – kapitola Dobré časy)“

„Čím víc jsem se pokoušel myslet na to, co mě asi čeká, tím víc jsem klesal na duchu. Pak mi to najednou zapálilo. Pochopil jsem, proč matka hlídá každý můj krok. Chce, abych byl pod neustálým tlakem a trpěl nejistotou, kdy a kde dopadne rána. (Dítě zvané „To“ – kapitola Boj o jídlo)“

„Dlouhé roky jsem se horečně snažil myslet dopředu, abych matku přechytračil. Pokaždé, když mě chtěla uhodit, jsem napnul svaly. Když mi nedala jíst, kradl jsem zbytky, kde to jenom šlo. Když mi nastříkala do pusy růžový saponát na nádobí, držel jsem tekutinu v ústech, dokud se mi nepodařilo vyplivnout ji v garáži do popelnice, kterou matka nekontrolovala. Každé drobné vítězství pro mě znamenalo strašně moc. Matčiny porážky mě držely při životě. (Člověk jménem Dave - kapitola Konec)“

„Kdykoli trpí dítě, zaplatíme za to nakonec možná my všichni.“

„Když byl otec pryč, měla matka v záloze ještě jinou oblíbenou hru. Posílala mě vytírat koupelnu. Ale kromě toho, že mi dala obvyklou časovou lhůtu, strčila navíc do místnosti kbelík se směsí čpavku a chlorovaného čistícího prostředku a zavřela mě tam. (Dítě zvané „To“ – kapitola Když je otec pryč)“

„Když matka pochopila, že se nějakým způsobem dostávám k potravě, začala kropit odpadky čpavkem. Musel jsem se jich vzdát a hledat jiný způsob, jak sehnat jídlo ve škole. Protože při krádežích svačin spolužáků mě už chytili, zaměřil jsem se na zmrazené obědy ve školní jídelně. (Dítě zvané „To“ – kapitola Boj o jídlo)“

„Kromě matky nebyl nikdo doma, a když jsem se na ní podíval, bylo mně hned jasné, že prahne po krvi. Otloukla mi obličej o ložnicové zrcadlo a pak mě za ruku dovlekla do auta…. Pak jsem se dozvěděl, jaký strašný zločin jsem spáchal: prý často jezdívá o polední přestávce ke škole, aby zkontrolovala, jak si s brášky hrajeme, a toho dne mě viděla, jak si hraju v trávě. To bylo něco, co její pravidla absolutně zakazovala. (Dítě zvané „To“ – kapitola Zlý kluk)“

„Matka, Catherine Roerva Pelzerová, byla žena průměrné výšky a zevnějšku. Vůbec si nevzpomínám, jaké měla vlasy nebo oči, ale vyzařovala z ní láska k vlastním dětem. Její nejlepší vlastností byla rozhodnost. Máma měla spoustu dobrých nápadů a vždycky byla vůdčí postavou rodiny. (Dítě zvané „To“ – kapitola Dobré časy)“

„Možná to zní paradoxně, ale kdyby mě kdysi matka netýrala, nebyl bych dnes tím, čím jsem. Temné dětství mě naučilo vážit si života. Měl jsem tolik štěstí, že jsem zvrátil tragédii v triumf. To je můj příběh. (Dítě zvané ,,To" - část: Problém týraných dětí v širší perspektivě)“

„S obavami jsem sledoval, jak matka naplno otevírá kohoutek a napouští vanu studenou vodou. Připadalo mi zvláštní, že zapomněla pustit i teplou. Když se vana začala plnit, servala ze mě šaty a nařídila mi, abych do vany vlezl. Udělal jsem to a lehl jsem si. (Dítě zvané „To“ – kapitola Když je otec pryč)“

„Snažil jsem se nespouštět oči z matky, která držela v pravé ruce nůž a teď jím začala máchat. Ani to mě příliš nepoděsilo – nedělala to poprvé…. Sledoval jsem teď její tvář. Jen koutkem oka jsem zahlédl, jak jí z ruky vylétl nějaký nezřetelný předmět, a těsně nad břichem jsem ucítil ostrou bolest. Snažil jsem se zůstat na nohou, ale vypověděly mi službu a svět se propadl do tmy. (Dítě zvané „To“ – kapitola Nehoda)“

„Stalo se to měsíc před tím, než jsem nastoupil do páté třídy. Tehdy jsem došel k závěru, že pro mě Bůh neexistuje. (Dítě zvané „To“ – kapitola „…zbav nás od zlého“)“

„Škola pro mě představovala ráj. Těšil jsem se, až budu daleko od matky….Ve škole jsem byl šťastný. (Dítě zvané „To“ – kapitola Zlý kluk)“

„Ten den jsem se ve škole modlil, aby nastal konec světa.“

„Teprve za několik let jsem se dozvěděl, že případ, který se odehrával v mé třídě, byl třetím nejhorším případem týrání dítěte v dějinách celého státu Kalifornie.“

„Tohle nepřežiju. Ona mě zabije, to mi bylo jasné. Když ne dneska, tak zítra. Přál jsem si, aby se toho dne nade mnou slitovala a udělala to rychle. (Dítě zvané „To“ – kapitola „…zbav nás od zlého“)“

„Trvalo jí skoro půl hodiny, než mi ošetřila ránu. Z očí jsem jí nevyčetl sebemenší lítost. Čekal jsem, že se mě aspoň pokusí ukonejšit vlídnými slovy, ale změřila si mě bez emocí, vstala, umyla si ruce a prohlásila, že mi dává půlhodinu na nádobí. (Dítě zvané „To“ – kapitola Nehoda)“