Ilona Borská citáty

Přidat do oblíbených Koupit knihy

česká, 1928 - 2007

Citáty (16)

„Budeš-li rozdávat z bohatství svých vědomostí, čím více rozdáš, tím víc ti zůstane. (z knihy Doktorka z domu Trubačů)“

„Co je nejdůležitější v životě?.... Žít. (z knihy Doktorka z domu Trubačů)“

„Člověk nemůže změnit národnost ve čtyřiceti letech, ani kdyby to bylo z lásky. (Doktorka z domu Trubačů, s. 100)“

„Člověk si vždycky najde důvod k nějakému smutku. (Doktorka z domu Trubačů, s. 199)“

„Dítě spíš snese špínu, než aby mu chyběl loket, který by ho pochoval, a srdce, které by ho přivinulo. (z knihy Doktorka z domu Trubačů)“

„Jen ti jsou opravdu lidmi, kdo rozbíjejí řetězy spoutávající lidský rozum.“ — Doktorka z domu Trubačů

„Když člověk někam jede a nezná ani trochu tamní řeč, je nesamostatný jak dítě, pořád aby ho doprovázeli. Je jako barvoslepý na výstavě obrazů, vnímá jen obrysy, nic víc. (Doktorka z domu Trubačů, s. 202)“

„Lékař je to nejlidštější povolání na světě... Ale učitel následuje hned po něm..., protože nemoci a nedostatek vzdělání jsou nejhorší metly lidstva. Kromě hlouposti .“ — Osud jednoho Čecha

„Líp se snese trochu bytového primitivismu, než abys otročila spoustě zbytečných věcí. (Doktorka z domu Trubačů, s. 194)“

„Nedává najevo soucit, ale soucítění. Soucit jsou slova a zkormoucené tváře. Soucítění je čin. (Doktorka z domu Trubačů, s. 176)“

„Nejhorší je ráno. Procitne do slunečního světla, do ptačího zpěvu. Na okamžik, ještě spokojená v nevědomosti, kterou ji obklopil spánek. Potom se otevře propast. Rozpomene se. Padá pozpátku do propasti, která je temná a bezedná. Umřeli. Už je nemám. Nikoho. ... Už nejsou. Kdybych prošla celý svět, otevřela všecky dveře, najdu milióny lidí, ale je už ne. Je už nikdy. ... Ještě jsou blízko, ještě rozeznám jejich tváře. Najednou se lekla: Budu si pamatovat, jak vypadali, také za rok, za deset let, jestli budu živa? ... Ve dne se člověk trochu sebere. ... V noci zaberou prášky, ukolébají tupým spánkem beze snů. Ze všeho nejhorší jsou rána. ... Celou dobu počítala se smrtí. Chyba byla jenom v jednom: počítala se svou vlastní smrtí. Ne s tím, že jí všichni zemřou a ona je všechny přežije. (Doktorka z domu Trubačů, s. 175-176)“

„On vždycky říkal: nezáleží na tom, jestli umíte, jako na tom, zda rozumíte. Kdo umí, časem třeba zapomene, ale kdo rozumí, porozumí i příště“ — Osud jednoho Čecha

„Osud je odvážný a poněkud neseriózní scénárista. Počet pravděpodobnosti ho příliš nezajímá. Běžně a houfně pracuje s náhodami, jaké by každý rozumný dramaturg škrtl, jelikož jsou za vlasy přitažené. Uvádí lidi do paradoxních situací, poručí jim dělat zcela nepravděpodobné věci, které, formulováno s rozvážným dramaturgem, nevyplývají z celkového charakteru postavy.“ — Osud jednoho Čecha

„Poněvadž nám není dopřáno dlouho žít, zanechme něco po sobě, jako svědectví, že jsme žili“ — Osud jednoho Čecha

„Ta věčná prozatímnost našich životů. Ostatně je to normální: vždyť i naživu jsme jenom prozatím.“ — Osud jednoho Čecha

„Tak je to s láskou vůbec: nemilujeme, co je krásné, ale vidíme krásu v tom, co milujem. (Doktorka z domu Trubačů, s. 203)“