Jaroslav Erik Frič citáty

Přidat do oblíbených Koupit knihy

česká, 1949 - 2019

Citáty (1)

„jednou na jakémsi baru kdosi špatně chtěl recitovat - aspoň začátek - Nerudovy Romance o Karlu IV., což jsem nesnesl a dotyčného opravil, a pak jaksi samozřejmě pokračoval několik slok dál, byl u toho jeden můj známý, hospodský, dost tvrdý a výstřední chlapík, s bubínkovým revolverem, hned ke mně přišel a říká, zavolám taxík a ty to předvedeš u mě v non-stopu tam a tam, bylo už pozdě, jistě něco po třetí hodině nad ránem, nijak jsem se nebránil, navíc jsem cítil něco zvláštního a hluboce zaujatého ve výrazu toho člověka, něco obtížně definovatelného, ale přesto pozitivního, odjeli jsme kamsi na periferii, vešli do non-stopu, jak se ukázalo, plného propuštěnců, unavených štětek, různých typů ztroskotanců, nejrůznějšího věku, vedle blikaly automaty, přerývaně zněly chraplavé hlasy, na chvíli jsem znejistěl, jestli se vůbec z takové společnosti mohu dostat zpět na ulici živ, pak ale můj známý - majitel toho zoufalého baru - umlčev příkře osazenstvo, vyzval mě hlasem jen nemnoho vlídnějším k přednesu básně, co naplat, už se nedalo nic jiného dělat, začal jsem tedy s „Králem Karlem a Buškem z Vilhartic“, už po několika slovech jsem cítil zvýrazněnou pozornost všech přítomných, což mě uklidnilo a lépe jsem deklamoval po smyslu textu, dokonce v místech, kdy král Karel žehrá: „to že je víno? tenhle kvas?“ skoro jsem cítil, jak ono pohoršení přechází i na některé z posluchačů, jako by přímo té scéně byli přítomni, jako když děti sledují film a nedokážou se ovládnout a zasahují do děje, - skončil jsem s recitací - a k mému nesmírnému překvapení se ozval hlasitý potlesk, taky se slovními projevy uznání, a po chvíli se na mě někteří obrátili s - teď již vysloveně přátelským - dožadováním: „ještě jednou!“, tedy ještě jednou jsem tuto - jak se zdálo - pohádku, pro tyto velké děti, které jako by na chvíli zapomněly na své chmurné osudy - přednesl, s několika jsem potom ještě mluvil, nabízeli mi cigarety, nalévali víno, vyprávěli osobní příběhy, plné trápení a ponížení, temné osudy, otvírali svá srdce, srdce, která jim v pravém slova smyslu otevřela poezie, ta čaromoc slov básníkových, - teprve pozdě nad ránem jsem tu společnost opustil, společnost, která jistě ne na dlouho se stala lepší, ale byť to bylo na několik desítek minut, bylo to něco nepominutelného, zapamatovatelně indentifikovatelného a do duše vtištěného silně -“