Neale Donald Walsch citáty

Přidat do oblíbených Koupit knihy

americká, 1943

Citáty (44)

„„"Pojďte až na kraj." "Nemůžeme. Máme strach." "Pojďte až na kraj." "Nemůžeme. Spadneme!" "Pojďte až na kraj." A oni šli. A on je strčil. A oni letěli. Pojďme letět společně...““

„Asketa nikdy neodmítá vášeň - odmítá být závislý na jejích výsledcích.“

„City jsou jazykem duše.“

„Co jsi udělal, není důležité ve srovnání s tím, co uděláš. Chyby, které jsi udělal, jsou malicherné ve srovnání s tím, co vytvoříš.“

„Co přijmete, to můžete ovládat, Co popíráte, to ovládat nemůžete, neboť tvrdíte, že to neexistuje. Proto jste ovládáni tím, co popíráte.“

„Cokoli si přeješ, dávej druhým. Jestliže toho nejsi schopen, pomáhej druhým, aby toho byli schopni oni.“

„Čemu se bráníte, to přetrvává. Na co se díváte, to zmizí.“

„Činíme reálným to, čemu věnujeme pozornost.“

„Duše obvykle opouštějí tělo, protože s ním skončily. Protože už dosáhly toho, čeho v těle dosáhnout chtěly, Prožily všechno, co prožít chtěly.“

„Funkcí duše je naznačit svou touhu, nikoli ji vnucovat. Funkcí mysli je zvolit si jednu ze svých možností. Funkcí těla je takovou volbu uskutečnit. Tvoří-li tělo, mysl a duše ve vzájemné harmonii a jednotě, Bůh se stává tělem. Pak se duše poznává ve svém žážitku. Pak se nebe raduje.“

„Hned po nenávisti jsou starosti tou nejhorší duševní aktivitou.“

„Chcete-li zjistit, co je pro vás v danou chvíli pravdivé, zeptejte se svých pocitů.“

„Je mnoho rušivých vlivů, mnoho světských starostí. Asketa se nenechá vyrušovat ničím. Přinášejí mu chleba a vodu, má rohož, na které leží, a může věnovat každou hodinu modlitbě, meditaci a kontemplaci Boha. Jak snadné je vidět Boha za takových okolností! Jak jednoduchý úkol! Ale dejte mu manželku a děti! Ať vidí Boha v dítěti, které potřebuje vyměnit plenky ve tři hodiny v noci. Ať vidí Boha v nájemném, které je třeba zaplatit každý měsíc. Ať vidí ruku Boží v nemoci manželky, ve ztraceném zaměstnání, v horečce dítěte, v bolesti rodiče. Tady hovoříme o zbožnosti. Chápu, že vás ten věčný boj unavuje. Ale říkám vám tohle: Budete-li mě následovat, váš boj skončí. Žijte v Božím prostoru a všechno se stane požehnáním.“

„Každá modlitba - každá myšlenka, každé prohlášení, každý pocit - je tvůrčí.“

„Každá modlitba bude vyslyšena do té míry, jak vášnivě ji věříte.“

„Když vaše milostné vztahy selžou, je to proto, že jste do nich vstoupili z nesprávného důvodu.“

„Life begins at the end of your comfort zone.“

„Naslouchejte svým pocitům, poslouchejte své nejvyšší myšlenky, poslouchejte svou zkušenost.“

„Neexistuje nic než láska.“

„Nejkrásnějším okamžikem pro Boha je chvíle, kdy si uvědomíš, že žádného boha nepotřebuješ.“

„Nejvyšší myšlenka je vždy ta, která obsahuje radost.“

„Nemůžeš si uvědomit sebe sama takového, jaký jsi, dokud se neutkáš s tím, kdo nejsi.“

„Nerozhodnou se znamená rozhodnout se.“

„Nikdy nebudete mít, co chcete, a nikdy nedostanete to, o co žádáte. Je to proto, že tato vaše žádost je přiznáním nedostatku, přiznáním, jež produkuje určitou zkušenost - chtění - ve vašem životě. Správná modlitba tudíž není prosbou, nýbrž vyjádřením vděčnosti.“

„Pamatujte si, že život je tvůrčí proces, nikoli proces objevování.“

„Pro většinu lidí na Zemi dnes pouhé přežívání již není prioritou. Pro některé z nás ano, nikoli však pro většinu. Klíčovou otázkou lidského života již tedy není, jak přežiji, nýbrž kdo je ten přežívající. Kdo jsme já? „Kdo jsem já?“ Uvažující člověk si klade tuto otázku. Není to prázdná otázka. Je to důležitá otázka, protože většina lidí nemá potuchy, kým jsou. Já sám jsem neměl potuchy, kým jsem, až donedávna. - Víte, když mi bylo šestnáct, myslel jsem, že jsem svoje vlasy. Ano, myslel jsem, že moje vlasy jsem já. Byl jsem o tom nezvratně přesvědčen, že když se mi ráno nepodařilo urovnat své vlasy tak, jak jsem si představoval, spláchl jsem klidně hřeben do záchodu. A odmítl jsem vystoupit na veřejnost. Vždyť by ani nikdo nepoznal, kdo jsem. - Vlastně se toho za ta léta ani příliš nezměnilo. I dnes se někdy probouzím s myšlenkou, že já jsem své vlasy. - Když jsem dospěl do osmnácti, uvědomil jsem si, že mé vlasy nejsem já. Získal jsem životní moudrost svého věku. Říkal jsem si: „No není to ztřeštěné, myslet si, že já jsem své vlasy? Já samozřejmě nejsem své vlasy.“ V osmnácti jsem poznal pravdu. Byl jsem své auto. Věděl jsem, že já jsem své auto, neboť jsem cítil, že ostatní mě posuzují podle mého auta. Jednou, když mi mé auto zrovna vypovědělo službu, mi otec řekl: „Na, vezmi si mé. Dnes večer můžeš jezdit mým autem.“ A já na to: „Jsi blázen? Přece bych nemohl dopustit, aby mě někdo našel mrtvého v tvém autě.“ Tím jsem měl na mysli, že by mě nikdo nepoznal. Můj otec jezdil v Oldsmobilu. I já dnes jezdím v Oldsmobilu. A HŘÍCHY OTCŮ BUDOU OPAKOVÁNY JEJICH SYNY. - Než jsem dovršil jednadvacet let, vyrostl jsem z toho. V tomto věku jsem konečně prohlédl a objevil velkou pravdu: „Nejsem mé vlasy. Nejsem ani mé auto. To všechno je samozřejmě šílenství. Jsem svoje ženy.“ Cítil jsem myšlenky lidí kolem mne. Cítil jsem mé vlastní myšlenky a názory o sobě samém, což záleželo na tom, kdo byl zrovna v mém náručí. - A tak jsem žil dlouhou dobu. Až jednoho rána, když jsem vstal, řekl jsem si: „Počkat. Vždyť já nemůžu být svoje ženy, protože kdybych byl svoje ženy, musel bych být rozpolcenou osobností.“ Bylo jich totiž mnoho. Tak jsem si uvědomil, že v tom musí být něco vyššího. Mysl touží po poznání. - A potom mi to konečně došlo. Táhlo mi pomalu na čtyřicet let a najednou to přišlo. A vím přesně, kdy to přišlo, protože mě na to upozornil můj otec. Řekl, že dítě konečně dospělo. Dospěl jsem, protože jsem si myslel, že já jsem svoje práce, tak jak si to myslí spousta mužů ve svém životě, a stejně tak i spousta žen. A já tu hru hrál dál naplno. Já jsem svoje práce, svoje zaměstnání. Víte, jak to vypadalo v mém životě? Vypadalo to jako „hej, hej, tohle je má práce, tohle dělat musím, nemám jinou volbu, je to má práce.“ - Potom jsem se jednoho dne probudil ze snu a řekl si: „Tak moment. Vždyť já nemohu být svou prací. Vždyť mě už sedmkrát vyhodili ze zaměstnání. Takže kdo vlastně jsem? Kdo jsem, když nejsem svým zaměstnáním...?“ - Potom mě to konečně došlo. „Pochopitelně že nejsem svými ženami, ani prací, ani autem. Jsem svoje rodina. To je jasné, no ne?“ A má matka řekla: „Konečně jsi dospěl.“ Přišel jsem zkrátka k sobě, ke svým smyslům. Upravil jsem své hodnoty. A začal jsem hrát hru s názvem „já jsem svoje rodina“. Já jsem má žena a mé děti a mí příbuzní. To jsem já. A hrál jsem tu hru naplno. - A jak ta hra vypadala? Odmítl jsem zaměstnání v jiné komunitě, protože to nebylo dobré pro moji rodinu. Odmítl jsem dokonce i dům, který jsem miloval, protože stál ve špatném školském obvodě. A tak jsem přijímal důležitá rozhodnutí na základě jediného kritéria, jímž byla moje rodina. - A pak jsem se jednou vrátil domů z práce, kterou jsem neměl v lásce, ze života tichého zoufalství, jenž jsem vedl, otevřel jsem dveře a vidím, že dům je úplně prázdný - chyběli v něm nejen lidé, ale i nábytek. Bylo zřejmé, že tu něco neklape. Pamatuji si na ten moment velmi dobře, jako by se to stalo včera. To je pravdivý příběh, nic si na něm nevymýšlím. Otevřel jsem dveře. Dům byl prázdný. A má první myšlenka byla: „Můj Bože, byli jsme vykradeni.“ Jenže nikdo vám nepřijde ukrást nábytek uprostřed bílého dne. Krom toho nechyběl všechen nábytek. Rozhlédl jsem se kolem dokola - tam v rohu stála stará hi-fi souprava, kterou jsem si přinesl do manželství, tamhle stál kávový stolek, rovněž můj přírůstek do manželství. Bylo tu ještě pár dalších věcí, které ležely kolem... A tak jsem si uvědomil, že zmizela jen určitá část nábytku. - Potom mi konečně došlo, co se stalo. Přesto jsem tomu nemohl uvěřit. Vyběhl jsem nahoru po schodech do ložnice a podíval se do jejího šatníku. Všechno její oblečení zmizelo. Otevřel jsem svůj šatník. Všechny mé obleky byly na místě. Tehdy jsem pochopil tu strašnou pravdu. Zloděj byla moje žena. - Je s podivem, co všechno dokáže mysl udělat, jen aby se nemusela dívat pravdě do očí, ačkoli ta před ní stojí v celé nahotě. Už nešlo se smát. Sešel jsem po schodech dolů a sedl si na koberec v téměř prázdném obývacím pokoji. A naříkal jsem: „Můj Bože, co ode mne chceš? A kdo vlastně jsem já?“ - Představoval jsem si, že jsem tolika různými věcmi. A teď ty věci byly najednou pryč. Kdo jsem? Věčný nářek lidské duše. Kdo jsem já? - Odpověď není ve světě kolem nás. Je zřejmé, že odpověď na tuto otázku není v ostatních lidech, ani ve věcech či místech. ODPOVĚĎ JE UVNITŘ NÁS. A to je celé poselství... (Kniha o plném a správném životě, str. 79 - 84)“

„Přitahuješ všechno, čeho se bojíš.“

„Přitahujete všechno, čeho se bojíte.“

„Správná modlitba není prosba, nýbrž vyjádřením vděčnosti. Nikdy o nic neproste. Oceňujte.“

„Svět by nebyl v takovém stavu v jakém je, kdybyste naslouchali své zkušenosti.“