Tomáš Břicháček citáty

Přidat do oblíbených Koupit knihy

česká, 1982

Citáty (73)

„Jestliže je Unie blízká a všudypřítomná, když zasahuje do našich životů, zároveň zůstává velmi vzdálená, pokud jde o možnost podílet se na politickém rozhodování, a tedy spoluurčovat, zda vůbec, a případně v jaké podobě ten který zásah přijde. Snaha o sledování a ovlivňování rozhodovacích procesů nebo kontrolu politických zástupců, či obecně jakákoli standardní účast na politickém životě je ve složitých strukturách nadstátního integračního celku ve srovnání s prostředím klasického národního státu mimořádně obtížná. Tato vzdálenost vyplývá mimo jiné ze skutečnosti, že se rozhoduje v rámci většího a vnitřně nesourodého útvaru, z neexistence jednoho veřejného prostoru, ze složitosti a nepřehlednosti institucionálního rámce Unie, zeměpisné vzdálenosti či jazykových překážek.“ — Unie blízká i vzdálená

„K právnímu státu bychom se měli vždy hlásit a mít ho v úctě. Právě proto ale musíme odmítnout způsob, jak s tímto pojmem zacházejí instituce EU. Ty za jeho falešné vzývání schovávají své mocenské ambice a zneužívají jej k hrubému vměšování se do vnitřních věcí členských států.“

„Klíčovým předpokladem všudypřítomnosti unijní regulace je nesmírný rozsah a neostrost pravomocí, které Unii svěřují zakládací smlouvy. Tyto pravomoci se dotýkají širokého spektra odvětví lidské činnosti, přičemž umožňují Unii mnohá z těchto odvětví ovládnout prakticky v úplnosti. Řada kompetencí je vymezena vágně odkazem na všeobjímající pojmy a koncepty či cíle, z čehož vyplývá, že nemají zřetelné hranice. Zásady subsidiarity a proporcionality, kterými se de iure výkon pravomocí EU řídí a které by měly fungovat jako jejich korektiv, jsou jen abstraktními politickými apely, které si každý může vyložit po svém a které unijní instituce nijak hmatatelně neomezují v rozletu.“ — Unie blízká i vzdálená

„Koncept lidských práv se zvrátil v nebezpečný nástroj šíření ideologie progresivní levice a upevňování (zabetonovávání) jejích politických výdobytků. Neomarxisté postupně úspěšně vtělují základní prvky svého programu do formy lidských práv, čímž tyto postuláty získávají výsadní postavení a imunitu před politickou soutěží, respektive před demokratickými rozhodovacími procesy. Stěžejní roli přitom hrají soudy, které se cítí být vyvoleny šířit pokrok bez ohledu na vůli zákonodárce, respektive na demokratickou většinu.“

„Kulturní válka se nevede na bitevních polích, nestřílí se v ní, ani se neharaší zbraněmi. Probíhá vcelku pokojně v parlamentech, v soudních síních, na úřadech, v médiích, na univerzitách, v unijních institucích. Přesto v ní nejde o nic méně než o osud celé západní civilizace.“

„Lidská práva se stala zaklínadlem pro přeměnu politiky v soudní proces. Namísto úsilí o dosažení demokratické většiny se politický zápas vede v rovině právní pře, kde už platí jiná aritmetika, a kde je jedno, jak dopadly poslední volby. Soudci reagují na přihrávky a narůstá jim sebevědomí. Dochází tak k zužování prostoru pro politiku jako soutěž myšlenek a k nárůstu mocenského postavení soudů.“

„Mnohokrát v dějinách se stalo, že různí jejich hybatelé nejprve úspěšně rozehráli velké partie, aby záhy pohořeli na tom, že neznali míru. V rozhodnou chvíli se nedokázali ovládnout, nedokázali se spokojit s tím, čeho dosáhli. Jejich nezřízené ambice, nenasytnost, nepokora a chiméra neporazitelnosti je přivedly k pádu. Kdo chce víc, víc a víc, nemívá nic. Domnívám se, že boj proti globálnímu oteplování dospěl v Evropské unii se Zeleným údělem právě do takového přelomového momentu.“ — Green Deal – Zelený úděl

„Mnozí bohužel zůstali ve svém vnímání politiky zamrzlí v době studené války s tehdy narýsovaným ideovým střetem a s tehdejšími hrozbami a nepřáteli. Odtud všechen ten halasný antikomunismus, volání „Patříme na Západ, ne na Východ!“, démonizace Ruska a Číny apod. To je ovšem jalový přístup. Kopnout si do Gottwalda nebo do Brežněva dnes vyžaduje asi tolik odvahy jako vymezit se proti Čingischánovi a je to politicky přibližně stejně aktuální. Co je horší, tento způsob uvažování zkresluje vidění aktuální situace a snižuje rozlišovací schopnost, pokud jde o identifikaci frontové linie nynějšího konfliktu, tj. kulturní války, jež se odehrává na ose Západ–anti-Západ.“

„Na dnešní svět už nelze nahlížet prizmatem komunismus versus svoboda a demokracie, respektive Západ versus Východ. Stěžejní ideový konflikt se už dávno přesunul na osu Západ versus anti-Západ, kde se vede stále prudší „kulturní válka“ mezi zastánci normálního světa a progresivní levicí.“ — Sebedestrukce Západu

„Najmenovaní komisaři a jejich byrokraté ani europoslanci nemají co školit, přezkušovat, natož popotahovat, pranýřovat a úkolovat národní parlamenty ve věcech demokracie a dodržování zásad právního státu. Mají k tomu nulový mandát a nulovou legitimitu. To, že se cítí být k tomu povoláni, jen ukazuje nebetyčnou míru arogance a pocitu výlučnosti, které v prostředí nadnárodních prominentů panují.“ — Unie ve stínu brexitu

„Nápad vzdát se zbytků jednomyslnosti v rozhodovacích procesech EU je stejně rozumný jako chtít vymontovat z auta brzdy a těšit se, že teprve pak to bude jízda.“

„Někdy je lepší selský rozum ze čtvrté cenové, než všechna nažehlená moudrost v nóbl kavárně.“

„Neodmítám komunitární metodu jako takovou. Vše je však věcí míry a kontrolních mechanismů. Jde o koncept, který může přinášet velké výsledky, zároveň je však velmi rizikový. V této souvislosti lze použít přirovnání k živlu jaderné energie. Ten je vysoce výkonným, efektivním, úsporným sluhou člověka, přičemž v těchto ohledech předčí ostatní dostupné zdroje k výrobě elektřiny – to vše nicméně pouze za předpokladu, že je plně pod kontrolou, jištěn dostatkem bezpečnostních mechanismů. Jakmile se vymkne z rukou, stává se naopak kolosálně ničivou, smrtící silou. Stejně tak komunitární metoda může při širokém a nedostatečně kontrolovaném užití rozpoutat širokou centralizační řetězovou reakci; reaktor utržený ze řetězu může pohltit své konstruktéry. V Unii jsme v situaci, kdy nadnárodní metoda byla uplatněna v rozsáhlém a nejasně ohraničeném prostoru, a kdy nejsou zajištěny funkční kontrolní mechanismy. Není tudíž divu, že zažíváme skutečnou centralizační havárii, kterou, budeme-li se držet příměru k jaderné energetice, nelze než označit za Černobyl.“ — Unie blízká i vzdálená

„Nepřestávejme hájit normální svět a přirozené vztahy mezi pohlavími. Namísto soupeření na způsob třídního boje nabídněme ideál harmonie a vzájemného doplňování, kdy muž a žena jsou zde jeden pro druhého, a ne jeden proti druhému. Namísto totalitárního pojetí rovnosti, které vede k bezpohlavní sterilitě, vycházejme z rovnosti v důstojnosti při respektování přirozených odlišností a rozdílných rolí. Proti představě o dědičné násilnické a utlačovatelské kultuře, vyzdvihněme (trochu pozapomenutou) tradici kavalírského chování k dámám a zkusme se k ní vrátit.“

„Nový rudo-zeleno-duhový marxismus je od starého marxismu-leninismu v mnohém odlišný, opět jde ovšem o snahu zbořit starý svět, zděděný od předchozích generací, a na jeho místě vybudovat nový „pokrokovější“, „spravedlivější“, „dokonalejší“. Opět jde o hnutí těch, kteří mají naléhavé nutkání – v duchu veršů Vítězslava Nezvala – vézt „lidský věk, který se belhal pěšky, do šťastných údolí šťastnější rovnoběžky“.“

„Obhajoba normálního světa před rozvratem je prvořadým politickým programem a životním postojem dneška. S ohledem na šíři fronty, na které se kulturní válka vede, a na intenzitu probíhajícího útoku, je třeba postavit tento boj do středu našeho uvažování, jednání a veřejného působení.“ — Sebedestrukce Západu

„Obnova Západu musí začít u uvědomění si, kde jsme, jaký způsob myšlení nás tam přivedl, a že ze slepé uličky se dostaneme jedině tehdy, když se otočíme čelem vzad a vykročíme zpět ke křižovatce, kde jsme kdysi sešli z osvědčené cesty. Potřebujeme ty, kdo zůstanou stát, když dav klečí, kdo nezmlknou, když to politická korektnost nařizuje, kdo budou (řečeno s Chestertonem) hlásat samozřejmosti, i když to vyžaduje nezměrnou odvahu.“ — Sebedestrukce Západu

„Po Maastrichtu začala předimenzovaná integrace vytvářet stále více stěží řešitelných problémů, které zastiňují původní výhody spolupráce a propojování evropských zemí. Dluhová a migrační krize ukázaly, že Unie zabředla do marasmu vzájemné závislosti, sdílení problémů, kolektivní neodpovědnosti, těžkopádného, neakceschopného rozhodování na centrální úrovni a přerozdělování následků. V rozhodnutích přijímaných v bruselském centru a v nových iniciativách byla stále patrnější levicová ideologická zátěž – přepjaté pečovatelství a ochranářství, ambice řídit, převychovávat a umravňovat, formovat „nového člověka“, poroučet větru dešti. Konečně, představitelé unijních institucí ve své bohorovnosti a v nadřazeném způsobu jednání vůči členským státům začali připomínat vepře na Orwellově Farmě zvířat.“ — Unie ve stínu brexitu

„Podobně jako dříve některé lékařské diagnózy i pojem „dezinformace“ ztratil svůj původní odborný, jasně ohraničený, citově nezabarvený význam, když začal být masivně používán jako urážka, jako nástroj k osočování a znevažování druhých lidí a jejich názorů.“

„Pojem „Evropy“ nesmíme unijním centralistům bez boje vydat, stejně jako Evropu samu a svébytnost jejích zemí. Platí to obzvlášť v době, kdy se ukazuje, že centralismus přivedl celý integrační projekt do havárie.“

„Potřebujeme takovou EU, která usnadňuje vzájemný obchod mezi členskými státy a tím její úloha končí; která je svým členům sluhou, ne pánem; která si hledí svého, a nemá ambice být ředitelem zeměkoule; která stojí nohama pevně na zemi, a nepodléhá módním ideologiím.“

„Projekt evropské integrace v jeho nynější centralistické podobě, nebude-li zavčas usměrněn, může přerůst v podmanění členských států novým nadnárodním suverénem.“ — Svatý Václav a návrat k českému národnímu povědomí

„Rituální tance Bruselu kolem právního státu si musíme správně vyložit jako způsob vedení mocenského boje. Jde o projev dravé honby unijních institucí za rozšiřováním jejich kompetencí, kde „rule of law“ je jen záminkou, respektive zneužitým nástrojem. Ať unijní orgány sebevíce vzývají právní stát a jeho význam a zaklínají se zvučnými kautelami, je zřejmé, že se zde nehraje ani tak o „rule of law“ (panství práva), jako o „rule of Brussels“ (panství Bruselu).“ — Unie ve stínu brexitu

„Rozsáhlé a nejasně ohraničené pravomoci Unie ve spojení s „komunitární“ rozhodovací metodou, expanzivním zápalem institucí a nedostatečnými kontrolními mechanismy předurčují unijní konstrukci k centralizaci. Toto nasměrování mohutně umocňují dva stěžejní, velikášské projekty integračního procesu: společná měna euro a schengenský prostor.“ — Unie blízká i vzdálená

„Samotný věcný obsah řešení na centrální úrovni jako by byl vedlejší otázkou. Zdá se, že centralisté se často spokojí s tím, že problém přerozdělí mezi všechny členské státy, a tím je z jejich pohledu vyřešen.“ — Unie ve víru migrační krize

„Schengen je důvodem i záminkou těžkého kalibru pro přesun klíčových pravomocí v oblasti vnitra a justice z úrovně členských států do bruselského centra. Jde tedy o jádrové sféry veřejné moci, základní prvky organismu nezávislého státu. Tyto náklady bohužel zatím nejsou plně reflektovány a vnímání Schengenu kraluje pozlátko odstranění hraničních kontrol, jehož reálná přidaná hodnota je mizivá. Ztrátu pár minut ve frontě na hraničním přechodu lze stěží poměřovat s újmou na státní svrchovanosti.“

„Schengen je po euru další velký projekt architektů unifikované Evropy, který se proměnil v noční můru. Riskantní experiment (před)maastrichtské generace evropských politických elit, která chtěla integrační projekt skokově posunout směrem ke státnímu útvaru a vystavět si svůj pomník v dějinách, uvrhl Evropu do závažné krize. Zapůsobil jako jeden z hlavních spouštěčů, které vyvolaly migrační záplavu, učinil z ní rázem společný problém všech členských států a stal se katalyzátorem dalšího prohlubování celé katastrofy“ — Unie ve víru migrační krize

„Sotvakteré ze základních občanských práv dnes potřebuje tak důrazné a nesmlouvavé zastání a tolik naší vnímavosti pro probíhající útoky na něj i možná budoucí ohrožení, jako tomu je u svobody projevu.“

„Staré říše se šířily a upevňovaly svou moc „krví a železem“, tedy cestou vojenské síly. Takové byly i předchozí pokusy o sjednocení evropského kontinentu. Dnešní evropský integrovaný celek naproti tomu nevzniká pod pásy tanků a za hřmotu dělových salv, ale postupným rozpínáním unijního práva. Tato skutečnost, která bývá velmi často vyzdvihována, má i problematické důsledky: Klasická expanze násilnou cestou s sebou zpravidla přinášela to, že podmaněné země ztratily svou nezávislost naráz, způsobem viditelným a společností silně vnímaným, uprostřed vášní a emocí. Řečeno s odstupem, vzniklá situace byla pro společnost velmi přehledná. Evropská unie se prosazuje způsobem v mnoha ohledech opačným. Její moc narůstá po malých dávkách s tím, jak unijní právo skrze reformy zakládacích smluv, právní předpisy vydávané institucemi EU a aktivistické rozsudky Soudního dvora EU obsazuje další a další oblasti. Členské státy jsou zbavovány nezávislosti pomalu, způsobem pro občany nepřehledným, který nebudí větší emoce.“ — Unie blízká i vzdálená

„Strůjci Zeleného údělu hovoří o nové strategii růstu, jejímž cílem je transformovat Unii ve spravedlivou a prosperující společnost s moderní a konkurenceschopnou ekonomikou efektivně využívající zdroje a chránit přírodní kapitál Unie. Ve skutečnosti jejich plán směřuje k negacím těchto záměrů. Je cestou k „nerůstu“ neboli úpadku, k proměně Unie v nesvobodnou a chudnoucí společnost se zaostalou a nekonkurenceschopnou ekonomikou, která bude využívat zdroje neúčinně a které nakonec nezbudou na ochranu životního prostředí peníze.“ — Green Deal – Zelený úděl