kní
diskuze
MM: Moc pěkný ilustrace, díky za ně! (Ta kniha vypadá velmi zachovale.) Vyvolaly ve mně vzpomínky - a nevím přesně na co... jen že jméno František Běhounek mi zapne zvláštní mrazení - určitě jsem kdysi od něj něco četla, ale už si nepamatuju, co...
Taky jeden Běhounek pracoval (nebo stále pracuje) v daemon.cz - když mi onehdy před pár roky odpovídal na moji objednávku, měla jsem podobný pocity :)
Moji rodiče ani moc nečetli sami, neměli na to čas. Pamatuju si hlavně tatínka s novinama (a jednou prý, to jsem ještě nebyla na světě, si je vzal můj bráška - byly mu asi dva roky - držel je vzhůru nohama a důležitě si brumlal "co ty píšoj noiny"...) Ale mám jednu vzpomínku, jak jednou mně a bráchovi táta večer četl - a jak při tom neustále usínal a předčítané se měnilo v nesrozumitelnou blábolivou cizí řeč, jak se snažil neusnout a nepřestat.
Svým dětem jsem načetla kilometry knížek. Doporučuje se nepřestat s tím hned, jak se samy naučí číst, ale pokračovat ještě tak do třetí třídy, pokud chtějí. Vzpomínám si, jak mě některé klasiky nemile překvapily, např. Míčka Flíčka jsme nedočetli a ještě pár dalších (Lískulka) na první pohled slibných knih jsme odložili, protože byly plné žvanění pro žvanění. Na druhé straně mně utkvěl např. Malý Alenáš, tam je toho "žvanění" taky hodně, ale je to jiná kategorie, o několik řádů výš a velice poetické. Taky si vzpomínám, jak jsme při Dětech z Bullerbynu dostávali záchvaty smíchu (když šly na nákup). A další záchvaty smíchu při Panu Kapolanovi, co má třídu rád. To byla poslední kniha, kterou jsem svým dětem předčítala, a to dvakrát za sebou. Poslouchat chodili všichni t.č. v domácnosti přítomní (tajně za dveře).
Tak už se nehádejte, vždyť jste přece všichni knihomilové - ušlechtilé bytosti. :)
Já jsem tedy taky hlasovala, jednu knihu jsem nominovala a pro jinou hlasovala, už si ani nevzpomínám, které to byly (možná Nový svět a Šňupec)... Ale zrovna teď mám v ruce jednu výbornou kandidátku na knihu roku - teprve ji čtu a přitom prohlížím, text je řídký a je vytištěn na ilustracích Pavla Čecha. Koupila jsem ji někomu k Vánocům a teď si ji půjčila. Muž, který sázel stromy. Vydala Literární čajovna Suzanne Renaud, Veronika Reynková, 2012. Přeložil Jiří Reynek.
"Jeho domácnost byla uklizená, nádobí umyté, podlaha zametená, puška promazaná; polévka se vařila na plotně.
Pak jsem si všiml, že je také čerstvě oholený, že všecky knoflíky má pevně přišité, že oblečení má pospravené s onou pečlivostí, která dělá záplaty neviditelné.
(...)
Blízkost toho člověka mne naplňovala pokojem. Nazítří jsem ho požádal o dovolení odpočinout si u něho celý den. Považoval to za úplně přirozené, či, přesněji, udělal na mne dojem, že ho nic nemůže rušit."
(přebal jsem sundala, vždycky je sundávám a tak máme leckde postrkané přebaly a jinde jsou zase knihy bez přebalů - a někdy se stane i ta vzácná věc, že se znovu setkají a jsou zase spolu...)
Pardon, pane Ex libris, dovolím si jen drobně namítnout - a co třeba úloha tradice - ta nemá žádnou hodnotu? A ještě poznámka - tak jako je někdo "fintílek", co se týče vzhledu, zařízení a vybavení bytu, atp. - jiný člověk (a oba mohou mít IQ třeba 130) tyto věci téměř nevnímá a oceňuje např. pohodlnost, funkčnost, stálost, pocit bezpečí apod. - aneb - proč měnit dobré - jen pro tu změnu?
No já se, elfos, také spíše kloním k tvému názoru. Ale musím přiznat, že jsem o tom při nominaci moc nedumala a vybrala právě takovou "nevhodnou" knihu - jednak jsem si ji koupila hned jak vyšla v roce 2012 a tento letopočet je i v tiráži, až později při podrobnějším zkoumání jsem si všimla o kus níže toho druhého vydání...
To je jistě pravda. Ale stejně by mě to zajímalo :) Ne kolik hlasů která kniha má. Nebo kdo hlasuje pro kterou knihu. Jen tituly. To by přece nic neovlivnilo, nebo ano?
Škoda, že nelze sledovat, jak přibývají navrhované knihy a které to jsou...
Také možná muži vnímají krutost jinak, nežli ženy - vždyť většinou jsou jejími "vynálezci" a vykonavateli .
Tedy, já, ač jsem to nečetla, myslím, že bys jí to dávat neměl. Mně úplně stačily dva úryvky:
( - raději odkaz už smazávám, leckomu by nemusel udělat dobře)
Já mívám často puštěné rádio - většinou Radio1, Vltavu nebo D-dur. Nesmějí ovšem hrát žádnou moji srdcovku nebo něco, co nesnesu, jinak je to ale příjemná kulisa, která mě izoluje od jiných, rušivějších hluků (bydlím v paneláku).
S výrokem, že jediné, o co jde, je obsah, nesouhlasím. Ani ke knihám nečichám, popravdě, nemám vůni knih, obzvláště starých, ráda. Ale – líbí se mi jako výtvarné objekty. Mám ráda barvy a řešení obalů, zajímá mě, jak vypadají desky pod přebalem. Líbí se mi pestrost velikostí a tlouštěk, různý poměr rozměrů, i když to pak komplikuje ukládání do knihovny. Ilustrace, fotky! Ty jsou sice ve čtečkách možné taky (jsou? já vlastně nevím, ale proč by nebyly), ale jen v jedné – dosti malé – velikosti. Z nejen těchto důvodů jsem pro klasiku.
Ale e-book si koupím taky. Protože např. – jestli se nepletu – se dá číst i když jedete narvaným setmělým autobusem, stojíte a za jednu ruku visíte na držadle – tou druhou vytáhnete z kapsy e-knihu a čtete. Můžete si zvětšit písmo! Snadno se jednoručně listuje – a nevrážíte přitom loktem do okolostojících/sedících. A pak taky – některé knihy si chci přečíst, ale tuším, že je nebudu chtít číst znova – nejsou sice taky zadarmo, ale po přečtení se mi pak nikde nebudou válet. A kdyby mě kniha zaujala víc, než jsem čekala, tak si ji pak koupím tištěnou.
Podobná hrdinka mě nenapadá, ale v knize Tajemství dívky s dračím tetováním je velice podrobně popsáno, co Larsson, nežli začal vytvářet svou Lisbeth, četl a jakými knihami a ženskými hrdinkami z nich se také inspiroval. Bohužel se teď nemůžu podívat, protože tu knížku má už půl roku půjčenou kamarádka Lucie (Lucko - slyšíš mě? - kdy už mi ji vrátíš?!). Celá ta kniha ale stojí za přečtení. Vřele doporučuju.
Fenomén internetových diskusí je opravdu pozoruhodný. Baví se tu spolu lidé, kteří by na živo spolu nikdy nemluvili – nejen proto, že by se nikdy nepotkali, ale z různých důvodů – třeba velkého věkového rozdílu, by se spolu nikdy nebavili nebo aspoň ne jako rovnocenní partneři. Bohužel ale zároveň s předsudky a zrovnoprávněním u mnohých mizí i zdvořilost a zdrženlivost. Na tomto fóru je ale naštěstí diskuse vzácně kultivovaná (většinou). I tak často dochází k nedorozumění, protože mizí vliv např. tónu hlasu nebo výrazu tváře – tatáž věta, myšlená jako přátelsky rozverná může být protistranou brána jako zlá a útočná (a nepomůže ani použitý smajlík) nebo je pochopena zcela jinak, než byla autorem myšlena.
A tak i moje poznámka, ač zcela nevinná, vyvolala pro mě nečekanou a nechtěnou reakci. V duchu vám všem, kdo umíte tak rychle číst tiše závidím – a kromě ohromení to ve mně vyvolává jen zvědavost – jak je to možné – jak se to dělá – nikoliv pochybnosti nebo nedůvěru. Asi neumím zformulovat svoje myšlenky dost jednoznačně, mrzí mě, že to vyznělo tak, jak to asi někomu vyznělo (nightlybird).
Jinak – pokud by někdo chtěl poradit, jak číst pomalu – jsem tu pro vás a mám otevřeno denně… (jsem opravdu „kapacita“, pochybuji i, že bych dokázala za minutu přečíst těch 125 zde uváděných slov; o rychločtení jsem se taky kdysi zajímala a pokoušela – ale výsledek se nedostavil) - možná bychom s tsal mohly založit kroužek...
Tak to já jsem naopak mistr v pomaločtení. Kdykoli jsem četla nějaký článek např. společně s někým jiným, vždy jsem svého součtenáře nechala daleko před sebou... Ale měřit si to nebudu, obávám se, že bych se tím uvrhla do nekonečné deprese.
Takhle rychlé čtení, jak je popisujete, lze snad jen s fotografickou pamětí, jiné vysvětlení mě nenapadá. Ale pozor, jsou knihy, které by se měly číst po-ma-lu, přemýšlet při nich nebo snít... :-) Jak lze při takové rychosti např. propukat v záchvaty smíchu? (nebo plakat?)
Místo činu: levé křídlo Průmyslového paláce, stanoviště L 411
Datum: 19. 5. 2012, 15 hod.
Podmínky: slunečno (provizorní hala = vedro, dusno)
Pozice: 5. místo ve frontě
Materiál: postarší Hovno hoří, zbrusu nová, právě zakoupená Máslem dolů
Chvíli po 15. hodině přichází – pomenší, lehce rozvrkočené šedivé vlasy i vousy, výmluvně červený v obličeji, přátelsky naladěn neustále trousí vtipné poznámky, v patách asistent s půllitrem piva. Když „obslouží“ první čtyři fanoušky, přicházím na řadu. Mistrovi již vyprahlo, zvedá půllitr, zadívá se na mě a nabídne mi ho – zdvořile si cucnu – „Co děláš? Napij se pořádně, ne?“ – tak si přihnu, on také, půlka sklenice v něm zmizí, jen to zasyčí. „Ááááách,“ olízne si pěnu z kníru a jde se na to („Co já už kvůli vám dneska musel udělat – vykoupal jsem se, umyl si vlasy, oholil se...“). Fajn chlapík...
- pro pořádek uvádím, že podepisoval Petr Šabach a "já" nejsem já, ale moje starší dcera (jsem ale očitý svědek - stála jsem opodál - v dohledu a doslechu)
