Medunkavera
diskuze
Přeji Vám Všem krásné vánoční svátky v pohodě, klidu a míru.
Moje kočička už také zalehla po těch všech návštěvách... Úúplně vyčerpaná..
Bylo to hezké.. ale konečně klid.. A klid i pro ty, co přišli.
Užívejme si to.
Mně se líbilo, když jsem pekla cukroví a celý byt byl provoněn a přičichla jsem ke kožíšku mé kočky, tak jí ten kožíšek byl tak cítit..
Marthas: Těžko posuzovat, když tam u Vás člověk není. Nezná Vás.
Ale já si myslím, že má rád Vás, i kočičku..
(Jen to třeba neumí dát najevo. To se stává..)
Já to tak neumím vyjádřit, ale myslím, že to váš bratr nemyslí zle. Jen jí tak říká.. Ale určitě jí má rád.
Marthas: Ano, máte pravdu.
Ale v tomto případě, když se jedná o kočičku, tak mi to zní tak nějak něžně.
Mě se hodně líbí to slovo Sičák.
Uvědomila jsem si, že to slovo jsem neslyšela hrozně, hrozně let. Bylo běžné snad v mém dětství. Ano, tehdy se toto slovo používalo. Říkávalo se o někom.. "To byl pěkný sičák!"
Pak se začala používat jiná slova. Vyjmenovávat nebudu..
keriH: :-) Ano. Bylo fakt super chodit po bytě s kotětem zaháknutým na zádech :-)
Jako s nějakým baťůžkem..
Marthas: Sirael byla dívka ve filmu Císařův pekař - Pekařův císař. Hrála ji Nataša Gollová.
Jeden z mých oblíbených filmů. (Nevím, jestli to tu už někdo nepsal)
keri.H: Ta kočička je krásná. A jak píšete, že skočila vaší mamce na rameno, když přikládala do kamen, tak si vzpomínám, že tohle dělala moje kočka, když byla ještě koťátko: když jsem se ohnula, třeba do přihrádky u linky, která byla až u země, skočila mi na záda. A když jsem se narovnala, byla tam pořád. Takže já jsem stála a měla jsem zaháknuté kotě na zádech.
Teď byl docela problém, jak kočičku sundat. A ani ona sama si s tím nevěděla rady. Když byl někdo doma, tak to nebyl problém. Prostě jsem řekla: "Prosím Tě, sundej mi tu kočku." Ale když jsme byly doma samy, tak to byl problém. A jí se to moc líbilo. Visela si tam.. zaháknutá..
Pak už jsem se poučila a než jsem se ohnula, tak jsem dávala pozor, jestli není na blízku.
siena: Jedna moje kolegyně dávala svým kočičkám jedině rýži a kuřecí maso, nebo maso, které zrovna měla. To se mi líbilo. Ta rýže se mi zdála vhodná a řekla jsem si, že to své kočce také dám. A tak, když jsem to dělala pro nás, tak ještě dřív, než jsem to osolila a opepřila, tak jsem jí odebrala do její mističky, ale.. kdepak. Nejedla to. A jak říkáte ten sýr.. Tvrdý vůbec, ale tavený, ten líže ráda. Ale dostane ho velice vzácně. Opravdu jednou za čas. Je v něm hodně soli a já mám strach, abych jí nezničila ledviny. Pak si dá ráda tekutou šlehačku.
A u té šlehačky si to zase dávkuje ona sama. Když jí nabídnu třeba za týden, nebo za deset dní, tak to nechce. Ona si ji vezme, až když má na ni chuť. Přijde mi, že si to dávkuje tak, jak to její tělíčko vyžaduje.
A co se týká těch pejsků, tak.. je to asi tak, že když to pejskovi chutná, nic mu potom není, nemá žádné potíže, tak je to asi v pořádku. Ať si dá, co mu chutná. Však .. kdyby by mu to nechutnalo, tak by to nežral. To už si asi musí vypozorovat pán, nebo paní, že co jemu psovi neudělá dobře, tak mu to zakázat.
Nevím. Nevyznám se v tom, je to jen můj názor.
Možná v tom hraje roli to, jak je ten pes velký a jaké má zažívání.
Fenka mého kamaráda byla jako zlatý retrívr, (miluju tohle plemeno pro jeho klidnou povahu a schopnost pomáhat) ale byla o polovinu menší.
Byla kříženec. Ten retrívr tam byl, co bylo to druhý, nevím. Ani její pán.
Ale byla úúžasná. Milá.
A pozóór! Byla to turistka. Velká turistka! Každý týden se vydávala se svým pánem a partou lidí na tůru. Stalo se, že třeba už někdo nemohl, ale ona si vesele poskakovala a vypadala, že by si to dala ještě jednou..
Strašně se mi líbilo, jak chodila: Ona šla, šla a najednou si poskočila a pak zase šla a zase si poskočila. Vypadalo to, že si poskočila radostí. A ono to tak bylo. Byla šťastná a veselá. Z ní ta radost a štěstí bylo cítit. A to bylo tím, že milovala svého pána a on miloval ji.
Jednou mi můj kamarád povídal:
"..se máš.. ty máš kočku.."
"No a co?"
"No.. můžeš odejít a nechat jí tam samotnou."
"A ty ne?"
"Ne. Víš, co ona vyvádí, když jí řeknu, že se mnou nemůže jít? Hrůza. A to jí to vysvětluju, že se mnou nemůže jít. A že se za chviličku vrátím. Ne. Sedne si ke dveřím a že se mnou půjde a hotovo."
"Já ji musím uplácet. A zatím, co ona se zabývá nějakou dobrotou, co jí dám, zmizím. Ale dobře mi z toho není."
Měla jsem ji moc ráda. Byla moc milá a dožila se vysokého věku.
Ráda na ní vzpomínám.
A měla krásné jméno: Jmenovala se Agátka.
Ano, to jsem četla, že kočičky s bílou srstí a modrýma očima mohou být hluché. To je hrůza. Ale to naše kočka není. Ta třeba leží, spokojeně si spinká, ale najednou sebou trhne, napřímí se, zpozorní a dívá se směrem k bytovým dveřím.
"Co je Oggy? Vždyť tam nikdo není."
A není. Protože to bych slyšela, že jdou sousedi domú, nebo naopak z bytu ven. Neslyším děti.. Nic.
Přesto zůstává celá napnutá, svaly napnuté, je ve střehu, jen zaštěkat..
"No.. co je? Ty myslíš, že tam někdo je? Tak, já se podívám, jo?" šeptám.
Potichoučku se podívám kukátkem a opravdu tam někdo stojí.
Chviličku čekám, že zazvoní, nebo zaklepe.. Nic. Tak si jdu po svých.
Oggy za chvíli zvadne, což značí čistý vzduch na chodbě.
elfos: Tak jablíčka jí chutnaly.. Jeden můj kamarád měl fenku a ta jedla všechno. Ale fakt všechno. Brambory, tatarku, vejce, kyselou okurku, salátovou okurku, cibuli, bonbony, ovoce.. Prostě všechno.
Nelíbilo se mi to a říkala jsem, že by jí neměl všechno dávat. Že je to pes a měl by mít psí stravu. A on na to, že když jí to chutná.. Tak co?
No, já nevím. Nevyznám se v tom, tak jsem mlčela.
A naší kočce už od malička zkoušíme dát sem, tam to, co jíme my, ale nejí to.
V tomhle mám výhodu, že mohu mít na lince cokoli. Ona se toho nevšimne. Prostě lidské jídlo nejí. Jenom ty svoje kočičí kapsičky a ještě jenom svojí oblíbenou značku.
Nesčíslněkrát jsem jí zkoušela dát jinou značku - stejně kvalitní krmivo. Ne. Čuchne, třepne packou: "Tak tohle jíst nebudu." A raději nejí.
Marthas: Anne se těch rajčat ani nedotkla. Dokonce ani pytlík nebyl rozdrásaný a ráno si tam ležel pod postelí v pohodě a neporušený. To jen kočička si prostě usmyslela, že to je její majetek a odmítala ho vydat. Byla to strašně milá kočička. Když jsem přišla ke kamarádce poprvé a ona mě poprvé uviděla, pleskla sebou v předsíni na bok a hověla si. Musela jsem ji překročit a s ní to ani nehlo. V tu chvíli jsem si tak přála mít takovouhle kočičku.. Protože naše šelma, když někdo přijde, tak syčí a pouští hrůzu.
Posledně jsem jí říkala: "No, ty ses zase ukázala! Za chvíli k nám nebude nikdo chodit."
Ale tak.. omlouvám ji, za prvé má v genech toho divokýho taťku a pak.. je už stará a má rada svůj klid.. A když někdo přijde, tak jí ten klid naruší a je z toho nevrlá.
Prostě ji tak musíme brát.
A ještě se vrátím k té Anne: seděly jsme s kamarádkou v pokoji u takového menšího, delšího konferenčního stolku, každá z jedné strany a povídaly jsme si a kočička si na ten stolek vykočila a lehla si jak dlouhá, tak široká mezi nás a spokojeně poslouchala, co si povídáme. Já jsem z ní byla úplně paf. Také se mi líbilo, že ač byla dospělá, byla maličká a drobounká. Taková křehká. A byla krásně bílá.
bamba: Teď tu čtu, jak píšete, že není dobré strkat ruku pod postel, pokud se nepodíváme, jestli tam někdo není.
Připomíná mi to jeden zážitek, který mi vyprávěla jedna kamarádka: koupila si dvě rajčata. Dostala je v papírovém pytlíku. Přinesla domů, položila je na linku a začala dělat jídlo. Co.. to už nevím, ale už potřebovala ty rajčata a pytlík nikde. Byla si jistá, že ten pytlík ležel na kraji linky. Ale stejně chodila bytem a pytlík s rajčaty hledala. Už opravdu nevěděla, kam se podívat a tak úúplně nesmyslně poklekla a podívala se pod postel.. Respektive pod manželské postele. Tam.. uprostřed, seděla její kočička Anne a hlídala pytlík. Ale běda! Běda, když tam strčila ruku a chtěla si ho vzít. Anne byla tak příšerně zlá, že neměla odvahu si ho vzít. A to bylo poprvé, kdy na ní její kočička byla taková zlá. Vůbec to nechápala a kočičce vysvětlovala, že v tom pytlíku není masíčko, ale rajčata, která by jí nechutnala. Ne. Anne si pytlík přivlastnila jako svůj majetek a že ho nedá a nedá. Prostě ho bránila zuby drápy.
A tak kamarádce nezbývalo nic jiného, než Anne ten pytlík nechat a večeře byla bez rajčat.
Já ho nelituju. To néé. Jen jsem napsala, že mě mrzí, že jsem to sem napsala.
reader.007: To je zajímavé, jak člověk za sebou zanechává určitou stopu, že pak každý pozná, o koho se jedná.
Mě teď mrzí, že jsem to sem napsala a takhle to tu rozdmýchala. Pak jsem to sice smazala, ale z vědomí uživatelů to nesmažu, že? Na to si budu muset dávat pozor: nereagovat hned, když jsem naštvaná.
A naštvaná jsem byla, protože na mě tak grobiánsky vylít. A vlastně na ženu.
