Medunkavera komentáře u knih

Já jsem knihu odložila ve chvíli, kde je popisováno, jak se lovily opice:
do láhve se vložia dobrůtka.
Opice..velice zvědavá a lačná dobrůtku vylovit, tam strčila tlapku, ale protože držela v té tlapce tu dobrotu, kterou nechtěla pustit, už nemohla tlapku z lahve vyndat.
Néé, tohle néé. To je strašný.
I když třeba to bylo potom nějak napínavé, nebo zajímavé, ale ten začátek je hroznej.

Tak..na tuto knihu jsem narazila čistě náhodou, protože jsem projížděla knihy, které četl uživatel, co mě ohodnotil a uvědomila jsem si, že tohle byl skvost v naší knihovně. Četla jsem ji nějak..v roce 1978.
Bohužel, všechno si člověk nemůže pamatovat, že? Ale tak nějak to bylo. To jsem byla na mateřské dovolené.
Podle toho to zvažuji.
Z té knihy jsem byla úúplně paf. Strašně se mi to líbilo. Opravdový skvost.
A říkala jsem si, že si ji přečtu ještě jednou.
Bohužel, kniha je pryč a tak těžce vzpomínám na všechny knihy, co jsem četla.
Když to nemáte na očích, těžko se vzpomíná.

20 25.07.2024

Dnes jsem si vyzvedla tvoji knihu na poště. Nemohu odtud přece odejít bez tvé knihy. Překvapilo mě, že je tak silná. Vlastně jsem se ani nepodívala, kolik má stran. Tak nějak jsem si myslela, že to bude útlá knížka. Nevím, proč jsem si to myslela. Tak to budu číst do vánoc...Já... když čtu knihu, tak ji čtu pomalu a každé slůvko si vychutnávám. (Navíc mám problém s ocima) Takhle to prostě mám, no. Strašně moc se těším, až knihu otevřu a začnu číst. Teď to ještě nejde, protože na mě moje kočička dotírá a chce, abych se jí věnovala. Ale zítra začnu. Tohle je poslední kniha, kterou jsem si koupila. V mém malém bytě už není jediné místečko. Navíc si můj syn ke mě navozil nějaké věci a tak tu mám jen cestičku k posteli, cestičku k balkónovým dveřím a ke dveřím z pokoje. Ale nevadí mi to. Strašně moc se na knihu těším.

Ozzy, jsi takové mé antidepresivum. Když je mi blbě, tak si tě pustím a hned je mi lépe.
Mám tě ráda.

Tak knížku jsem objednala a už ji mám doma. Chtěla sem ji dát maličké hned, jak přijde, ale za pár dní má narozeniny, tak jí knížku dám jako dárek. Bude mít radost, protože kočíčku Ťapičku si zamilovala.

19 03.10.2023

Moc hezká knížka. Krásné, srozumitelné a milé obrázky a hezký text. Když přijde syn s vnučkou, první, na co se maličká žene, je na tuhle knížku. A hned chce číst. Ale na to je spíše syn, já jsem většinou v kuchyni, ale také za nima přijdu potichoučku do pokoje a vidím, jak maličká ani nedutá a se zájmem poslouchá. A to už to jedou potřetí. Až na konci, na těch tvrdých deskách je, že tohle vyprávění má i první díl. Jmenuje se Z deníku kočičky Ťapičky, tak jsem ji objednala. Moc se na to těším, až knížka přijde. Budu mít krásný dárek a maličká bude mít radost. Tu knížku přímo miluje.

23 30.07.2023

Tuhle knihu jsem dala svému synovi k vánocům pod stromeček.
Když ji rozbalil, měl z ní velkou radost a knihu vyzdvihl a ukázal ji své partnerce a řekl:
"Podívej, co jsem dostal!"
Stephen William Hawking je jeho oblíbený člověk.

Tuto knihu jsem dostala k vánocům od své nejlepší kamarádky. Když jsem knihu rozbalila, první, co mě zaujalo, byla obálka, ta už tak malinko napovídá, z jaké doby se děj bude odehrávat, pak název, také zajímavý a tak jsem byla zvědavá na obsah. Hned, jak jsem se vrátila z návštěvy, pustila jsem se do čtení. Zaujala mě první slova, i první stránka, je to hezky psané a já mám ráda takový styl psaní. A to je důležité, protože podle toho se rozhoduji, zda budu číst dál.
Jen si dovolím poznamenat, že kniha se bude líbit spíše generaci, jako jsem já. Ale mohu se samozřejmě mýlit, že? Posuzuji to podle sebe. Mě kniha oslovuje, protože jsem v té době - kterou autorka popisuje - žila.

25 15.01.2023

Hezký příběh o tom, jak přátelé modrého kocourka podpořili a dodali mu odvahu, aby se přestal skrývat jen proto, že má jinou barvu kožíšku, než ostatní kočičky a kocourkové. Nejvíc se mi líbí a nikdy nepřestanu obdivovat krásné obrázky Zdeňka Milera.

P.S. 22.8.2022 A tohle je vlastně moje první knížka, kterou jsem si tu na DK koupila.
Teď jsem si na to vzpoměla: Paní si se mnou dala schůzku na - dnes ještě starém Hlavním vlakovém nádražím v Plzni. Setkaly jsme se, paní mi podávala knížku v igelitové tažce. Já jsem paní podala peníze a ona se trošku zarazila a říká: "Nepodíváte se?" Samozřejmě myslela tím, jestli se nepodívám do té tašky, co mě předává.
A já jí řekla: "Ne, já Vám věřím."
Tak to je taková hezká vzpomínka na můj první obchod tady, na Databázi knih.
Bylo to 3.4.2015

23 21.08.2022

Včera jsem vyndala z knihovny knihu Pán přílivu, protože jsem o jeho tvůrci našla něo zajímavého, tak jsem to opsala a vložila to do knihy, knihu zakládám zpátky a teď koukám, co to je vedle téhle knihy! Nějaká mrňavá knížečka. Tak jsem ji vyndala a ona to je knížečka od Pavla Kantorka. A pozor! Je v ní i podpis autora. No teda!
To jsem tu knížečku musela objednat s několika jinými knihami, pak jsem to nasázela do knihovny s tím, že se na všechny ty knihy později podívám a zapoměla jsem na to.
Ale co? Tak jsem ji teď objevila a mám z toho radost.

Vybírám:

Zahrada. Psí bouda. A před tou boudou sedí pes a malá myš mu žaluje:
"Ty dvě kočky támhle se baví o vás. A pěkně sprostě."
.....................
Domek. Až u země je myší díra. U té je kočka, má napřaženou tlapku a v ní pantofli a čeká na myš, až vyleze, že jí přetáhne. Za ní stojí pes a říká:
"Tak hele, končíme . . on zrovna přišel domů a hledá tu pantofli."
......................
Myš seřvává psa:
"Kočka si tu pobíhá, jak chce a kde chce a tobě je to úúplně jedno!"
........................
Kočka je otočená do kouta a pláče. Ale tak, že slzičky od ní létají na všechny strany.
Dvě myši od ní odcházejí a ta jedna říká té druhé:
"To od tebe vůbec nebylo pěkné. Takové věci se kočkám neříkají!"

29 06.08.2022

Tuto knihu jsem našla v roce 1990 na vánoce pod stromečkem a až teprve teď jsem se k ní dostala a čtu ji. To je ostuda!
Až když Radko Pytlík letos odešel, tak jsem si uvědomila: Nojó, vždyť já mám od něj knihu! A tak to napravuji. Pozdě, ale přece. A moc za tuto knihu děkuji.
Autor velice krásně píše o Bohumilu Hrabalovi.
Píše o tom, jak dostal to příjmení Hrabal.
Píše o tom, jak se mu dařilo - nebo spíše nedařilo na škole.
Byl velice tichý chlapec a stále zadumaný. Ponořený do svého myšlení a tím odsuzovaný, že je drzý.

31 22.06.2022

Minulý týden jsem tak prohlížela svoji sbírku knih od Johna Irvinga. To je spisovatel, který mě svojií tvorbou tak oslovil. Projížděla jsem jednu knihu po druhé a zjistila jsem, že tuhle knihu - Imaginární přítelkyně - jsem nečetla. Jak to?
Je to taková útlá knížtička. A moc hezká.
Dala mi nahlédnout do soukromého života mého oblíbeného spisovatele.
Také jsem byla strašně moc zvědavá, kdo je ta jeho imaginární přítelkyně!
To bylo překvapení!
V knížce jsou i hezké fotografie. Jak z jeho zápasení, tak jeho synů a hezká fotografie je s ním a s jeho hezkou ženou.
Moc hezká knížka.
Je tam i hezký humor. Takový ten jemný.. irvingovský.

+SPOILER
Také se mi líbilo, jak běhali po schodech. Nahoru, dolů, nahoru, dolů...
Aby se spotili a shodili nějaké kilo. V knize nejsou uváděna kila, ale libry. Tak jsem si konečně vyhledala, kolik kil je jedna libra. Takže jedna libra je 0,454 kg.
Také jsem to kdysi zkoušela. Běhat po schodech.
Výborné. Pohodlné a levné. Nemusíte jezdit přes celé město někam do posilovny.
Jen zaklapnete dveře svého bytu a můžete okamžitě sportovat. Jen je třeba se pořádně navléct a nezapomenout na šálu okolo krku. Nejlépe tedy ručník, aby sál pot.

35 17.06.2022

(SPOILER) Líbilo se mi to na ty tři hvězdy, které dávám, ale něco mi tam chybělo..
------------------------------
Patolog, který po telefonu velice odborně, ale také zdlouhavě vysvětluje, co se děje v těle po smrti člověka, se ptá Klinga:
"Píšeš si to?"
"Ne."
"To je dobře, protože to nebudeš potřebovat."

27 05.06.2022

(SPOILER) Tuhle knížku jsem četla minulý rok v lednu. Venku zima, v pokoji taky nic moc teplo a v knížce závěje skoro až do pasu a mráz dvoucifernej. Čepice přimrzávala k obočí. A celý ten zájezd se nekonečně a stále kodrcal ve vlaku. Ota trpěl v zahuleným kupé, ale dával to. Jel přece se svými přáteli a kolegy. Ti přeřvávali jeden druhého. Ale on tam jen tak tiše seděl, nacpanej až u okýnka, holky se na něj lepily, ale on měl své myšlenky.
A sem-tam jsem se s jeho myšlením ztotožnila.
A pak mě to nějak přestalo bavit. Nevím proč, prostě mě to přestalo bavit.
Knihu jsem dočetla až letos, opět v lednu. Líbilo se mi to.
I když . .
Ále, to si přečtěte sami. Je to prostě Ota, no. Borec.
Také se mi líbilo, že jsem měla možnost nahlédnout do světa čundráků. Hezký.
------------------
"Prosím Vás, zaplatíme.. "
"Ano, ano, tak to byly... dva gročky... to máme... 11,50 .."

35 01.06.2022

Něžný barbar. Moje nejmilejší knížka. Bohumil Hrabal popisuje přátelství s Vladimírem Boudníkem. To je něco tak nádherného, že když knihu otevřu - jen tak namátkou - vždy mě to dojme. Je z toho cítit takové přátelství! Ale takové.. To už asi nikdo z nás nezažijeme.
Jsem moderní člověk, ale občas mě napadne, když knihu otevřu, že bych chtěla žít v té době, kdy Bohumil Hrabal s Vladimírkem - tak hezky ho nazýval - se přátelil.
(8.6.2022 - Teď, když to tu tak po sobě čtu, tak vidím, že jsem napsala nesmysl. Vždyť já jsem v té době žila.)

Žila jsem s Vladimírem třicetčtyři let ale nikdy mě nenapadlo říci mu Vladimírku.
Ten tvar tohoto jména jsem četla poprvé, až v této knize.

Pozor spoiler! Nečtěte.

Tihle dva kamarádi se měli hrozně rádi, ale když se neshodli a zároveň se pohádali, cítili k sobě takovou nenávist - a to tak, že mezi svými pokoji nechali odstranit dveře a ten prostor nechali prostě zazdít.
A celou noc byli na pozoru. Cítili, jak ten druhý dýchá. A když se jeden pohnul, druhý to cítil také a hned byl v pohotovosti se svojí zbraní v ruce odhodlán toho druhého zabít. Ale oni to nemysleli doopravdy. V tom bylo to kouzlo přátelství.
Nádherné přátelství.
Pak se samozřejmě usmířili, vybourali mezi sebou tu cihlovou přepážku a byli zase ti nejlepší přátelé. Přátelé na život a na smrt.
Musím se smát a zároveň mi tečou slzy nad takovým přátelstvím, které jsem nikdy nezažila a už nezažiju. Nad něčím takovým cítím obdiv a pokoru.

A až na konci je napsáno: Ilustrační výzdoba: Vladimír Boudník,
doslov napsal..
kdo to vydal, kdo to vytiskl, náklad, sazba a tak různě
a že je to první vydání.
A také je tam cena: 35 Kčs. Ta je propiskou přeškrtnutá a opravená na 14.
A tak mám za čtrnáct korun tento skvost ve své knihovně.

35 15.05.2022

Broučci se nám líbili. Jak mně, tak dětem.
Také Večerníček. Hlavně ten díl, kdy takový velký brouk (bohužel teď zrovna nevím, co to bylo za brouka) se jim vloupal do domečku a mlsně prohlížel jejich zásoby. Vždycky vzal jednu skleničku medu, pak vzal další a další a další - ale on nevěděl, že to je med - a bručel si pod vousy: "Samý sádlo, samý sádlo, to je ale divná rodina!"
A dětem se to tak zalíbilo, že pořád opakovaly: "Samý sádlo, samý sádlo, to je ale divná rodina."

40 06.02.2022

Tento případ jsem poslouchala minulý rok v době, kdy nám bylo doporučováno nikam nechodit a být doma a tak jsem seděla na balkóně a poslouchala ho.
Bohužel ty zápisky, které jsem si přitom dělala, nemohu v tom množství poznámek najít.
Mám v tom prostě nepořádek.
Ale komentář chci napsat, než ho úplně zapomenu, protože se mi to líbilo.
Tady se prolínaly dva případy: Popisoval se jeden případ - seznamovali jsme se s ním a hned po tom se řešil druhý případ. Ale bez nějakého odmlčení, nebo hudby. Prostě to přeskakovalo z jednoho připadu do druhého. Zajímavé na tom bylo to, že text byl napsaný tak, že jsem okamžitě - když se přešlo z jednoho jednání do případu druhého,
tak jsem se okamžitě zorientovala a věděla jsem, o co se jedná.
V tomto případu nám autor dává ještě více nahlédnout do Carellova soukromí.
Pak se mi tam líbilo vyšetřování v suterénu s těma štaflema
a pak, když Carella byl v jednom bytě se svým kolegou a s obviněným.
Perfektní scéna.
Na konci mě zarazila naivita obviněného.
Vůbec..ten konec byl zajímavý.
Příběh se jmenuje podle písně, která je tam zmiňována. Schválně jsem si ji našla, jestli opravdu existuje. Takže ano, existuje. Poslechla jsem si ji. Zpívá ji Frank Sinatra a je z roku 1966.

35 05.02.2022

Líbilo se mi to. Samozřejmě hlavně ty hlášky a humor. Konečně jedna knížka, kterou jsem - nejenom nerozečetla, ale věnovala jsem se jí až do konce.
V jedné chvíli se mi udělalo fakt špatně. Ale to je tím, že já mám takovou nepříjemnou vlastnost, že musím přečíst každé slovo. Vynechat odstavec, nebo dokonce celou stránku.. No, to vůůbec. Takže..dobře mi tak.
V jedné chvíli, kdy hlavní hrdina dostává na budku, ale fakt drsně, autor popsal tak vtipně, že jsem se musela smát.
Něco je tam opravdu drsný, až krutý, ale tím, že tam jsou ty hlášky a humor, přežila jsem to.
Také je tam zmínka o Strašnicích a Průběžné ulici, kde to dobře znám. Jako malá jsem tam byla na prázdninách u strejdy a tety a se svojí sestřenicí jsem tam strávila hezké prázdniny. Vždycky mě strašně baví, když v knížce popisují místo, kde to znám.
Oni bydleli v paneláku, který byl jeden z těch, který tvořil čtverec, nebo obdélník a tím tam vzniknul vnitroblok a tam jsme si hrály i s ostatníma dětma ze sousedních domů. To se mi moc líbilo. Dnes.. když nad tím tak přemýšlím, tak jsme měli takový pocit bezpečí, že nás tam nemůže zajet auto.
Tak ve mně knížka ještě vyvolala i hezkou vzpomínku na dětství.

41 03.02.2022

Já to prostě nechápu . . Proč musí lidé proti sobě bojovat.

Broučci se nám líbili. Jak mně, tak dětem.
Také Večerníček. Hlavně ten díl, kdy takový velký brouk (bohužel teď zrovna nevím, co to bylo za brouka) se jim vloupal do domečku a mlsně prohlížel jejich zásoby. Vždycky vzal jednu skleničku medu, pak vzal další a další a další - ale on nevěděl, že je to med - a bručel si pod vousy: "Samý sádlo, samý sádlo, to je ale divná rodina!"
A dětem se to tak zalíbilo, že pořád opakovaly: "Samý sádlo, samý sádlo, to je ale divná rodina."

Komentář jsem nakopírovala tam, kam patří: do Přiběhů včelých medvídků.

35 22.01.2022