Monicay diskuze

Co se týče pseudonymu, dobrý článek je tady (poslední odstavec): http://www.mamtalent.cz/pouzivani-pseudonymu.phtml?program=1&ma__0__id_b=10391

Komu dát svoji knihu, to je na zvážení. Různých vydavatelství je spousta, a když jsi ochotný do toho nasypat peníze, vydá ti knihu kdokoliv. Záleží taky na tom, jestli chceš vydat e-knihu nebo papírovou knihu. Já jsem si třeba nechávala tisknout jeden výtisk papírové knihy (pro mou potřebu), cca 450 stran A5. Vytiskla jsem si knihu sama, odnesla do tiskárny a za nějaký 250 Kč si ji nechala svázat.

O vydání knihy vlastním nákladem třeba tady:
http://beletris.cz/jakkoliv.php
http://beletris.cz/jak_vydat_eknihu.php
http://www.librix.eu/cz/page/nabidky-pro-autory-knih/enterbook

Pokud se bojíš, že ti knihu někdo ukradne, můžeš si udělat zálohu svého textu na CD, DVD, vytisknout si text na papír, pak to vložit do obálky a poslat si ji na svoji adresu (to je levnější způsob). Dražší je zanést vytištěnou knihu k notáři a nechat si ji u něj uloženou pro případ, že se ti to stane.
Osobně si myslím, že to není nutné, pravděpodobnost, že se ti někdo pokusí tvoje dílo ukrást je docela malá. Kdo píše knihu, dělá si většinou v průběhu celého procesu poznámky a zálohy, takže není příliš obtížné dokázat, kdy dokument vznikl a kdo ho vytvořil. Já si třeba ukládám všechny verze toho, co momentálně píšu - mám to na flash disku, v počítači a ještě na externím HDD - spíš než krádeže se bojím ztráty dat :-).

Závislost na sociálních sítích? Někdy mi to tak připadá. Sama na sobě vidím, že někdy trávím strašně moc času v různých facebookových skupinách, kde ani často nediskutuji, jen si čtu příspěvky, někdy se bavím, někdy nestíhám zírat, jindy jsem znechucená... nejsou snad sociální sítě jen dalším zdrojem četby?
V milionech skupin, diskusních fór a dalších míst pro setkávání lidí se dozvíte spoustu nových informací, podnětů, myšlenek, které by vás jinak minuly. Číst si knihu, sledovat linku příběhu a získávat nové podněty k přemýšlení nebo se jen bavit - to je stejné jako prostřednictvím sociálních sítí nebo osobních rozhovorů nahlížet do životů a hlav jiných lidí. Jen forma komunikace.
Navíc je někdy snadnější setkávat se s jinými lidmi přes internet, anonymně a písemně, než mluvit s jiným člověkem a říct hloupost. Zvlášť pro ty lidi, kteří jsou spíše introvertní.
Často sice přemýšlím, jestli má vůbec smysl se přes internet s někým bavit (vlastně momentálně přemýšlím i o tom, jestli má cenu psát tenhle příspěvek - někdy přemýšlím i tom, že možná až moc přemýšlím :-)), přesto ráda čtu příspěvky ostatních lidí... ze zvědavosti, ze zájmu, z touhy se něco dozvědět... pak si ale řeknu, že jsem promarnila na facebooku nebo třeba tady na databázi tři hodiny četbou příspěvků a diskusí, které jsou mi v konečném výsledku vlastně k ničemu. Jenže co jiného bych ty tři hodiny mohla dělat, aby to k něčemu bylo?

Chtěla bych poprosit, jestli by nebylo možné přidat dolů pod série ( např. http://www.databazeknih.cz/serie/modra-krev-633) diskusi nebo kolonku na zapsání poznámky. Dozvěděla jsem se nyní, že nakladatelství BBArt nejspíš nebude pokračovat ve vydávání série Modrá krev od Melissy de la Cruz, bylo by fajn mít možnost tuhle informaci zapsat přímo k sérii. U jednotlivých knih nebo u autorky se to ztrácí.

Njn, s tím nic neuděláš - chodí to tak všude. Nejčastěji se s tím setkávám na Faceboku, kde je pomalu běžnou praxí požádat o 'like' kohokoliv, kdo je přítel přítele od přítelkyně vzdáleného bratrance :-). Nezbývá než věřit, že si přece jen určité množství čtenářů oblíbí nějakou povídku prostě proto, že se mu líbí a bude pro ni hlasovat jen z toho důvodu.
Jsem ráda, že se podobné soutěže pořádají, ať už je vyhraje kdokoliv. Vždycky je to báječná příležitost napsat něco nového a zkoušet, co dokážu vymyslet na zadané téma.

Koka: Téma mi nijak zvlášť nevadí - jeden z mých nejoblíbenějších příběhů je Vánoční koleda od Dickense a ten je taky tak trochu strašidelný. Tohle téma se dá pojmout z mnoha úhlů pohledu, záleží na každém, který si vybere.
Toho, že si někdo zakládá nové profily, aby pod nimi soutěžil jsem si vůbec nevšimla. Já nemám problém s tím, zveřejňovat svoje povídky pod svým pravým jménem (píšu, jak píšu, někomu se to líbí, někomu ne - prostě to tak je), ale chápu, že někdo z toho může mít obavy. Ono jít jako autor se svojí povídkou na trh není nikdy snadné. Každý si myslí, že píše dobře a většina považuje svoji povídku za takové svoje dítě, které je dokonalé, ale čtenáři mají dost často jiný názor. A ten se někdy těžko poslouchá.
Souhlasím s tebou v tom, že by mělo být možné o povídkách diskutovat přímo u nich - tato možnost mi tady na DK chybí. Líbilo by se mi to jako čtenáři, i jako autorovi. Vždycky je pro mě důležité, když se někdo k mému příběhu vyjádří a sdělí mi svůj názor - posouvá mě to dál.
Eraserhead - myslím, že tato potíž tě trápila i při minulé psavecké soutěži, že? :-)

Většinou nakladatelství příliš nesleduji, zajímají mě spíše knihy (většinou vybírám podle oblíbenosti, dokupuji série nebo dle anotací a doporučení). Kladný názor však mám na ta nakladatelství, která reagují na dotazy čtenářů, mají facebook, web, fóra, prostě komunikují - napadá mě hlavně asi FantomPrint (i když poslední dobou to dost zanedbávají).
Myslím, že se dnešní nakladatelství hodně snaží sblížit se se čtenářem, reagují na žádosti o recenzní výtisky, pořádají soutěže a všeobecně se o sobě snaží dát vědět. Což je asi v dnešním konkurenčním prostředí hodně potřeba.

Aha, tak to jo. Měla jsem si napřed aktualizovat stránku, no :-). Marwinovo nevím, tak počkám, co se z toho vyklube. Nápověda mi příliš nenapovídá :-D

Mohl by to být Herbert George Wells - Stroj času, což? BTW ten citát je moc pěkný :-)

Přesně tak. Byl to Philip Pullman - Zlatý kompas, pro mě výborná série. Předávám štafetu :-)

Tak jo, jdu na to :-). Co myslíte, že je tohle?

Teprve před několika lety ale jistý Muskvan jménem Boris Michajlovič Rusakov objevil nový druh elementárních částic. Slyšela jsi někdy o elektronech, fotonech, neutronech a tak podobně? Říká se jim elementární částice, protože už se nedají dál štěpit, uvnitř už nic dalšího nemají. No a tyhle nové částice jsou sice elementární, to bezesporu ano, ale bylo hrozně těžké popsat jejich vlastnosti, protože reagují naprosto nezvyklým způsobem. Rusakov si zejména lámal hlavu tím, že se podle všeho shlukují kolem lidí, jako bychom je přitahovali. A zvlášť dospělí. Děti taky, ale zdaleka ne tolik, aspoň ne do doby, než se jejich daemoni ustálí v jedné podobě.

Konečně zase něco, co jsem byla schopná identifikovat (tedy alespoň doufám). Je to Stieg Larsson, Dívka, která si hrála s ohněm?

Povedené elfos :-), To by nebyli chlapi, aby nevymysleli nějakou blbost ;-). Ell to ale nakonec vymyslela šikovně, zařídila motýlí útok a mohla si tak nechat svoje vlasy.
Připadá mi zajímavé, že v obou našich povídkách byli dva muži, jedna žena a jejich jména začínala na stejné písmenko :-)

Elvenisko: Tohle byl můj první pokus o krátký text, a když se na něj dívám zpětně, dochází mi, že jsem se tam příliš pokoušela nacpat i nějaký příběh, mohla jsem to napsat jednodušeji. Tak pro příště...
Oba tvoje texty jsou zajímavé, Oliema ve druhém je pěkný mizera, snad na to jednou dojede :-)

Tak jsem podnikla pokus o sepsání krátké povídky dle zadání. Doufám, že se zapojí i další, připadá mi zajímavé, jak různí lidé mohou zpracovat jedno téma na mnoho způsobů :-)

Slunce se sklánělo k západu a les kolem řeky postupně tmavnul. Trsy květin a spadané klády porostlé mechem, které ve dne působily pohádkově, najednou získaly na zlověstnosti. Větve trčící z padlých kmenů vypadaly jako zahnuté prsty, které se natahovaly po běžících postavách elfů.
Najednou se Alasseon prudce zarazil, dal rukou znamení ostatním a přiměl je tak ztuhnout uprostřed pohybu. Jejich pronásledovatelé sice měli být asi hodinu cesty za nimi, ale někteří se mohli dát jinou cestou a nadběhnout jim. Alasseon soudil, že se pohybovali dostatečně rychle, aby jim unikli, ale mohl se mýlit.
S pohledem upřeným přímo před sebe vytasil meč. Zvuk ocele vyjíždějící z kožené pochvy se mu zdál příliš hlasitý, ale ve skutečnosti to nebylo víc než zašelestění větru v listoví.
„Co se děje?“ zašeptala směrem k němu mladá dívka a začala se drát podrostem vpřed.
„Buď tiše a drž se u bratra, Erunis,“ napomenul ji Alasseon a vrhnul přes rameno pohled na Martura, který jejich skupinku uzavíral. Ten okamžitě poslechl jeho mlčenlivý rozkaz a přitáhl Erunis k sobě.
Jeho sestra chtěla protestovat proti takovému zacházení, ale stačil jediný Alasseonův pohled, aby zmlkla a sklopila pohled k zemi.
Opatrnými kroky se pak celá skupina blížila k řece, která klidně plynula kousek od nich. Alasseon se ostražitě rozhlížel a snažil se odhadnout, odkud přichází zvuk, který ho přiměl zpozornět.
Nejraději by se otočil a odvedl Erunis i jejího bratra z místa, kde vycítil nebezpečí, ale jiná cesta do jejich domovského města nevedla. Museli přebrodit řeku a museli to udělat právě v tomto místě.
Když minuli poslední stromy a vyšli na otevřené prostranství, cítil se Alasseon nepříjemně nechráněný. Přesto se zdálo, že nemá žádný důvod se znepokojovat. Voda před nimi spořádaně proudila ve svém korytě, hravý větřík pofukoval kolem nich a celý les působil i v houstnoucí tmě poklidně.
Erunis se rozhlédla kolem nich a pak si hlasitě odfrkla, aby ulevila staženému žaludku. „Nikdo tu není, Alasseone. Pořád před nimi máme náskok.“
Pak volným krokem došla ke břehu řeky a sklonila se, aby mohla ponořit dlaň do vody.
Avšak sotva se její prsty dotkly hladiny, vystřelily z vody kostnaté prsty a ovinuly se jí kolem zápěstí. Erunis krátce vyjekla a bezděčně natáhla druhou ruku, aby se zbavila toho, co ji drželo. Z tmavé vody se vmžiku vynořila i druhá kostnatá dlaň a chňapla po ní. Alasseon neváhal. Jedním dlouhým skokem se vrhnul vpřed a máchnul mečem po tom, co se Erunis pokoušelo stáhnout pod hladinu.
Jeho meč projel kostí jako nic, oddělit zápěstí od dlaně, a když byla jeho chráněnka volná, odtáhl ji dál od břehu, aby ji mohl skrýt za svými zády. Martur v mžiku zaujal místo po jeho boku, tasil svoje dýky, připravený bojovat s nebezpečím.
Erunis si protřela pohmožděné zápěstí a pak sáhla po luku, který jí visel křížem přes rameno. Z toulce na zádech vytáhla šíp a zaujala střelecký postoj s jednou nohou nakročenou vpřed.
Najednou se před nimi ozvalo zašplouchání a z vody se postupně začaly vynořovat dvě postavy. Nejprve se nad hladinou objevily hladké hlavy zbavené vlasů i kůže, ze kterých na ně zíraly prázdné oční důlky. Bílé zuby byly vyceněné v úsměvu, na kterém nebylo nic lidského. Možná za to mohl nedostatek masa na vybělených kostech nebo snad zlovolnost, která z obou bytostí čišela.
Za hlavami následovala těla. Ani ona na sobě neměla jediný kousek masa, byly to jen vybělené kosti, ze kterých už dávno odpadlo veškeré svalstvo a šlachy.
Jak se kostlivci plížili směrem k nim, vydávala jejich těla šelestivý zvuk, který předtím Alasseona znepokojil. Ani jedna z podivných bytostí zjevně necítila potřebu postavit se na nohy, obě se k nim blížily tak, že se rukama chytaly trávy na břehu a přitahovaly se k nim blíž. Jakmile byli oba kostlivci na břehu, začali používat chodidla k tomu, aby se mohli pohybovat rychleji.
Blížili se k nim po čtyřech jako přikrčení psi a z jejich bezmasých tváří vyzařoval dravčí hlad. Ten, kterému předtím Alasseon useknul ruku, používal zbylý pahýl jako hůl.
„Pořád si myslíš, že taky nikdo není?“ zeptal se Alasseon přes rameno Erunis.
Oslovená mu vykoukla zpoza ramene, a když naplno zahlédla to, co se vynořilo z řeky, zbledla a zapotácela se.
„Víš, co jsou zač?“ zeptal se jí bratr a natáhl ruku, aby ji podepřel.
Erunis přikývla: „Jsou to Bladrheti, Probuzení.“
„Co po nás chtějí?“
„Život,“ zašeptala Erunis. „Teplé tělo, bušící tep, pohybující se svaly, to všechno a ještě víc.“ Vší silou se bránila tomu, aby její mysl nesklouzla do minulosti. Nechtěla vzpomínat na masakr, kterého byla svědkem. Tehdy vyvázla jen díky neuvěřitelné shodě náhod, její život byl vykoupen životy jejích milovaných.
Martur se dotkl jejího ramene. „Jak je zabijeme?“
Erunis zavrtěla hlavou. „Nelze je zabít. Jediný, kdo je dokáže znovu uložit do hrobu je ten, kdo je vyvolal. Tohle je temná magie. Magie, která měla zůstat zapomenuta.“
Alasseon se vrhnul vpřed. Jeho meč se míhal vzduchem, jak jím mistrně točil kolem svého těla, až z něj téměř nezůstalo nic než smrtící rozmazaná šmouha. Vybral si kostlivce vlevo, pustil se do něj, sekal, přetínal kosti a odděloval od sebe jednu část těla od druhé, až před ním skončila jen nehybná hromádka bílých kůstek.
Otočil se ke druhému kostlivci, který se postavil a upíral teď svůj prázdný pohled na Erunis. Pak mechanicky napřáhl vpřed kostnaté dlaně a pokusil se Alasseona odstrčit stranou. Ten ho však udeřil rukojetí meče a rozmáchnul se, aby mohl kostlivci jedinou ranou setnout hlavu. Už na jazyku téměř cítil sladkou chuť vítězství, když ho něco popadlo za kotník a vychýlilo ho to tak z rovnováhy.
Tvrdě dopadl na zem a pak sledoval, jak se před ním rozsekaná kostra znovu skládá dohromady. Oba kostlivci se postavili bok po boku a kývavě vykročili vpřed.
„Zatracená kouzla,“ zamumlal Alasseon a postavil se před sourozence tak, aby je kryl svým tělem. Horečně přemýšlel, co by teď měli udělat. V řece mohou číhat další a zpátky také nemohou, protože by tak vběhli svým pronásledovatelům rovnou do náruče.
„Marture, připrav se. Každý rozsekáme jednoho na kusy a než se pak dají dohromady, pokusíme se přebrodit řeku.“
Sotva domluvil, máchl po něm kostlivec nalevo paží a přitáhl si ho k sobě. Alasseon se mu pokoušel zaseknout do těla meč, ale bylo to jako bodat do otýpky roští. Sem tam to křuplo, ale tělo stále drželo pohromadě.
Martur vedle něj sváděl podobně marnou bitvu. Sekal kolem sebe dýkami, vířil sem a tam kolem kostlivce a pokoušel se jej rozsekat, přesně jak mu Alasseon nařídil. Kostlivci se však většině výpadů vyhnuli a z občasných uštípnutých kusů kostí si nic nedělali. I když byli oba muži neuvěřitelně rychlí, nestačilo to.
Kostnaté bytosti se pokoušely proklouznout kolem mužů k Erunis. Zdálo se, že je boj ani v nejmenším nezajímá, neútočily, jen se pokoušely projít k dívce.
Když oba Bladhreti pochopili, že jim muži nedovolí se k ní dostat, obrátili konečně pozornost k nim.
K Alasseonově obličeji se neskutečnou rychlostí přiblížila lebka s prázdnými očními důlky. Bytost nevšímavě odhodila stranou paži, ve které svíral meč a bez problémů tak překonala jeho obranu. Pak se mu kostnaté ruce sevřely kolem zápěstí a účinně mu tak zabránily v jakémkoliv pohybu.
„Zemři,“ klapnulo stvoření zuby a pak povolilo čelisti. S dokořán otevřenými ústy se bleskurychle vrhlo vpřed a zakouslo se Alasseonovi do hrdla.
Erunis vykřikla a napjala tětivu luku.
Věděla, že její šípy nemají proti Bladrhetům žádnou šanci, přesto jich v rychlém sledu několik vypustila. Kovové špičky sklouzly po hladkých kostech a skončily zabodnuté v zemi, aniž by způsobily jakoukoliv škodu.
Martur se skrčil, uhnul před kostnatou paží a vrhnul se k Alasseonovi. Bohužel už však bylo pozdě. Zuby Bladrheta prokously jejich strážci hrdlo a jeho krev teď v podvečerním šeru prýštila na lesní půdu a přidávala jí další odstín.
„Utíkej, Erunis,“ zavolal na ni bratr.
„Nenechám tě tu,“ odpověděla dívka, i když se jí strachy svíralo hrdlo. Věděla, že ona i její bratr zanedlouho zemřou stejně jako Alasseon. Proti Bladrhetům neměli ani tu nejmenší šanci.
Ledaže…
Erunis sáhla pod tuniku a vytáhla odsud malý oblázek. Byl bílý a nenápadný, vypadal jako tisíce dalších oblázků dole u řeky. Zamyšleně ho promnula v dlani.
Nikdy se o to kouzlo nepokoušela.
Viděla ho provádět jiné, ale ona sama se ho příliš bála, než aby magická slova vyslovila. Když teď ale sledovala bratra, jak se marně brání útoku Bladrheta, zatímco druhý rve kousek od nich maso z Alasseonova mrtvého těla, došlo jí, že nemá na vybranou.
Cílevědomě vykročila vpřed, nepřipouštějíc si hrůzu, která měnila její nitro v ledovou pustinu.
Pohledem krátce zalétla k protějšímu břehu a hlavou jí letmo bleskla znepokojivá myšlenka. Tak blízko domova, který roky neviděla, a přesto jej nenavštíví.
Věděla, kdo za ní Probuzené poslal.
Jestli chce zachránit bratra, nezbyde jí nic jiného, než se k té osobě i s posly vrátit. Došla k Marturovi, lehce se na něj usmála a pak pevně stiskla oblázek v dlani. „Astra misingrei frejsa,“ zašeptala, a pak všechno kolem pohltila temnota.

Koka má pravdu :-) Opravdu je to Taťána a Alexander. Tímto jí tedy předávám štafetu :-D

Hmm, nápovědu. Nerada bych prozradila málo nebo naopak moc :-). Takže co když řeknu, že se jedná o druhý díl legendárního romantického příběhu? a přihodím ještě další malou ukázku: "John Ravenstock, který přišel ve smokingu a s motýlkem u krku na dlážděný dvůr, kde stáli, se však neusmíval a přátelsky se netvářil. Buď se vždycky mrzutě šklebil a chodil ve smokingu, nebo se rozhodl neudělat nic, co by si mohli vykládat jako srdečné přivítání."

Tak dobrá :-). Zkusím to s tímhle:

Než si vlasy svázala, chvilku se na sebe dívala do oválného zrcadla, které viselo nad stolem. Zpátky na ni zíral cizí obličej. Vysoké čelo zůstalo stejné, ale dětsky kulaté tvářičky se propadly, takže lícní kosti vystupovaly ostřeji, a pod nimi viděla sevřené rty a hranatou bradu. Jestlipak má ještě dolíčky? Od té doby, kdy ukazovala v úsměvu zuby a dolíčky, uběhla spousta času. Jizva, kterou jí udělal střep z čelního skla vozu, se už zahojila a zbyla po ní jen slabounká růžová čára. Pihy skoro zmizely. Ale nejvíc se jí změnily oči. Kdysi jiskřící zelené oči hluboko posazené v bledém obličeji teď představovaly přízračné křišťálové bariéry mezi cizími lidmi a její duší. Nemohla je k nikomu zvednout, nemohla se do nich podívat ani v zrcadle. Jediný pohled do toho zeleného moře, a každému muselo být jasné, co se v ní odehrává.

Jestli se mohu zapojit, tipovala bych Karel Jan Schwarzenberg: Knížecí život od Hvížďaly?

Právě čtu Střípky duší a celkem se mi to líbí: http://www.databazeknih.cz/knihy/stripky-dusi-136734.
Dobré jsou také všechny knihy od Jeaniene Frost, které u nás vyšly.
Kay Hooper taky píše dobře - http://www.databazeknih.cz/vydane-knihy/kay-hooper-5160 - je to sice víc do detektivek, ale nadpřirozené schopnosti postavy mají a romantiky je tam plno.