Shimmir diskuze

Už nejsi? A jak sis říkala?
Ale stejně jsem to jméno někde četl.
A jednu Dvořáčkovou, ale Milušku, jsem znal z domu, kde jsme bydleli.

Tak mně se to jméno vybavilo, i když asi o tobě psali v diskuzi.
Já jsem na literu od r.2007 Kozoroh1.

Janadvorackova
Nebylas na psanci.cz? Asi jsem na tvé jméno narazil tam v diskuzi...Teď Lukio omezil dílka, zápisky i galerii na 1 ks/5 dní. A Hledač kvůli startovači musel odejít...

Viděl jsem včera poštolku,
přistála u nás na dvorku
v časné hodině ranní,
v zobáčku nesla psaní.

Růžové bylo, od Tebe,
už u srdce mne nezebe,
zavonělo mi k ránu
záhonkem tulipánů.

Písmen pár pod stuhou bílou,
sdělilo mi zprávu milou:
Milý můj, již nejsi sám,
mnou jsi vroucně milován!

A zas je smutna bludička,
když sama stojí pod jabloní,
rodina si ji nehýčká,
kamarád slzu neuroní.

Do domku vejde, u krbu
bude pít nejlevnější whisku
a trápit se pro Kotrbu,
co před láskou dal přednost zisku.

Po rybníce teď labuť pluje,
ve vodě drobných rybek rej,

větérek lehce pofukuje
a bludičce už je zas hej,

hladinu drobné vlnky čeří
a smutek zmizel mezi keři…

To vám vypil gibon laar
pět dvanáctek (plzní),
parádně se namazal,
teď gibonku przní...

Proč se, pane troglodyte,
tváříte jak zvíře líté?
Vždyť podle Darvina přec
jste náš blízký bratranec!

Stařičkého mandrila
láhev vodky skolila.
Do hnízda se skulil,
k mandrilce se tulil.

Potkal jsem vám takhle zrána
tvora zvíci paviána.
Tvářil se dost pobledlé,
byl to soused odvedle...

Pivo je zlatý a černý,
pípy se tajemně tváří,
jsem svému korbelu věrný,
kapičky potu na tváři.
Jsem ten kdo žízeň již zná,
mne stinná hospůdka skrývá,
nechtějte znát jména má,
napijte se se mnou píva...

Ref:
Kdo má let jako já,
ten velkou pravdu zná,
co se má ve vedru pít,
mám ve svým korbílku
zrzavou nadílku,
tu chci si v klidu užít...

**
Ty jsi můj článek solární,
co doplní mi energii,
v rytmu tvém i mé srdce zní,
pro tebe jen svůj život žiji.

Doplním nádrž pocitů,
z lásky tvé svoji rozkoš piji,
ach, jak je skvělé, že jsi tu
a smutky s myslí mou se míjí...

Než stíny utonuly v ránu
s dotekem dlaní chladivých,
nežli noc prchla do šantánu,
zapěli ptáci ve větvích,

cos stalo se, i ty to vítáš,
ač přišlo to a nevíš jak,
tisíci slunci v sobě svítáš,
ten tam je minulosti mrak,

přítomnost zlátne touhou tvojí,
všecinko zas je, jak má být,
stín minulosti neobstojí
před vůlí lásku posvětit.

Dejmy, z komína stoupaj,
dej mi, city nás spoutaj,
budeme na lásku dva,
Ty moje zlato, a já.

Dejmy, k nebi se couraj,
dej mi, zábrany zbouraj
hladové ruce nás dvou,
budu tvůj a ty zas mou.

Dejmy rozfoukal vítr,
dej mi vínečka litr,
ať barva rubínová
v sobě žár touhy schová.

Objednám chambre separée,
kde s tebou sám jen mohu být,
dva šálky kávy voňavé,
bláznivá chuť tě políbit!

K sobě tě něžně přitáhnu,
srdce tvé ještě netuší,
že čeho chci, i dosáhnu,
zlíbám rty s chutí moruší.

Já vím, jen klamné zdání mám,
že nyní dobyvatel jsem,
lovenou zvěří jsem já sám,
ty sklízíš plodů svých teď žeň.

Jsi tu nejžádoucnější z žen,
já svodům tvým podlehnu rád,
plamínky vášně zažeh jsem,
sám teď v nich dlouho chci se hřát...

Paprsky lásky zase proudí

z mých dlaní k jemné kůži tvé,

taješ jak vločka, srdce loudí

o projev touhy vášnivé!



Tělo tvé jako oheň sálá

a srdce zvoní na poplach,

stoupáme spolu, moje malá,

tiskneš se ke mně, nemáš strach!



Dvé zraků do sebe se vpíjí,

dvě těla pojí v jediné,

a na obláčku, co nás míjí,

tam touha naše spočine!



A rozkoš z krásy milování

nás pavučinkou obemkne,

moci tak zůstat do skonání

(světa) bylo by nádherné...

Kniho, příteli nejvěrnější,
zas s úctou Tebe otvírám,
Ty nejlépe znáš život zdejší,
já pravdu v Tobě vyhledám!

Ač sebe v Tobě nenalézám,
já v sobě nacházím Tvůj klid,
dík Tobě hory v nitru slézám
a údolí znám vyplnit!

Ty jsi mi věčnou inspirací,
pomůckou k sebepoznání,
když člověk sám v sobě se ztrácí
a rada není k dostání!

Po Tobě sahám, když zle je mi,
a smutek proudí z očních bran,
jediný přítel v celé zemi,
když duch se cítí rozerván...

Navěky věků chránit chci Tě
jak život v lůně matčině,
k obraně Tvé vždy hotov hbitě,
ochráním moudré listy Tvé!

Náruči zrádná, v níž jsem hlavu ztratil
v kašmírském Ráji jménem Šálimar,
proč toužím tak, bych čas zas nazpět vrátil,
z paží tvých přijal klamné lásky dar?

Náruči zrádná, koho mámíš nyní,
až hlavu ztratil, tebou omámen,
kdo okouzlen se v krásném sadu činí,
čí rozum je teď tebou popleten?

Náruči zrádná, kdo za zpěvu fontán
šeptá ti sladce svoje vyznání
půvabů tvých okovy pevně spoután,
otroctví svému víc se nebrání?

Náruči zrádná, kdo když růže voní,
z mámivých retů s vášní sbírá med,
co jako nektar, který oměj roní,
bláznovstvím věčným otráví jej hned?

Náruči zrádná, proč dál doufám tajně,
že nazpět vzít lze, co se stalo již?
Ač dobře vím, že trápím se tu marně,
odmítám nésti s pokorou svůj kříž!

Na pomezí reality,
bláznivé i neznámé,
berem Lásky benefity,
co bude, se neptáme...

Minulost se rozpustila,
budoucnost snad nebude,
touha v přítomnost se skryla,
tak se naplň Osude!

Milujem se bez ustání,
"sexík" na všechno je lék,
nevnímáme jarní vlání,
letní cvrkot kobylek,

nářek podzimního deště
zimní blizard jakbysmet,
nožky Tvé se mění v kleště,
co mne pevně sevřou hned!

K čemu mít obavy z konce?
Jednou přijde, tak či tak,
a hlas pohřebního zvonce
vezme nám chuť
na Tic-tac...

Sbalím si kufr během chvilky malé
a pak odjedu poznávati svět,
mne jeho krásy vábí neustále,
když po jahodách chutná dívčí ret.


Ač na to padne víc než můj plat skromný,
já v tomhle hodlám býti neoblomný.
Chci aspoň chvilku cítit v duši štěstí,
třeba i slůvka bláznivě si plésti,


až v rytmu tance s exotickou kráskou
já budu náhle jako oheň plát,
ve verších šeptat, kterak mám ji rád,
a poblouznění nazývati láskou.


Kdybych o tohle ochuzen měl býti,
pochybným zdál by se mi smysl žití...

Omamná vůně šeříku
i sladkost rtíků tvých,
nosánek zvíci knoflíku
a kouzelný tvůj smích.

Omamná vůně šeříku
i tvoje krásná tvář,
místopis tvůj mám v malíku
a znám i očí zář.

Omamná vůně šeříku,
živý sen se mi zdá,
touha zas bere za kliku,
hostí tě náruč má...

Omamná vůně šeříku,
sen vítr rozfoukal,
pár veršů zbylo v deníku,
láska šla o dům dál...

Já mám jen kapsu děravou,
(vítr si zpívá v ní!)
a střechu z mraků nad hlavou,
ty došky šedavý.

Těmi modř nebe prosvítá,
sem tam i slunce svit,
zem stužkou řek je pokryta,
mám v hustém mlází byt.

Srdce mé tůň je hluboká,
v něm místa je vždy dost
pro upřímného člověka,
pro lásku, pro radost.

Tak světem toulám se jen dál
a na rtech píseň mám,
k ní vítr melodii dal,
slova jsem složil sám.

Radost a štěstí rozdávám,
toť hobby mé i cíl,
ač víc než jiní smůly mám,
splín mne nepokořil.

Věci se zdají takové,
jaké je chceme znát,
když člověk optimistou je,
rád sní a chce se smát...

Jsem tulák v prostoru a času,
na hřbetech gravitačních vln
surfuji a jen marně pasu
po šťastné hvězdě, lásky pln.

Ona je moje supernova,
jejíž svit ve snech vídávám,
tak pátrám po ní zas a znova,
s beránky touhy bloudím sám…

Sluneční vítr chytám zase
do plachet marných nadějí
a jen komety v pyšné kráse
rychle se v dálce ztrácejí.

Šestice strun zas zní
a údolí si zpívá,
táborák poslední
polyká černou noc,

duše si tiše sní,
na pozdrav měsíc kývá
a svit hvězd do písní
ukrývá citů moc...

Fortuna sotva ví,
co touhy srdce skrývá,
že pro sny bláhový
zve peklo na pomoc...

Ať půlnoc přichází
nebo se rozednívá,
láska nás provází
snad nejen do Vánoc...