Vilém234 diskuze u knih

Když jsem napsal, že nejlepší knihy o místních dějinách píší cizinci, tak vedle Mary Heimann bych doporučil třeba Sudetští Němci 1848-1948, Piotr M. Majewski (polský historik).

Pan Chvaťerubský ukazuje, jak jsou podobné knihy potřebné. Neustále se to opakuje. Napřed se řekne…. „Nikdo soudný snad netvrdí, že první Československá republika byla dokonalým státem“., ale ihned následuje „ Obdobnou míru hanobení českého národa…“. Prostě, to co se nehodí do nacionalistického vidění světa, resp. výkladu dějin, je to špatně a kdo něco podobného píše, není historik. A ono „není historik“ v sobě obsahuje dehonestaci, protože je to myšleno „není odborně zdatný, nerozumí věci“. Prostě kdo historii nevykládá po "nacionalisticku", tak je nýmand, hlupák, v dřívějších dobách by dostal nálepku slouhy revanšistických sil.
Historie je příběh vyprávěný na základě faktů, které s uplynulým časem známe méně a méně. Někdo chce i dnes příběh česko-německého vzájemného soužití vyprávět tak, že hledá chybu jen na jedné straně, vidí v ní neustále nepřítele (např. Václav Klaus st.) a z Čechů dělá mučedníky, oběti, kterým není rovno. Jenže tento přístup, nejenže uráží rozum, on i rozeštvává lidi a z našeho nejbližšího souseda dělá dílem strašáka, dílem zdroj potenciální válečných reparací.

Pan Chvaťerubský používá také trochu unfair argumentaci, když závěry autorky knihy poměřuje s výroky Adolfa Hitlera. Tím má být nad slunce jasnější, že jsou špatné. Ouha. Pravda existuje bez ohledu na to, kdo ji říká a k výrokům jakého zloducha se je snažíme přirovnat.
Zmiňuje se „Rudolf Lodgman von Auen, rodák z Hradce Králové, který na konci 1. světové války prosazoval odtržení sudetských oblastí od Čech a Moravy, v roce 1920“. Z českého nacionalistického pohledu se jednalo logicky o padoucha. Z pohledu německy mluvících Čechů, to bylo jinak.
Jenže, a v tom se s panem Chvaťerubským neshodneme, Česky mluvící Češi neměli ve státě o nic větší právo rozhodovat než německy mluvící Češi.
Nestabilita Československa plynula z bludu o národní většině a přistěhovalé menšině, z pseudohistorického tvrzení „my jsme přišli dříve“.
Zvykem českých nacionalistů je vynášet jako nejvyšší triumf události za okupace. Jenže, třeba seriózní rozprava o „Mnichovské dohodě“ musí zahrnovat období od vzniku Československa 28. října 1918 až do dne jejího podpisu 30. září 1938. Zde ale musí vše končit. Všechny následující události, jako okupace a vznik protektorátu, vyhlazování Židů, Romů či haydrichiáda do debaty o „Mnichovu“ nepatří. Proč? Protože budoucí události nemohou (nesmí) ovlivňovat pohled na minulost.
To je jenom k poslednímu odstavci a řečnické otázce na práva Němců do roku 1938 a práva Čechů za protektorátu, tedy válečném stavu. I když, zde není místo pro polemikou nad touto otázkou, to posatvení nebylo takové, jak o tom hovoří nacionalistické mýty.
V roce 1918, ke škodě všech, nikdo z českých politiků neuvažoval nad konceptem vícejazyčného státu. Vzor hodný následování existoval právě ve Švýcarku, kde nežijí Francouzi, Němci, Italové, ale francouzky, italsky, německy mluvící Švýcaři. V Československu však neexistovala snaha něčeho podobného dosáhnout. Vzhledem k tomu, že nacionalismus představuje nejsilnější lidskou vášeň, ještě větší než komunismus, Adolf Hitler by Bohemii nebo chceme-li Česko -německo-slovensko-maďarsko zřejmě rozbil tak jako tak. Šance žít společně však existovala.