Andrej Tarkovskij

'Básník filmu', jehož tvorba je zcela svébytná a nesrovnatelná s čímkoliv, co jste kdy mohli vidět dříve a jsem si jist že i s čímkoliv, co teprve uvidíte poté (osobně musím doporučit Zrcadlo, které bylo především o Tarkovského mámě a pak samozřejmě Stalkera to jsou díla na předních pozicích). AT neměl dobrou paměť, ale vždycky to byl nostalgický typ člověka, což je mi blízké - pokud uviděl určitý podnět, vyvolával v něm okamžitě emoce. Cítil víc emoce, jako si třeba pamatoval lidi, nebo situace. Věřil, že čas nám daný je nutné využít duchovním zušlechťováním sebe sama skrze umění. A to pro něj bylo celým jeho životem. A právě proto mi jeho tvorba tolik říká a proto se s ním velmi ztotožňuji. Emoce jsou vším. Od něj mám definici pro umění, že pravda = krása = skutečnost. Film pro něj byl prostředek, jak tvořit tzv. "konzervy času". Tarkovskij byl perfekcionista a měl ve svém milovaném Rusku (rovněž fascinující shoda lásky ke své rodné vlasti, ne nějak národně, ale k zemi jako takové) problémy s režimem, ne ani tak proto, že by se jakkoliv vyslovoval proti nim, ale protože se nevyslovoval ani pro ně a pokud nepočítáme jeho studentské filmy, natočil pouze sedm snímků: Ivanovo dětství (1962), Andrej Rublev (1966), Solaris (1972), Zrcadlo (1975), Stalker (1979), Nostalgie (1983), Oběť (1986).