China Miéville

Víte, co by mě zajímalo? Co se tomuhle člověku zdá, když se pak probudí a řekne si: "to byl ale divnej sen!"

China Mieville sice nevyniká například kresbou postav a fakt, že je extrémni levičák, na jeho psaní také dřív nebo později poznáte - ať už v určité chudobě v paletě lidských vášní a motivací nebo explicitně v příběhu samotném -, ale přesto je spisovatelem par excellence. Všechny nedostatky totiž vynahrazuje ohromnou imaginací, bezbřehou fantazií i širokým rozhledem, díky kterýmžto kvalitám dokáže přicházet s fascinujícími náměty a příběhy. Jak už tu bylo naznačeno, někdy může mít čtenář trochu problém se v té záplavě kreativity zorientovat (zejména Kraken), ale pokud vám nevadí, že je to někdy v tomto směru trochu divočina a že ne vždy tak úplně tušíte, co se v příběhu děje, má vám jako autor hodně co nabídnout.

Nic v zlem.Jen takova mala poznamka. Uvadite chybna data vydani. Min. U pribehu ze sveta Bas-lag.

Po šesti přečtených knihách už si k autorovi neodpustím nějaké výhrady. Nápady má skvělé, fantazii obdivuhodnou, ale všechno to moc překombinovává (Kraken je asi nejlepším příkladem), takže v závěru kočíruje rukama nohama, kostrbatě vysvětluje a postrádá eleganci, kterou najdeme třeba u Gaimana. Knihy jsou zbytečně nacpané jeho politickými názory a nemusel by se ani tolik předvádět svými znalostmi slovníku cizích slov. A ať už se za názvy jeho postav skrývá jakákoli symbolika, většinou jsou přinejmenším nelibozvučné. Možná by mohl trochu zapracovat na odhadu, kdy svou kreativitu začít přiškrcovat...

Propadla jsem kouzlu "New Weird". Fascinuje mě rozmanitost Bas-lagu. S napětím poznávám uhrančivý svět, který mě znovu a znovu nepřestává ohromovat. A kdo byl u zrodu mé rostoucí vášně - China Miéville ... spisovatel, který nepochází z tohoto světa.

Miéville je něco jako Rafael Nadal v tenise, Magnus Carlsen v šachách, nebo Mozart v hudbě - mladík vypadající jak barový vyhazovač, který z ničeho nic přijde a píše tak, že starší ostřílení spisovatelé mohou jen zírat. Nedávno jsem znovu pročítal Nádraží Perdido a jak jsem tak kroutil hlavou nad jeho schopností neuvěřitelně detailního popisu, tak jsem si se závistí uvědomil, že ten člověk to psal ve věku, kterému se nebezpečně přibližuji i já. Stejně jako Salieri, když přemýšlel nad Mozartovým talentem, by mě zajímalo, jestli je talent jako tento vepsaný ve tváři...jestli z jeho tváře prýští genialita, jestli v jeho blízkosti slova ostatních uvadají a oči se sklápí před němým obdivem. Kdybych s ním mluvil, asi bych se ho zeptal, jak to vypadá uvnitř v jeho hlavě. Musí se tam dít nějaká složitá chemická reakce, synapse, jež se zbláznily, a vytvořily síť tak hustou a bizarní, že je schopná splodit něco takového jako Nádraží Perdido nebo Jizvu. MUSÍ tomu tak být...jak jinak si to vysvětlit?