Elinor Glyn - knihy
1918 | Ze zápisků šlechtičny Ambrosiny |
1991 | Muž a dívka |
1993 | Elizabeth |
1993 | Slepota lásky |
1925 | Tři týdny |
1922 | Hra srdcí |
1924 | Muž a okamžik |
1904 | Ledová kra |
1925 | Duch zámku irtonwoodského a jiné povídky |
1993 | Vítězství Kateřiny Bushové |
Žánry autora
Literatura světová Povídky Romány Pro ženy Dívčí romány Historické romány
Štítky z knih
první světová válka (1914–1918) láska přelom 19. a 20. století Rusko milostné romány carské Rusko romantika sebedůvěra, sebevědomí červená knihovna romány
Glyn je 2x v oblíbených.
Moje mamka me kdysy premluvila abych si precetla aspon jednu jeji knihu,
ze pry pak zmenim sve mineni o stare cervene knihovne.
Stalo se! Precetla jsem si Jeho chvile a Elinor Glyn jsem si zamilovala.
Chtela jsem o ni neco napsat, ale pak jsem narazila na stranky http://www.czechfashionisto.com/
Napsat to tak hezky bych bohuzel nesvedla.
Proto s laskavym svolenim autora kopiruji komentar:
Víte, komu vděčíme za výraz "it" ve smyslu sexuality a sex-appealu? Jako první jej použila Elinor Glynová. A používá se doteď. Ano, the it girl máme právě díky jí. Ve své době psala pobuřující romány plné sexuálního napětí a sexuálních skandálů. Alespoň z tehdejšího pohledu.
Kdysi jsem v antikvariátu objevil její román Eliška v Americe z roku 1909, kde k nejskandálnějším okamžikům patřilo pratetiččino zjištění, že Eliška se ve vaně koupe nahá (a ne v košili, jak bylo pro pratetičku zvykem), když byla Eliška v salónu o samotě s mužem, který nebyl její manžel nebo Eliščina návštěva redakce novin, kde muži chodili pouze ve vestách (tedy bez sak), až to Elišku vzrušilo :D
Tak trochu růžová knihovna, ale i přesto mám její romány rád, a to hned z několika důvodů. Jsou velmi čtivé. A jsou z doby, která se mi líbí a hezky popisuje detaily tehdejšího života. Většinou jen tak mimochodem, ale jak jinak byste se dověděli, že staré dámy si kolem roku 1900 vylepšovaly propadlé, povislé tváře gumovými "vložkami" nebo že konservativní lidé se koupali v košili? :D A bavím se okamžiky, které byly tehdy běžné, ale dnes jsou spíše úsměvné: třeba oblékání služebnictvem a šlechtic, který by si sám neoblékl ani ponožky. Nebo srovnání toho, co lidi tehdy nanejvýš pohoršovalo a to, jak je to dnes úplně normální.
Líbí se mi ten jazyk. Ta krásná, zdvořilá a formální angličtina ze začátku 20. století anebo naopak český překlad z té doby, kdy čeština ještě nebyla zkažená a kdy překladatelé i čeští čtenáři skutečně uměli používat český jazyk. Soudruh nebyl komunista, ale prostě soudruh ve smyslu toho slova, společnost byla společnost jako anglická party ve všech významech a večírek je večerní společnost, když měl muž přítele, druha či společníka tak nebyli homosexuální pár, ale prostě přátelé a když je řeč o někom slavném, myslí tím původní význam, tedy někoho ctěného a váženého, a ne nějakou couru, na kterou její o půl století starší mecenáš nechal přišít dvě silikonové koule a když o ní napsali v Blesku, tak se z ní stala slavná celebrita.
Ze všeho nejvíc se mi ale líbí ta úcta ke slušnému vychování a společenským pravidlům. V nedbalkách by tu nikdo nevyšel ven z domu (viz případ toho "strašlivého člověka" v pyžamu výše), na večerní společnosti se chodilo ve večerním oblečení a vlakový zřízenec by vám nenadával, kdybyste ve vlaku bez prostoru na zavazadla a se spoustou neobsazených míst měli kufr na protějším sedadle. Nejspíš by vám ochotně pomohl. Asi to nejsou knížky, které by se dnes líbily každému, ale pokud máte rádi Panství Downton, ale viděli jste už všechny díly a z českého dabingu se vám kroutí palce u nohou, tak vám Elinor Glynovou doporučuji.