Gabriel Marcel

"Bůh? Nevím zda je, nemám o něm představu - avšak vím, že nebe znamená znovu se shledat se svými drahými."

Můj nejmilejší, jak to správně napsat, no dobrá, myslitel. Víte Gabriel Marcel nesnášel nálepky. Zdali se mu rigidní, neživé, sám to označoval jako „zavíčkování universa“. Nedokážu asi přesně popsat vše, čím mi učaroval, poněvadž bych tu musel psát jednu jeho myšlenku za druhou.
„Mýtus o Orfeovi a Euridice je v samém jádru mé existence.“ V útlém věku mu zemřela matka, později i milovaná žena. Ve velké válce vyhledával nezvěstné pro Červený kříž. Spousta limitních situací vyústila k meditacím o smrti, které se odvíjí od osy já – ty.
Jeho deníkové záznamy, statě i přednášky které se věnují například oblativní lásce, mne posílají do kolen, husí kůže. Hluboce se mne to dotýká. Milování druhé bytosti až za hranice smrti se odráží v sentenci, kterou Marcel vložil do úst Antoinovi, jedné z postav ze hry La Mort de Demain:

„Milovat nějakou bytost znamená říci jí: Ty nezemřeš.“

Věta, která se mi vypálila do útrob, někam velmi hluboko mého já. Smířit se smrtí milovaného druhého znamená vydat ji smrti. Co je to jiného, než otázka zrady a věrnosti. Věrnost se neobává přítomnosti, přemáhá ji, i když se zdá absolutní a nazýváme ji smrtí. Paradoxní situace, kdy milovaný mrtvý je přítomen, ale objektivně tu není. Posesivní láska klade ztrátu druhého na roveň ztráty věci. Jenom oblativní láska může přinést věrnost,která není pouhým zvykem bez účasti vůle, přináší věrnost tvořivou. „A jestliže tato tvořivá věrnost vychází ze vztahu, který je pociťován jako nepomíjivý, pak to před námi otvírá perspektivu věčnosti.“

Gabriel Marcel vyslovil myšlenky, které mi způsobily pohnutí, jako žádné jiné za ta léta co chodím po světě a snažím se tu vyznat.