Josef Deograd Konrád

Když jsem jezdil jako kluk na prázdniny k tetě na venkov, byla přetržena pupeční šňůra poutající mne ke knihovně a velmi brzy se dostavil čtenářský absťák. A tak jsem obcházel chalupy, prudil sousedy a prolézal zaprášené půdy a zákoutí stodol. Výsledkem - mimo pavučin - byl občas nález starého kalendáře (pro současnou generaci - kalendáře ze začátku minulého století byly na venkově nejen kalendáře v našem dnešním pojetí, ale spíš něco na způsob almanachu, obsahovaly povídky, básně, různé návody jak pěstovat to či ono, reklamy na nářadí a stroje pro sedláky atp.), odrbané knihy nebo jejich pozůstatky, sešitová vydání různých románů - stručně řečeno nejrůznější skvosty, které tam podřimovaly v zapomnění. Jak vidíte, přežil jsem to (co tě nezabije, to tě posílí - jak praví klasik). Nechci tvrdit, že jsem při popsané činnosti narazil na tohoto autora, opravdu si z této kategorie "knih" toho mnoho nepamatuji, dovedu si ale jeho dílo představit jak co do stylu, tak i témat a nemyslím, že bych měl potřebu se s jeho knihami seznámit blíž. A osobně pochybuji, že by se dnes našel soudný člověk, který by je četl - s výjimkou profesionálních literárních vědců. Jsou prostě autoři, kteří zapadnou v propasti času, jsou jako kámen vhozený do Macochy - padají tak hluboko, že neuslyšíme už ani žblunknutí při dopadu.