Konstantin Michajlovič Staňukovič

Námořnické povídky Konstantina Staňukoviče se důstojně řadí k tomu nejlepšímu, co bylo o moři, a hlavně o lidech na moři, napsáno.
Autor píše o mnoha lodích, o mnoha lidech, ale je to vždycky totéž krásné i hrozné moře, krásní i hrozní lidé.
Ač jsou to někdy příběhy smutné a dojímavé k pláči, nakonec vždycky proráží slunce, moře se uklidňuje, zůstávají lidé, tvrdí a stateční, radující se i trpící, ale hlavně doufající, do posledního dechu v sobě živící tu naději, kterou autor v člověku optimisticky nalézá a s velkým spisovatelským uměním oslavuje.

Povídkami ze života ruských námořníků Konstantin Staňukovič vlastně uzavřel svou literární dráhu.
Po odchodu z loďstva a roztržce s otcem, po níž se octl zcela bez prostředků, napsal několik románů, ale teprve ve vyhnanství, kam byl pro svou činnost v revolučním hnutí poslán v roce 1884, si dokázal vybavit mnohem víc než jen dílem poetické, dílem dobrodružné zážitky svého mládí - dokázal vložit do svých povídek, byť i určených mládeži, drtivou žalobu nevolnického zařízení a celého zotročovatelského, vykořisťovatelského systému, který svrhla až Velká říjnová revoluce.