Michal Pullmann

Životopis autora je stručný, moc se nedozvíme. Samozřejmě, důležitější je dílo. I když třeba s „dílem“ zásadně nesouhlasím, je třeba vždy napadat dílo, nikoliv osobu autora. Přesto neškodí připomenout, že autor, specializující se na „moderní dějiny Československa“ a proslavivší se především svými „objevy“, týkajícími se normalizace, se narodil v roce 1974 v rodině, z „normalizace“ profitující. V roce 1989 mu bylo tedy 15 let, z nich ovšem skoro polovinu prožil v Moskvě. Ne, že by ho to pro bádání o dějinách tohoto období mělo apriori diskvalifikovat Podíváme-li se ovšem na jeho „dílo“, je dobré to vzít v úvahu. Podle databáze jsou u jeho jména uvedeny 3 knihy, z toho jednou byl člen autorského kolektivu více než tuctu spoluautorů, podruhé byl spoluautor a jen v jednom případě autor. Jde o v pořadí první knihu, kde je (spolu)autorsky podepsán. K jejímu vydání prohlásil pro media: „Nechtěl jsem svou knihou lidem předepisovat, co si mají o komunismu myslet, nechtěl jsem dávat nějakou definitivní diagnózu naší nedávné minulosti, spíše mi šlo o to, abych otevřel debatu.“ Což, i to může být účel: napíši, třeba naprostou, hovadinu a počkám na reakci. Zda toto je práce historika a „vědce“ je ovšem otázka. Jeho práce, psané tedy bezpochyby na základě „studia“ dokumentů (vlastní zkušenost s dobou pramalá), bych mohl ovšem také považovat za příspěvek do edice knih „Jak si malý Hurvínek představuje“. Nebo snad autor, vysokoškolský pedagog, je stoupenec výchovy jemu svěřených studentů metodou negativního příkladu? "Takhle se historická věda, blbouni, nedělá!" Jisté je, že jeho práce až do roku 2020 nevzbudily rozhodně nějaký velký zájem veřejnosti. V Databázi dodnes má celkem (včetně knih, kde byl jen spoluautorem) 70 hodnocení (u módních „bestselerů“ jde počet do tisíců) a 19 komentářů. Zvláště u knihy Dějiny Česka jsou komentáře převážně odmítavé až negativní (odpad!) - nelze ovšem říci, jaký je na tom podíl Pullmannův. Asi ale podstatný, neboť komentáře, hodnotící knihu jako „odpad“, výslovně zmiňují naprostou absenci byť jen připomenutí justičních vražd, provedených komunisty. A to je právě i Pullmannův názor. Projevil se prakticky v den, kdy si naše společnost připomínala 70. výročí zavraždění Milady Horákové komunisty. Jen naprosté hlouposti historika Pullmanna (zde ve funkci děkana Filozofické fakulty UK), když jako jediný odmítl (za celou Fakultu) se k připomenutí připojit, lze děkovat tomu, že se stal známým i široké veřejnosti. Následoval totiž zájem médií atd. Výsledkem je mimo jiné i v tyto dny vyšlá kniha Fakta a lži o komunismu, která je polemikou historiků, novinářů a komentátorů s názory Pullmanna a jemu podobných (Blaivová atd.). Zde je možné (aniž čtenář musí číst „díla“–slátaniny historika Pullmanna) se seznámit s jeho podstatnými tvrzeními, s jeho neuvěřitelnou drzostí, s jakou de facto zatemňuje (v době, kdy ještě žijí miliony pamětníků) nedávnou minulost, zcela ve stylu dezinformátorů bagatelizuje zločiny, omlouvá vrahy, někde i jen sprostě lže. Jeho snaha „otevřít debatu“ takovýmto způsobem zde tedy narazila. Jaké si z toho tento vědec odnese poučení je otázka.
Já bych upozornil na dvě věci: jací mohou asi být ti dnešní vysokoškolší studenti, jak asi reagují na takovéto názory svého učitele. Kdysi, na počátku šedesátých let minulého století, jsem (povinně, samozřejmě ne ze zájmu) musel absolvovat při studiu na technice přednášky a cvičení z marxismu-leninismu. Začínala léta šedesátá, bylo zde už určité „tání“ (proto jsem se také na techniku dostal), do „Pražského jara“ bylo ovšem ještě velmi daleko. Marxismus nás „učili“ externisté - zasloužilé komunistické politické kádry z praxe, povolané z plzeňské Škodovky (tedy tehdy ze ZVILu). I když to byli lidé, kteří moc inteligence nepobrali (pamatuji jmenovitě jakéhosi Bekoviče), přesto alespoň tušili, koho mají při „výuce“ asi před sebou (v Plzni ještě byla živá vzpomínka na události kolem měnové reformy v roce 1953 a ostatně všichni vzpomínali na osvobození Američany v roce 1945). Takže ani tyto kované kádry si nedovolily nám, studentům, v době komunistické vlády, vykládat takové zhovadilosti, které hlásá 30 let po pádu komunistického režimu postmarxistický vědec a pedagog Pullmann, dokonce na filozofické fakultě… Jak se to poslouchá dnešním studentům?
A věc druhá: Pullmann vybádal, že rezoluce pracujících, žádajících tresty smrti (i pro Miladu Horákovou) nebyly nějak nařizované, vznikaly často „spontánně“! Zde bych tomuto demagogovi a hlupákovi připomněl případ, který je zdokumentován a v práci jiných historiků (Koura) citován, a který já osobně považuji za snad ještě horší projev nelidské zhovadilosti a bestiality komunistů než samotné vraždy (ty dělali v dějinách i jiní, ale o tomhle jsem jinde nečetl). Samo to nemělo praktický význam, kvůli tomu krev jistě netekla, ale jestli nějaké komunistické bestie klesly až na dno hnusu, hluboko pod lidskou úroveň, pak to bylo podle mne zde. Jde o (podle Pullmanna asi také „spontánně vzniklou“) rezoluci, požadující smrt pro nepřátele lidově-demokratického zřízení, kterou sepsaly a podepsaly malé děti (což nebylo tenkrát až tak mimořádné), zde ale šlo o mentálně postižené děti ze zvláštní školy… „Historik“ Pullmann toto při svém studiu nezjistil.
Můj závěr je: takto, jako Pullmann, pracují dezinformátoři - z marginálních skutečností (třebas i pravdivých) se udělá zásadní problém a pak už lze konstruovat a do veřejnosti vypouštět jakoukoliv lež. A je lhostejné, jakým vznešeným účelem (třeba „vyvolat debatu“) se to zdůvodní. A jak napsal jeden blogger (cituji): "Učení tohoto užitečného idiota (Pullmanna, moje pozn.), jak své spolupracovníky této kategorie nazýval sám velký Lenin, nejenže je v rozporu se Zákonem č. 198/1993 Sb. (Zákon o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu), který jasně hovoří o skutečnostech, které se odehrávaly během vlády jedné strany, ale je v naprostém rozporu s tím, co jsme v tomto období prožívali."