Rudolf Desenský

Byli jsme u něj se psem kolem roku 2000, když ještě působil v Děčíně. Ani nevím, jak jsme se k němu dostali, reference jsme neměli. Měli jsme puberťáckýho leonbergera, a já v té době měla taky ještě padesát kilo i s postelí, takže když chtěl, venčil on mě, ne já jeho.
Ruda si ho půjčil a za tři minuty mu náš mazlík capkal u nohy a vodítko měl Ruda jen přehozené přes prst. Ani když šel kolem další pes, což bylo vždycky rizikové, se nic nestalo. To jsme fakt čuměli. Ruda prostě párkrát zavrčel, otočil ho na záda a bylo, problem solved.
Člověk se sice nejdřív cítí trochu jako magor, když jeho metodu aplikuje třeba na ulici plné lidí, ale děcka, ono to funguje. Takže magoři nemagoři, vrčeli jsme dalších deset let.