Brána vítězství diskuze

01.10.2021

Kolega woodward sem sice nenapsal nic k vlastní knize, zato přednesl brilantní politickou agitku. Nicméně k oné otázce uprchlíků je potřeba pár věcí dodat.
Píše-li woodward rozhořčená slova o nebohých uprchlících a vztahuje to k dnešní době a situaci, možná by nebylo špatné si připomenout nejdříve některá fakta z tehdejší doby. Francie byla v době, kdy se odehrává román svým celkovým ovzduším dost rozvrácenou zemí, kde se vyostřily rozpory mezi pravicí a levicí natolik, že zde dokonce proběhl neúspěšný pokus o pravicový převrat a komunistická strana zde získala podporu (přes 15% hlasů a 2. místo za socialisty), kterou jí soudruzi z ostatních evropských zemí mimo SSSR mohli leda závidět. Vláda Leona Bluma byla pravicí nenáviděná, nakonec se rozpory podařilo krátkodobě vyřešit až vládou široké koalice pod vedením u nás neblaze proslulého Daladiera. Francie na tom byla špatně i hospodářsky, ještě v této době zde doznívala hospodářská krize. A přitom všem se uprchlíci valili do Francie skoro ze všech stran, pominu-li moře a Belgii. Z Hitlerem ovládaného Německa utekl milion lidí, Židé tvořili jenom část těchto emigrantů. Většina, pokud neměli štěstí jako pozdější německý kancléř Willy Brandt trčela ve Francii a snažila se dostat do USA (viz Noc v Lisabonu nebo i Stíny v ráji). Malá část Němců ale uprchla na opačnou stranu, do Sovětského Svazu, odkud se vrátila po porážce hitlerovského Německa, aby na území sovětského záboru vytvořili nejbrutálnější komunistický satelit SSSR. Jenže uprchlíci do Francie přicházeli i z Itálie a Francie se pro ně stala zemí, odkud se snažili podnikat protifašistické akce.
No a největší jednorázový nápor Francie zažila po porážce španělské republiky na začátku dubna 1939, kdy se ve Francii ocitly desetitisíce poražených v občanské válce. Taková byla Francie v době Ravicova pobytu. A s ohledem na celkovou politickou situaci byla nedůvěra Francouzů vůči příslušníkům interbrigád, organizovaných komunisty i vesměs levicově zaměřenými republikány pochopitelná. Poněkud jednostranně je nám už z doby před listopadem podsouváno, že republikáni byli ti „hodní“ a „správní“ a nacionalisté ti „zlí“ a „špatní“ až do morku kostí. Jenže tak to nebylo, zločinci byli na obou stranách a spouštěčem nacionalistického puče byla vražda mluvčího nacionalistické menšiny v parlamentu Salva Sotela militantními republikánskými bojůvkami. A v internačních táborech na jihu Francie se schovávala spousta Moskvě oddaných komunistů i zcela obyčejných válečných zločinců. Avšak, dle woodwardovy logiky, uprchlíci jsou chudáci a všichni mají povinnost jim pomáhat, a to klidně na úkor svých občanů. Strach (a oprávněný) se asi neměl brát v úvahu ani tehdy. Na druhou stranu, uprchlíci z Německa rozhodně nebezpečí pro Francii nepředstavovali.
Jenže uplynulo pár let a uprchlické vlny se zopakovaly v nesrovnatelně masovějším měřítku. Prchali Němci z východního Pruska, Slezska, ale i třeba ti, co nadšeně „osidlovali“ poražené Polsko. Prchali němečtí vojáci, ale i jejich nejrůznější spolubojovníci a samozřejmě i onen německý okupační aparát. A pomoc těmto nebohým uprchlíkům byla diferencovaně poskytnuta. Snaživí Britové vrátili sice Sovětům a jugoslávským komunistům příslušníky oněch nejrůznějších „formací“, které řádily na Němci obsazeném území a které čekala likvidace, ale třeba katolická církev byla v pomoci uprchlíkům velmi aktivní. A tak se i díky ní dostali mimo dosah vítězných mocností lidé, jako byl jistý Eichmann, Mengele, ale i třeba poglavnik „nezávislého“ Chorvatska a šéf Ustaši Pavelič nebo velitel nejděsivější soustavy koncentračních táboru Jasenovac Luburič. A tisíce a tisíce dalších, ne tak významných zločinců, kteří nalezli pomoc a nový domov, v Latinské Americe, ve Francově Španělsku, ale i třeba v Kanadě. Byli přece uprchlíci a bylo potřeba jim pomáhat. Aspoň tak to asi chápe kolega woodward, soudě podle jeho příspěvku.
Později utíkali Poláci, v šestapadesátém Maďaři a po osmašedesátém Češi a Slováci. U těch bych se zastavil, na rozdíl od těch, kteří museli utéct po osmačtyřicátém a kteří se velmi těžce protloukali, bylo o tyto pozdější emigranty postaráno přímo vzorně. Zbohatlé západní země si je přímo hýčkaly, na druhou stranu tito lidé přinášely ne nevýznamný pracovní potenciál a drtivá většina z nich byla i tehdy ochotná pracovat, v co nejkratším čase splynout s novou zemí a vybudovat si tady lepší existenci. Nakonec, týká se to jak mých dvou příbuzných, tak řady známých. Bohužel, v médiích jsem zaznamenal výkřiky do tmy, kde emigranti z osmašedesátého odsuzovali odpor obyvatel České republiky proti uprchlíkům zejména ze Středního východu. Tito dneska na západě usazení emigranti (je jich naprostá menšina) tvrdí, že jim se dostalo pomoci na Západě a proto bychom i my měli pomoct těm, co chtějí k nám. Jsou-li tak morální, mohou přímo pomáhat oni sami. A cítí-li tento dluh, mají možnost ho splatit.
Ale jejich kritika a moralizování je stejně falešná, jako představa někoho, kdo utekl přes okýnko na záchodě bez placení z hospody a tvrdí, že ti, co tam zůstali by měli jeho útratu vyrovnat.
A pokud se woodward ptá, jaká témata přinese současná doba, pár bych mu jich doporučil. Třeba příběh oné jezídské dívky, která se dostala do Evropy (tady byla nesporně uprchlíkem, který má plný nárok na pomoc a ochranu) a která ke svému zděšení potkala mezi ostatními nebohými uprchlíky ze Sýrie člověka, který ji samotnou znásilnil a podílel se vyvražďování její rodiny. A nebo třeba příběh oné bosenské matky, která našla azyl během válek v bývalé Jugoslávii v devadesátých letech v Rakousku a taky si myslela, že se má oněm nejnovějším uprchlíkům pomáhat. To ji ovšem přešlo, když jejího nejmladšího synka v šatně na plovárně znásilnil jiný nebohý nadržený syrský uprchlík…Není uprchlík jako uprchlík a to, že někdo odněkud uteče z něj dobrého člověka rozhodně nedělá. To by si měl woodward a jemu podobní zkusit uvědomit.

08.10.2019

1amu, dovolila bych si jen poznámku.
Je docela smutné, že se dnes divíme, resp. potřebujeme zdůraznit, že jsou lidé, kteří pomáhají druhým takříkajíc bez podmínek. To mne napadlo s první větou vašeho komentáře.

26.08.2016

Vampirosa, škoda, že ti Ravicové si nemohli přečíst svá životní rozuzlení na internetu a napsat o něm referát. Že ho museli prožívat na vlastní kůži a umírali, a ne nudou...Ti lidé opravdu byli lítostní, depresivní, žili ze dne na den bez nějakých, pro nás, velkých akcí, žádní hrdinové bez bázně a hany, protože taková byla prostě doba. Víte, nejde o to, že se Vám kniha nelíbí, že jste ji dala nízké hodnocení, ne všem se Remarque líbit musí. Určitě existují i lepší válečné romány. Domnívám se ale, že se kniha ocitla v seznamu povinných právě z těch důvodů, které Vy vidíte jako velké mínusy. Je tam proto, abyste Vy a další měli možnost poznat a pochopit, proč takoví byli, a ačkoliv bych Vám to opravdu nepřála, i my dnes se můžeme ocitnout na jejich místě...a žádné odhazování nám bohužel nepomůže.