Cizinec diskuze
Albert Camus
Jeden z nejproslulejších románů 20. století, jímž se Albert Camus stal duchovním otcem celé jedné poválečné generace, byl bezprostředně po svém vydání v r. 1942 označen vichystickou kritikou jako "ochablost ducha" a "degenerace lidství". Ve skutečnosti je příběh Meursaulta, náhodného vraha odsouzeného k smrti, protože odmítá přijmout roli v společenských hrách, působivou oslavou člověka, a to člověka revoltujícího. Podle vlastní Camusovy interpretace "cizinec" až do konce odmítá lhát a bez jediného náznaku hrdinského chování souhlasí s tím, že zemře pro pravdu, aniž by ji "těm druhým" vnucoval.... celý text
Diskuze o knize (3)
Přidat komentář
Zajímavou zmínku o Cizinci jsem našel v Robertu Merlovi "Za sklem". Dejte si:
Kvůli tomu jsem se právě poprvé dostal do sporu s Annou-Marií, když jsme se trochu líp znali. Vystudovala literaturu na Sorbonně a třikrát týdně mi v ulici Simoneau dávala diktáty; když viděla, že dělám velké pokroky a taky že už dobře čtu, tak mi chtěla půjčovat knihy. Gidova Imoralistu. Abych jí udělal radost, tak jsem si tu knížku přečetl. A potom Camusova Cizince, ale to jsem se už vzepřel. V úterý večer jsem se tam přihnal, pozdravil, a ona se na mne usmála. Anny-Marie by si člověk na ulici třeba ani nevšiml; vůbec se nemalovala, nebyla nalíčená, vlasy měla utažené a tvářila se moc vážně, ale když se jí člověk podíval líp na obličej, tak byla opravdu moc hezká, a když se usmála, tak měla oči jako dvě kvítka. Usmála se na mne a řekla:
- Tak co, Abdelazizi, líbil se ti Cizinec?
- Ne, odpověděl jsem jí. Vůbec ne. Ten tvůj Camus je ubohý lhář.
Užasle se na mne podívala. Ta měla ale oči! Jako obloha nad zídkou u nás doma na vsi, a když se zlobila, tak ještě víc zmodraly. Ale nedávala to najevo a zlobila se málokdy. I tehdy na mne byla hodná jako sestra, sladká jako mandle.
- Cože? řekla a velice ji to zarazilo. Lhář? Abdelazizi, uvědomuješ si, co říkáš? Albert Camus že je lhář?
- A velký, povídá spoustu pitomostí.
- Pitomostí? řekla (ty oči, ty její oči!). Abdelazizi, uvědomuješ si, co říkáš?
- Já ano, ale ty ne, Anno-Marie. Nevíš, co to bylo Alžírsko. Že by byl bílý Alžířan odsouzený k smrti za to, že zabil Araba? Araba s nožem? Na pláži? Beze svědků? A že by se ten šílenec jen tak povaloval na slunku? A hrál si s nožem? Čekal na Evropanky, aby je znásilnil? Poslyš, Anno-Marie, ten Camusův běloch by byl v tu ránu osvobozený, že jednal v sebeobraně, a porota by mu blahopřála. Ten tvůj Camus napovídal Francouzům spoustu nesmyslů.
Anna-Marie se moc pokoušela vysvětlit mi, že to není to nejdůležitější. S intelektuálem si člověk nepopovídá o moc líp než s Moktarem. Moktar člověka neposlouchá vůbec. Intelektuál poslouchá, ale to, cos řekl, nikdy není to nejdůležitější.
- Popravený bílý Alžířan, řekla Anna-Marie, může být něco nepravděpodobného, ale ne tak docela, a na každý pád v tom není podstata knihy.
Nepravděpodobné, ale ne tak docela! A tohle mi řekla tím svým něžným hlasem a dívala se na mne přitom těma svýma modrýma očima! Všechno, co se v Alžírsku odehrálo mezi Araby a Francouzi, zamaskoval kolonialismus, ale to není důležité. Důležitá je filozofie absurdity. Prosím. Poslouchám. Natahuju uši. Vyložila mi to velice důkladně, za prvé, za druhé, za třetí, mluvit uměla velice dobře. Francouzština je pěkný jazyk, zvlášť v ženské puse. Poslouchal jsem ji a viděl jsem jí na očích, že mne lituje, a tak jsem už mlčel. Ale pro mě je jasné, že v tom příběhu je nejabsurdnější právě příběh.
Štítky knihy
zfilmováno francouzská literatura morálka trest smrti Alžírsko spravedlnost existencialismus rozhlasové zpracování
Částečný rozbor románu je v knize Potíže s hlubinnou psychologií na straně 81 až 83. (Jedná o výklad v rámci jungovské psychologie.)