Cvičiště diskuze

Bruno Messmer, jehož život krutě poznamenala druhá světová válka, je jiný než ostatní, říká o něm jeho šéf, Konrád Zeller, který chlapce, poraněného tělesně i duševně, zachránil před utonutím a jehož válečná smršt zahnala až k říčce Holle nedaleko Šlesviku. Usadil se zde s celou rodinou, do níž přijal i Bruna, a podařilo se mu proměnit někdejší vojenské cvičiště, po léta rozdupávané okovanými holínkami a rozryté tanky, ve velikou zahradu přinášející lidem radost i užitek, v rozsáhlou školku zelenající se tisíci sazenicemi a mladými stromky. Bruno se stal jeho nejvěrnějším a nejučenlivějším pomocníkem, mnohému se naučil ve stálém styku s přírodou, dovede se radovat ze života i z práce. Zdálo by se, že dlouhá léta poctivého úsilí a úspěchů přinesou celé rodině nejen blahobyt, ale i vnitřní klid a štěstí. A přece se Bruno po dlouhé době spolužití náhle doví, že rodina chce zestárlého otce, jemuž vděčí za všechno, zbavit svéprávnosti. Nová situace vyžaduje od Bruna rozhodnutí, jeho čistá a nezáludná mysl nechápe, proč nemůže všechno zůstat při starém. V tomto románě, mistrně komponovaném jako široký tok Brunova vzpomínání, vypravuje Siegfried Lenz, jeden z nejlepších epiků soudobé západoněmecké literatury, dramatické životní příběhy svých současníků a propůjčuje jim symbolickou hodnotu. Tak bilancuje epochu, která již minula, a klade otázku, jaké nové hodnoty přinese budoucnost, do níž v osudech lidí stále ještě zasahuje stará vina.... celý text