Dubnová čarodějka diskuze
Majgull Axelsson
https://www.databazeknih.cz/img/books/28_/287324/bmid_dubnova-carodejka-Kht-287324.jpg
4
80
80
Neuvěřitelný osud němé, ochrnuté dívky, román o hloubce ducha a síle imaginace. Příběh z pera přední představitelky švédského magického realismu. Příběh „mrtvého“ těla, v němž tepe živý duch. Strhující, naléhavé a podmanivé vyprávění začínající ve Švédsku padesátých letech 20. století. Zpěv o lásce, touze a věrnosti, ale také o beznaději, aroganci a lhostejnosti. Desirée, němá a ochrnutá dívka odsouzená k životu mezi čtyřmi stěnami nemocničního pokoje... Za dlouhých nocí jí dělají společnost Einstein, Hawking, Ginzburg a jiní, i když jen prostřednictvím svých knih. Tam venku, za zdmi nemocnice, jsou její tři sestry - Christina, Margareta a Birgitta. O její existenci ale nemají tušení. Lékařka, fyzička - a prostitutka. Brilantní mozek uvězněný v bezmocném těle, trýzněném spastickými záškuby, začíná rozplétat vlákna jejich osudů...... celý text
Diskuze o knize (2)
Přidat komentář
Cestování mezi těly a jejich posedání (posedlování, posedlosťování... sakra, jak se to říká?), vypůjčení - to je tedy už vysoká magie. Nicméně mě to hrozně zaujalo. Desirée, nemohoucí a odsouzená k životu na posteli, a přitom její mozek je výkonný a její duše nespoutaná a mocná - naprosto výborné.
Krásně, naprosto výtečně je popsaný pohled na život každé ze sester. Desirée v sobě chová jistou zahořklost, o které ale ví a je naprosto pochopitelná a přirozená. Christina je tichá a nemluvná a za každé okolnosti perfektní. Ale uvnitř má na sebe evidentně opačný názor. Je nejistá, nesebevědomá a odevzdaná, smířená s představou, že bude vždycky míň, než ostatní. Margareta mi připadala nejméně postihnutá svou minulostí. Není se čemu divit, navzdory tomu, že jí její vlastní matka odložila, vychovala jí milující osoba a měla domov. A Birgitta... Jó Birgitta...
Tý mi bylo opravdu nejvíc líto. Litovala bych i Desirée, ale ze zkušeností vím, že většina lidí s nějakým zdravotním problémem, ať tělesným nebo nějakým onemocněním, jsou neradi litováni. Birgitta se vyvinula z toho, co jí bylo nabízeno v dětství - a to nebylo nic moc. Můj osobní názor je, že jistý postoj k životu si člověk do života už přinese, zbytek je ovlivňován okolím. Ale to, čím se Birgitta stala, jak se vnímala a jak rezignovala na všechno, spokojila se s tím, že bude ostatní nenávidět, nadávat jim a posmívat se; pohrdat jimi. Vždycky mě hrozně ubíjí, jak jsou takoví lidé neschopní svůj postoj změnit. Vlastně když jim podáte pomocnou ruku, radši by vám jí uhryzli než aby si, uvnitř sami sebe, přiznali, že tu pomoc možná chtějí.
Chudák Ellen. Ve své době byla vystavená tlaku společnosti a i když jasně, mohla si stát za svým a Desirée si ponechat, ale položte si upřímnou otázku - kdo z vás by to v takové situaci (a době) udělal? Určitě to není nic jednoduchého. Ale nebudu soudit to ani ono. Spíš mě napadla otázka, jaký to asi musí být, celý život o tom mlčet, předstírat, že se to nikdy nepřihodilo, že žádnou dceru nemá. Nikdy se před nikým nemoci ospravedlnit... protože, je na vině nebo není?
Ale ten Hubertsson, ten mě nijak neoslovil. Přišel mi tam víceménně zbytečný, Desirée se na něj upnula jako na jediného člověka, který se o ni zajímal, ale bylo to dost nezdravé. Ale koneckonů, co já můžu soudit, o životě trvale ochrnutých toho moc nevím.
Štítky knihy
prostituce švédská literatura rodina magický realismus lékařky invalidita sestry tělesné postižení
Autorovy další knížky
| 2016 |  Nejmenuji se Miriam |
| 2016 |  Dubnová čarodějka |
| 2005 |  Ta, kterou jsem se nestala |
Tak nevím , co si mám o knize myslet. Hlavně co se týká ústavní péče. Má to být scifi , pohádka nebo se to má přibližovat realitě.
Pracuji u postižených. Nesetkala jsem se s případem , tak těžkého tělesného postižení s těžkou epilepsií a při tom, tak skvělého myšlení ještě snad s vyšším IQ než běžná populace. To je podle mě hodně nereálné .
V příběhu mi spousta věcí logicky nezapadá, například Desireé má v ústavu k dispozici super počítač do kterého fouká a on píše , co chce říct a přitom ji více než týden neosprchují. To asi nic dobrého nevypovídá o celkové péči ve Švédsku.
Nevím jestli si autorka něco o této problematice nastudovala nebo vařila z vody a ze své fantazie, ale spousta věcí mi v knize nesedí. Jsem z oboru a proto to vidím. A vím , že u nás je péče naprosto srovnatelná ne-li lepší než v zahraničí. Autorka v knize naprosto tuto péči zkresluje, i když je to román, myslím, že některé věci by měly být ověřené podle reality.
Jinak je příběh fascinující a stojí za přečtení.