Eduard Cupák diskuze

Eduard Cupák - 10. března 2025 uplynulo 93 let od jeho narození.
Byl hercem s kultivovaným projevem a sametovým hlasem. Právě proto se uplatnil v dabingu, zazářil také v detektivkách nebo pohádkách. Nestárnoucí roli otce ztvárnil v sérii Taková normální rodinka.
Těsně před závěrečnými zkouškami na Janáčkově akademii múzických umění jej v roce 1951 odsoudili za jeho sexuální orientaci; kárná komise složená z jeho spolužáků rozhodla, že musí školu opustit bez možnosti následného angažmá. Ukončit tak musel hostování v Národním divadle Brno, kde působil od druhého ročníku konzervatoře. Následovaly výslechy a fyzická práce v kuřimské fabrice.
Záchranou se stal teprve pražský konkurs na film Václava Kršky Stříbrný vítr, který mu doporučil kamarád.
Úspěch na sebe nenechal dlouho čekat. Následovala role mladého Jiráska ve filmu Mladá léta, lyričtí intelektuálové Roškot v Měsíci nad řekou, septimán Ratkin v poetickém dramatu Stříbrný vítr. Cupák se tak stal miláčkem mladého publika.
Režiséři jej zpočátku obsazovali do rolí lyrických rolí jinochů, později citlivě ztvárňoval charakterní hrdiny moderního repertoáru.
Tvůrčím domovem Eduarda Cupáka byl rozhlas, v němž patřil k nejvýznamnějším protagonistům zlaté éry velkých rozhlasových děl. Svým nezaměnitelným podmanivým hlasem si získával posluchačky a posluchače například jako Pierre Bezuchov ve Vojně a míru, plný ideálů a zaujatý hledáním pravdy a smyslu života, nebo spisovatel Ellery Queen v detektivním příběhu Město malérů. Během třiceti let ztvárnil přes osmdesát rozhlasových rolí. Kromě toho interpretoval verše i prózu v literárních pořadech a načetl nespočet pohádek.
K jeho nejvýznamnějším rozhlasovým rolím patří Faust v Goethově Urfaustovi, dramatu o nezkrotné lidské touze po poznání, zpupnosti, pokoře, lásce i smrti.
K rozhlasovému mikrofonu usedl poměrně pozdě, až v šedesátých letech, nikdy ho však již neopustil. Poté, co podepsal dokument Dva tisíce slov, ho komunistický režim potrestal tím, že nesměl účinkovat v televizi a před filmovou kamerou se mohl objevit jen jednou do roka. Útočištěm se mu stal právě rozhlas. Do jeho historie se nesmazatelně zapsal nejen svým kultivovaným projevem a sametovým hlasem, ale také svým perfekcionismem.
V roce 1995 získal ocenění Františka Filipovského za celoživotní mistrovství v dabingu.
Vymykal se i svou zvláštní osobností. Byl citlivý a zranitelný člověk pevných zásad. Zemřel v pouhých čtyřiašedesáti letech na rozedmu plic.