Máme se bát Ruska?: Dramata a osudy největší země světa diskuze

K této knize jsem se dostal tak, že u zcela jiné knihy jsem si chtěl přečíst komentáře čtenářů a přes jednoho (jednu) z nich jsem dospěl až k této knize a její autorce. Přečetl jsem si tedy také komentáře zde a anotaci knihy. Rovnou přiznám, že jsem knihu nečetl a ani číst nehodlám. Na otázku z názvu knihy nepotřebuji odpověď jakési „spisovatelky“ a „vědkyně“, tuto otázku si umím zodpovědět na základě vlastních životních zkušeností sám: moje zkušenost s Rusákem sahá k roku 1945 – nejprve z vyprávění rodičů a starších známých, později (od roku 1948) už z vlastních zážitků. A nepotřeboval jsem, na rozdíl od autorky, ani jezdit do Ruska (citát z jednoho komentáře: „Žije ve Finsku, odkud má do Ruska blízko. Byla tam mnohokrát a poznala ruskou realitu...“) - Rusák přišel za mnou až k nám domů, aby zde předvedl, co za neštěstí přináší a aby „ruskou realitu“ zavedl i u nás.
Píši to jen proto, že by mne velice zajímalo, zda tato „spisovatelka-vědkyně“, píšící „...bez příkras a s nepopiratelnou touhou po objektivitě…“ se dnes omluví alespoň tak, jako se „omluvil“ náš, v přímé volbě národem zvolený, pan prezident. Omluví se za ta léta, kdy lidem, co nejsou a nikdy neměli ambice být „experty na Rusko“ bylo jasné, o co v případě Ruska jde, zatímco paní „expertka“ psala články typu „Hrajeme si na zlé Rusko, které může za všechny nešvary světa a na hodný Západ, který chce pro všechny jen to nejlepší“, nebo že „...řeči o tom, že Rusko je neofašistický stát, který pohltil společnost, byly zase naprosto mimo…“ atd. Já bych vsadil, že se neomluví – zvláště, jestli svá díla paní autorka píše podle zadání.
Ale co ti čtenáři/ky, kteří se tu jejích knih utvrzují „v tom, že Rusko a vládnoucí Putin není to, co se nám snaží politici, den co den prostřednictvím novinářů vtloukávat do hlav. Knihu jsem četla velmi pozorně a musím napsat a smekám klobouk před autorkou, jelikož je napsána velmi objektivně a hlavně pravdivě…“, čtenáři, kteří zjišťují, že „...kritika Ruska je oprávnená, ak sme ochotní pripustiť kritiku ostatných veľmocí, preto sa dozvieme“ (od paní autorky, moje pozn.) „aj, ako za pouhých 70 rokov Američania odkrágľovali Indiánov…“ (doufám, že v souvislosti s vylíčením, jak Rusáci „kráglovali“, Indiány nemaje, malé sibiřské nárůdky a že v knize nechybí ani oblíbené, že v USA bijí černochy - též moje poznámka) či dokonce čtenářku kniha dovede k poznání, že „...prezident Putin je velká a zajímavá osobnost. Má mé sympatie…“.
Dovolil jsem si výše citovat z komentářů. Ať totiž autorka napsala své „dílo“ s jakýmkoliv („vědeckým“) záměrem, dokonce ať svůj text myslela sama jakkoliv a považovala ho třeba za „objektivní“, podstatný je účinek a vliv na ty, jimž jsou knihy určeny – na čtenáře. A podle uvedených citátů je – alespoň pro mne – výsledek psaní paní Sušové doslova otřesný a hanebný a na jaře roku 2022 už i neuvěřitelný. Některé čtenářské komentáře ke knihám dotyčné autorky na téma Putin jsou psány ještě v polovině letošního února 2022 (!), kdy ruští vrahové byli už týdny připraveni na hranicích Ukrajiny. Jeden příspěvek pak dokonce 20. března, kdy ruská bestiální agrese už trvala skoro měsíc a přesto čtenářka shledává po přečtení jiného veledíla paní Sušové, že „nic není bílé ani černé“ a „Rusko … si nenechá diktovat od jiných, jak má vládnout ve své zemi…". Otřesné!
Tito čtenáři by měli nyní povinně (asi jako Němci, kteří po válce tvrdili, že nevěděli nic o koncentrácích, byli povinně do koncentráků přivedeni) své poznatky z knih paní Sušové konfrontovat (omlouvám se, vzhledem k neslýchané tragédii, způsobené touto další ruskou bestialitou, to vyznívá cynicky) třeba s fotografiemi a videi z Mariupolu či nejnověji z Buči. Někteří lidé totiž zřejmě potřebují bohužel silnější argumenty, aby se sami zamysleli, snažili se sami hledat pravdu a nepodléhali jen kdoví kým placenému psaní „bez příkras a s nepopiratelnou touhou po objektivitě“, které „...bourá mýty o říši zla, ukazuje, kterak hloupě si počínají naši novináři, když vidí v Putinovi a Rusku pohrobka komunismu a totalitního diktátora…“ (opět cituji čtenáře paní Sušové).
Poznámka nakonec: dnes, kdy píši tento diskusní příspěvek, bývalá žalobkyně mezinárodních tribunálů Carla del Ponte označila Vladimira Putina za válečného zločince. Vyzvala Mezinárodní soud v Haagu k tomu, aby na hlavu Ruské federace uvalil mezinárodní zatykač. To je tedy ten politik, pro kterého „spisovatelka“ Veronika Sušová – Salminen dokázala získat sympatie čtenářů… A ještě doslova dnes je sama paní autorka názoru, že (cituji z tisku) „..rusofobie je ... v České republice problém, jde však o pozůstatek historických událostí. ‚Myslím, že česká společnost celkově není rusofobní. Ale jsou tady rusofobní proudy,‘ řekla Sušová-Salminen s tím, že příslušníci těchto proudů jsou privilegovanější a mají lepší přístup do médií“. Ano, média by chtěla zřejmě obsadit paní Sušová. Ne, tady se omluvy opravdu nedočkáme, zde totiž není ani stopa po sebereflexi, po změně názoru, i tehdy, kdy se ukázal v plné nahotě jako ideologicky zaslepené oblbování čtenářů.