Persepolis 1 diskuze

30.11.-0001

Recenze knihy:

Marjane Satrapi: PERSEPOLIS 1 a 2
Praha: BB/ART 2006.

Léta páně 642 napadli Persii Arabové. Jedna jediná bitva jim stačila k tomu, aby dobyli celou zemi a strhli dynastii Sásánovců. Poražení Peršané přestoupili na islám, ale byl to islám poražených, islám odbojový, esoterický a revoluční: ší´tský islám. Těmito slovy začíná první iránský komiks Marjane Satrapi.

Na první dvoustraně vypisuje své „dědictví“, stručný přehled Persie. Zaznamenává rok 632, kdy zemřel prorok Muhammad a místo příslušníků jeho rodiny uchvátili moc jeho druhové, arabský vpád a okupace, které byly prvními v dlouhé řadě - Persie přestala coby samostatný stát existovat na déle než osm století. Ghaznovci, Turci, Mongolové, v 19. století pak Angličané a Rusové, za druhé světové války Američané… ti všichni utvářeli dějiny jejího rodného kraje. Ti všichni vytvářeli společenské klima, do kterého se narodila Marjane.

Je rok 1979 a zemí otřásá islámská revoluce. Následující režim v zemi se zpřísní: dívky se ve školách oddělily od chlapců a byly nuceny nosit na hlavách šátky. Tomu ale teprve desetiletá Marjane, stejně jako ostatní děvčata, nerozuměla. Zvláště, když předtím chodili děti do světských francouzských škol. Nikdo se jich ale na jejich názory neptal.

Autorce se podařilo vytvořit osobitý příběh života v Íránu na poli černobílého obrázku, který evokuje dojem orientálního stínového divadla. Při vyprávění (pro Evropany) neobvyklých zážitků, mnohdy i smutných nebo vyloženě drsných, neztrácí důvtip a ironii. Na pozadí historických událostí, které připravily nejen ženy o svobodný projev a individualitu, se odehrává životní příběh desetileté dívky, která ve stínu revoluce dospívá do věku mladé ženy. Kresba je jednoduchá (vskutku se nejedná o náročně propracované barevné obrázky), působí spíše dojmem, že se jedná o dětskou kresbu, a přesto je to výtvor navýsost realistický. Navíc ona „jednoduchost“ podtrhuje atmosféru celé knihy: vyprávění se celou dobu nese v naivním duchu, očima dítěte. Dítěte, který veškeré okolní dění vnímá svým specifickým způsobem.

Marjane Satrapi je upřímná, ve své výpovědi otevřená a ironizující. S hořkým humorem komentuje situace, kdy ženy v ulicích protestovaly proti šátkům, kdy se ve škole učili malovat akt na modelu ženy zahalené od hlavy až k patě, kdy nahrávky rockových kapel byly považovány za symbol dekadence, a tedy úpadku. Ani na chvíli nesklouzává k sentimentální lítosti, naopak si komiks po celou dobu zachovává vtipný nádech. Jednotlivá políčka na sebe přímo nenavazují ve smyslu vygradování jednotlivých situací, ale spíše zachycují vypointovanost daných momentů.

Persepolis je tak určen nejen dětem, které se dozví, jak vyrůstají děti „na druhé straně“ Země, ale také pro dospělé, kteří si mohou povědomí o historii doplnit autentickými prožitky. Dokonale se vněm totiž prolínají úsměvné i smutné momenty, historické reálie a niterní vzpomínky, dospělý svět revolucionářů a dětský svět her. Vše dokonale funguje. Svou nenáročnou výstavbou a prostým jazykem, který dokonale zachycuje absurditu režimu a který souzní s výtvarným projevem autorky, si na chuť tohoto originálního románu přijdou jak starší, tak i mladší čtenáři. Mě Persepolis zachutnal. A to hodně.



Recenze filmu:

Vincent Paronnaud, Marjane Satrapi: PERSEPOLIS
Francie, USA, 2007.

Persepolis. Každý už slyšel to libozvučné slovo. Výraz Persepolis ovšem neznamená jen bájné perské město, v dnešní kultuře je spojováno zejména s „prvním iránským komiksem všech dob“, jak bývá často uváděno. Jsou tomu tři roky, co se na pultech knihkupectví objevil tento černobílý skvost a je tomu rok, co tato osobitá zpověď dostala podobu animovaného filmu. Marjane Satrapi napsala, resp. nakreslila svůj život, a to znamenitým způsobem.

Představte si, že je rok 1979, vám je deset let a jako osoba ženského pohlaví musíte nosit šátek. Ulicemi otřásá demonstrace a vy sníte o tom, že budete prorokem. S ostatními dětmi si hrajete na revolucionáře a nechápete, proč se to rodičům nelíbí. Ať chcete či nikoliv, brzy se vám zamlžené brýle dětskosti rozostří a vy na vlastní kůži ucítíte, že pravdu v učebnicích nenaleznete. Přátelé vaší rodiny mizí ve vězení a vy chcete zjistit proč.

Animovaný film Persepolis je autentickou výpovědí v undergroundovém black-and-white stylu malé rebelky s velkými sny, která se ocitá v zajetí politiky, ale rozhodně se nehodlá vzdát své svobodomyslné individuality. Autorce komiksu a spolurežisérce filmové verze se podařilo popsat politické události rodné země a svou proměnu v ženu s nadhledem a působivou ironií. Snímek totiž není jen o politice, ale především o dospívání. O dospívání iránské slečny, která poznává sama sebe v kontrastu s okolním děním.

Příběh je vyprávěn retrospektivně, kdy dospělá Marjane na pařížském letišti vzpomíná na své dětství a na události, které ji přivedly až sem – do Francie. Pasáže „ze současnosti“ jsou v provedení barevném, ovšem převážná většina snímku, která je utvářena ze vzpomínek, je černobílá, což jen dodává na autentičnosti a půvabu doby uplynulé. Autorka totiž nesklouzává ke skepsi, ale vypráví i ty nejsmutnější události s důvtipem jí vlastním.

Je vtipně naivní, když jako malá dívka touží stát se prorokem a nastoluje svá pravidla, z nichž jedno zní, že „staré babičky nebudou mít bolesti“, čehož se docílí jen tím, že „se to prostě zakáže“. Je kousavě ironická, když popisuje, jak Angličané smlouvali se šáhem, aby nevyhlašoval republiku – v této pasáži vidíme skutečné „loutky“, jež jsou řízeny ziskuchtivostí a touhou po moci. Je střídmě hrdá, když vzpomíná na své rebelské výkřiky, kdy nosí adidasky a placku s Michaelem Jacksonem, na bundu si píše „Punk is not dead“ a hereckým výstupem se vykroutí ze spárů fundamentalistické ženské hlídky, když si kupuje kazetu Iron Maiden - symbol dekadence. Její rebelie a odpor proti novému, ještě tužšímu režimu vzrůstá a tak z francouzské školy v Tehéránu putuje do francouzské školy ve Vídni. Tam se z ní stává dospělá žena, což komentuje jako „ohyzdnou záležitost“ – k zachycení této proměny používá vyloženě expresivní scénu, kdy jednotlivé části těla vybuchují do roztodivných rozměrů. Poznává zde nové lidi, nové kultury, poznává sama sebe. A taky své první lásky... když se zamiluje, s růžovými brýlemi doslova a do obrázku poletuje světem, ovšem když se její polovička ukáže v pravém světle, nešetří ho nelichotivou kritikou (sebe také ne) a ze sympatického krasavce se stává netvor. Je realistická, když vzpomíná na nelehké dny prožitých na ulicích Vídně. Je sarkastická při komentování hodin malby zpátky v Tehéránu, kdy je „ženský akt“ zahalen od hlavy až k patě... a to je právě to kouzlo: autorka nikdy nesklouzne k patosu či k sebelítosti, po celou dobu si udržuje nadhled a humor.

Přestože nejsem fanouškem animovaných filmů ani komiksů, tento výplod mě zaujal, a to zejména svou vizuální stránkou. Stylizovaná komiksová kresba nahrazuje prostředky filmové řeči vyloženě excelentním způsobem – vyjadřuje i to, čeho se v hraném filmu dá jen těžko docílit. Ve výsledku tak „plochá“ Marjane a její rodina a přátelé působí lidštěji než mnozí její „trojrozměrní“ kolegové. Hořkosladký nádech dodává filmu ten správný punc, komiksová struktura originálnost, komentář hrdinky v retrospektivním stylu vyrovnává rovinu humoru a vážnosti, jednoduchá animace zdánlivě absurdních, někdy bolestných situací podtrhuje autorčin nadhled. Snad proto byl tento originální počin na MFF v Cannes roku 2007 oceněn Zvláštní cenou poroty a získal si diváky po celém světě. Pro svou originálnost, otevřenost, sladkou naivitu a hořké zrání jsem si Persepolis zamilovala také.