Portréty světovládců I diskuze

Od Hadriana po Alexandra Severa. Životopisy římských císařů se těšily ve starém Římě i později velké pozornosti. Zájem o tento žánr vzbudil svými Životopisy dvanácti císařů vysoký státní úředník Gaius Suetonius Tranquillus. Čtenáři se z jeho biografií dovídali různé podrobnosti o osobnostech stojících v čele impéria, a to nejen v oficiální verzi, ale i v podobě pověstí, které byly tím přitažlivější, čím byly méně zaručené. Suetonius ukončil své dílo biografií císaře Domitiana (81 – 96 n. l.), zřejmě z toho důvodu, že nechtěl psát o vládcích své doby. Jeho dílo inspirovalo další životopisce, kteří byli nepochybně ve stejné oblibě jako Suetonius. Ve středověkých rukopisech se dochoval i životopisný soubor, který měl zřejmě navazovat na Suetonia, ale současně se i lišil od jeho pojetí v tom, že obsahuje i životopisy následníků trůnu, spoluvladařů a dokonce samozvaných uzurpátorů císařské moci. Tato sbírka je zachována pod jménem šesti autorů, kteří vystupují jako současníci císařů Diocletiana a Konstantina (na přelomu 3. a 4. stol. n. l.). Bližší zkoumání však ukázalo, že ve skutečnosti se za jmény šesti životopisců skrývá jediný autor, který žil a tvořil až na sklonku 4. stol. n. l., popř. na počátku století následujícího. Zahcovaný soubor začíná biografií Hadrianovou a končí císařem Carinem. Autor promítá do líčení minulosti i své osobní názory na ideálního, popř. špatného císaře, na otázky následnictví, postavení senátu a jeho vztah k císaři apod. a své vyprávění zpestřuje četnými, i když ne vždy historicky věrohodnými, anekdotickými epizodami a pikantními podrobnostmi. Přitažlivost díla zvyšuje i osobnost autora, který patřil k přívržencům římského senátu a o němž se předpokládá, že byl jedním z posledních stoupenců pohanství v křesťanském Římě. Tento aspekt byl jedním, i když ne jediným důvodem, proč se ukryl do anonymity. V prvním dílu Portrétů světovládců jsou vylíčeni římští císaři, kteří vládli v letech 117 – 235 n. l.... celý text