Zpověď Maxe Tivoliho diskuze

Román o boji proti plynoucímu času: Max se narodil v těle starého muže a vyvíjí se obráceně: zatímco jeho duch stárne, tělo mládne ke svému konci... V jeho životě tak nastal jen jeden krátký okamžik, kdy jeho vnější zjev odpovídal jeho psychickému věku. Po zbytek času musel předstírat něco, co není, protože skutečnost je přece pro okolí nepřijatelná! Existuje jediný přítel, vrstevník, který ví o Maxovi vše, ale ani jeho nezištná pomoc nemohla Maxovi v jeho těžkém osudu příliš pomoci. Max nemá šanci se přizpůsobit - a mladá dívka přeci nemůže milovat starce... Ale "každý z nás je něčí životní láska", a tak se Max snaží své lásce se přiblížit, i když ví, že čas běží proti němu a že to nemůže být nadlouho. A čím blíž je svému konci (o němž přesně ví), tím je zoufalejší. Autor vytvořil podmanivý, strhující román zdaleka nejen o lásce. Je to metafora předem prohraného boje s časem, v němž to, že jsme věkem "moudřejší" je jen planá útěcha. Stylově, detailně propracovanou drobnokresbou postav i reálií (skvěle přibližuje atmosféru San Franciska přelomu 19. a 20. století) se blíží Proustovi, bravurní znepokojivostí (a vlastně do jisté míry i tematicky) pak třeba Plechovému bubínku Güntera Grasse.... celý text