Krása vyřčeného čili Úryvky z knih
Chtěla jsem se zeptat, jestli by nebylo možné přidat kromě "Komentářů" také volba "Úryvek/citace", kam by se dala vložit ukázka z knížky. Mám ve zvyku si ke každé přečtené knížce vypsat zajímavou pasáž a zatím jsem si jich pár vložila do komentářů, ale nepřijde mi to zrovna výstižné místo. Díky.
Nápad Morgainne se mi moc líbí, poskytlo by to spolu s komentáři ucelený " obrázek " o knize.
také se přidávám já si také své oblíbené citace zapisuji a tohle je dobrý nápad
I mně by se to líbilo, třeba ve formě Citáty i u knihy, nejen spisovatele (kde ostatně často bývají úryvky z knih). A zrovna včera jsem na to myslel, pročítaje si komentáře právě od Morgainne.
Právě kvůli citátům bych se velmi přimlouval za zavedení [i]kurzívy[/i] v komentářích. Zpřehlednilo by to ty příspěvky, kde se úryvky užívají.
Krása vyřčeného čili Úryvky z knih.... Takové místo, kam si můžeme uložit, co nás v knize zaujalo, a kde se můžeme potěšit tím, co zaujalo ostatní, a připomínat si to, co zaujalo nás. A prosím, nezapomeňte uvést autora a knihu, z níž čerpáte. Děkuji.
(Poznámka na okraj: Asi došlo ke smíchání dvou diskusí. Leč nepropadejme panice :-) .. ono se to postupně vyčistí a tato diskuse - až na pár příspěvků na jejím začátku - zůstane a bude věnována výlučně úryvkům z knih.)
- - - - - - - - - - - - - - - -
Za svahem purnalského kopce začínala posvátná země plná záhadných skalních útvarů, z nichž mnohé vypadaly jako obrovské postavy, otočené směrem kagara, tedy na východ. A z východu přišli Stvořitelé Yamajarri v době Snění. To oni vytvořili krajinu, vyhloubili vodní koryta a vymodelovali skály. Všechna místa správně pojmenovali a teprve potom stvořili zvěř, také ji pojmenovali a určili její činnost. A až úplně nakonec stvořili lidstvo. Lidem dali řeč, nejen aby všechna správně pojmenovaná místa měl kdo vyslovovat, ale také aby mohli vykonávat správu nad Zemí. Matka Země, která vše a všechny živí, se musí uspokojovat hlavně zpíváním v přesně určenou dobu. Tam, kde tak lidé nečiní, Země spirituálně uvadá, usychá a nakonec onemocní a umírá.
*
(Stanislav Moc – Itikani
kniha Údolí nočních papoušků / Itikani)
Text příspěvku byl upraven 28.05.23 v 22:31
Pak tam vstoupila jakási líbezná slečna, která si vedla na šňůrce krotce vypadajícího malého foxteriéra, a toho uvázala mezi toho buldoka a toho pudla a tak ho tam nechala. Minutu seděl a seznamoval se s prostředím. Pak zvedl oči ke stropu a podle jeho výrazu se dalo soudit, že myslí na svou matku. Pak zívl. Pak se rozhlédl po těch ostatních psech, vesměs tichých, vážných a důstojných.
Zadíval se na buldoka, co mu beze snů dřímal po pravici. Zadíval se na pudla, co mu vzpřímeně a nadutě seděl po levici. A pak bez jediného slůvka výstrahy, a aniž k tomu byl sebeméně vyprovokován, kousl toho pudla do bližší přední nohy a tichým příšeřím dvorany zaznělo bolestné a rozhořčené pudlí ňafnutí.
Výsledek toho prvního pokusu foxteriéra vysoce uspokojil, i rozhodl se pokračovat a dodat živosti všemu kolem sebe. Přeskočil pudla a vehementně zaútočil na jednu kolii, a ta se probudila a okamžitě se pustila do líté a ryčné rvačky s pudlem. Foxík se zatím vrátil na své místo a chňapl za ucho buldoka a snažil se ho odsmýknout; načež buldok, zvíře pozoruhodně nestranné, začal napadat všecko, co měl v dosahu, včetně portýra, a to tomu miloučkému foxteriérovi poskytlo možnost servat se soukromě s jedním z těch yorkshireských zpotvořenců, který k tomu projevil naprosto stejnou ochotu.
Těm, kdož znají psí náturu, netřeba říkat, že v tu chvíli se už rvali všichni psi v té dvoraně, jako kdyby ta bitka měla rozhodnout o osudu jejich domácích krbů. Velcí psi se rvali s velkými, a to bez jakékoli diskriminace; a ti malí se prali mezi sebou a volné chvíle vyplňovali tím, že ty velké psy kousali do nohou.
Celá dvorana se proměnila v hotové pandemonium a kravál tam byl přímo úděsný.
Venku na Haymarketu se shromáždily davy a chtěly vědět, jestli se to tam koná schůze farníků; a jestli ne, kdo to byl zavražděn a proč.
*
Jerome Klapka Jerome: Tři muži ve člunu
Také se přidávám k tomuto skvělému nápadu. V komentářích se hodí úryvek v podobě jedné věty, ale odstavec už by, myslím, rušil. Komentář má především sdělit názor.
Uvádění ukázek z knih není jen tak. U většiny knih je i napsáno, že žádné části textu nesmějí být šířeny bez souhlasu autora / vydavatele.
Autorský zákon nicméně umožňuje užít výňatky z díla pro účely kritiky nebo recenze, což by šlo s přivřenýma očima vztáhnout i na zdejší komentáře.
Text příspěvku byl upraven 13.03.13 v 21:59
Ano, v komentářích či recenzích se úryvky běžně užívají, jen jsem to myslel například pro případ, že by zde někdo chtěl celou sekci "Úryvky" v detailu každé knihy. To by nešlo.
Paulhunter - Řekněme tedy, že by samotný formulář pro přidávání komentářů obsahoval ještě možnost "připojit citát" a ten by byl tedy de facto jeho součástí. Poté by stačilo jen vytvořit v záznamu knihy patřičný filtr a požadovaná sekce "Citáty" je na světě.
Nicméně to by bylo zřejmě příliš peněz za málo muziky :)
Když už, tak by se to dalo udělat jednodušeji - vytvoření nové sekce v profilu knihy a ne to brát přes komentáře. Ale já bych byl stejně raději, kdyby toto vkládání úryvků nebylo na uživatelích, ale aby nám je poskytovali samotní nakladatelé (úryvky často bývají v různých e-shopech apod.), protože někteří uživatelé by mohli do úryvků dávat podstatné, ne-li spoileroidní pasáže, které by potenciálním čtenářům zkazily dojem. Úplně ideální jsou myslím ukázky, které zahrnují několik úvodních stran knih (jako v e-shopu) a je pak jen na každém, zda-li ho zaujme a knihu si pořídí.
Jinak myslím není problém uvádět krátké úryvky v komentářích, diskuzi či recenzích.
Text příspěvku byl upraven 14.03.13 v 10:16
jen kratičká poznámka...co přidat chlívek s nápisem nedočteno. docela by mě zajímalo, které knihy jsou často nedočteny...
mi-nul-o - Tak tohle, co navrhuješ se mi zdá být nešťastné. Je přece řada knih, které čtenáři nedočtou, ať už je to žánr, který daného čtenáře nebaví, styl psaní, který mu nevyhovuje a v neposlední řadě třeba i skutečnost, že čtenář prostě na danou knihu nemá dostatečnou ať už životní zkušenost nebo duševní kapacitu. Nemá přece smysl hodnotit knihu, kterou jsem nepřečetl - navíc by se tím hodnocení knih zcela devalvovalo. S tím odpadem bych zacházel opravdu opatrně, rozhodně bych to nepovažoval za bůhvíjakou srandičku. Jestliže mne kniha nezaujme, musím se ptát, kde je chyba - jestli v knize nebo ve mně.
nedočteno není objektivní. Sama mám zkušenost, že knížka se mi nezdá ,odložím a když třeba z nedostatku jiné četby ji po čase otevřu a pokračuji v četbě, tak mě příběh chytne, že ji "přečtu na posezení". Někdy není ta správná nálada, někdy to autor pojal trochu rozvlekle - od toho je hodnocení 1-5.
Rozhodně jsem tím nemyslela, že by nedočtená kniha měla být odpadem. Já třeba nedočetla Palahniuka. A netvrdím, že je to odpad, Jen mi nesedí ten styl vole vole a všechno je posraný... Pro někoho vrchol blaha, pro mě nečitelné. Neházela bych to do jednoho pytle. Ale někam by se ta kolonka vlézt mohla...
Nemyslím si, že když někdo ukáže, že knihu nedočetl, je to důvod, aby ji ostatní nečetli vůbec. Každý má snad svou hlavu ne? A pokud si knihu chci přečíst, přečtu si ji ať se někomu líbí nebo ne. Každý snad ví, že ne všem se zamlouvají stejné knihy. Někteří mi tu přijdou něják moc závislí na názorech ostatních. Pro mě nepochopitelné.
Je pěkné probudit se tady ve vesnici časně zrána. Ti, co bydlí nejblíž moře, mají věčně rozpohybovanou hladinu v okně pokoje, mohou se postavit s šálkem kávy na verandu, třeba i bosí, a naslouchat trošku skřípavému štěbetání kajek, krákavým podotknutím racků, šedojasná deska mraků se za bezvětří ani nepohne, moře sotva zašplouchá, jen malé vlnky na chvíli zatopí kameny, ale ty zase vykouknou, aby se mohly nadechnout. Je zbytečné na něco myslet, člověk prostě je, poslouchá, hledí vstříc světu, tichému jitru, světové velmoci se v takových chvílích mění v prach.
*
Jón Kalman Stefánsson: Letní světlo, a pak přijde noc
Joe ulehl na lůžko a zavřel oči, ale pocit naplnění, pocit, že své záležitosti urovnal sepsáním posledního dopisu, se nedostavoval. Zapálil si, zhluboka potáhl a snažil se oprostit od všech myšlenek a ulevit svému vědomí, aby byl připraven na zítřek nezatížený výčitkami, jež by ho mohly rozptylovat. Když dokouřil, otočil se na bok a chtěl usnout, ale v duchu pořád viděl modré, důvěřivé oko Škeble. Převaloval se ze strany na stranu a zkoušel se ukolébat, jak mu to kdysi poradila Rosa: představoval si, že se kolébá na černém voru plovoucím v černé, teplé laguně v temnotě tropické, bezměsíčné noci. V jeho nitru i všude kolem byla jen tichá, hřejivá prázdnota. Cítil, že se začíná nořit do spánku, klouzal do něj jako písek k hrdlu přesýpacích hodin. V tomto polovědomí se mu zdálo - ačkoli to nebyl pouhý sen, ale něco silnějšího, spíš vzpomínka, něco, čemu věřil - že Škeble uměl mluvit, že měl příjemný, klidný, tklivý hlas, kterým uměl vyjádřit své úvahy, nálady i starosti, a jemu teď slova mrtvého psa pořád zní v uších. Mohli jsme si toho tolik říct, pomyslel si. Jaká škoda, že mi to došlo až teď. Pak, zlomek vteřiny před tím, než by usnul, uslyšel v duchu ostré štěknutí a s bušícím srdcem se prudce posadil. Uvědomil si, co mu nedá spát a smířit se s možností smrti - že to není zrazená důvěra Škeble, ale láska někoho mnohem dražšího a vzdálenějšího.
*
Michael Chabon: Úžasná dobrodružství Kavaliera a Claye
Vložit příspěvek