Krása vyřčeného čili Úryvky z knih

Čistě jen hltáním knih si, chlapče, obzory nerozšíříš. Ať už si do hlavy uložíš vědomostí, kolik chceš, dokud si je všechny nepromyslíš vlastní hlavou a neoběháš vlastníma nohama, budou to jen prázdné vypůjčené příběhy.

(Sósuke Nacukawa - Kocour, který zachraňoval knihy)

Text příspěvku byl upraven 16.12.22 v 17:45

"... naslouchala, ... jak dává tvar jejím myšlenkám, vyslovuje, co by si sama netroufla pojmenovat."

/Bílá voda - Kateřina Tučková/

"Zavřela oči, ale bylo to možná ještě horší. Temnotou pod jejími víčky vířily tváře, které už nechtěla vidět ..."

/Bílá voda - Kateřina Tučková/

"Vtloukala nám do hlavy, že člověk se hlavně nesmí bát.
Že má směřovat ke hvězdám.
A nezbláznit se, kdyby jich náhodou nedosáhl.
Že za ten výlet to stojí."
... "a taky říkala, že ke hvězdám dojde jen ten, kdo o sobě současně pochybuje."

/Babička - Irena Obermannová/
...

Text příspěvku byl upraven 29.12.22 v 05:34

"... světu je zlo úplně fuk, svět si odfrkne a točí se dál."

/Babička - Irena Obermannová/

"Slyšíte? Věci se začínají dít. Cítím, jak se probouzí mnoho vzdálených myslí. Někteří se domnívají, že se jich to netýká, protože už mají strach dívat se dál, aby neviděli příliš krutou budoucnost," zvedl obočí a krátce spočinul na králi severu, který znejistěl.
Ahti plavně pohnul rukou a zavřel oči: "Mnoho věcí ožívá a mnoho dějů se vrací. Ano, minulost musí být otevřená jako rána, aby hnus vytekl a budoucnost měla šanci se vůbec narodit."

(M. Střítezská: Ilusie. Dědicové Tuonely)

Přikázal jsem proto povolat vychovatele a řekl jim: "Vaším úkolem není zabíjet v lidských mláďatech člověka, ani dělat z nich mravence, kteří mají žít v mraveništi. Nepovažují za důležité, bude-li člověk více nebo méně uspokojen. Důležité je, bude-li více nebo méně člověkem. První pro mne není otázka, bude-li člověk nebo nebude šťasten. A nejsou pro mne důležitá tučná břicha lenivců, kteří jsou jako dobytek v chlévě.
Nebudete je přecpávat prázdnými formulkami, nýbrž obrazy, které jsou nositeli struktur.
Nebudete je sytit především mrtvými znalostmi. Ale ukujete jim styl, aby mohli věci uchopit.
Nebudete jejich způsobilost posuzovat podle schopností, které snad projeví v tom či onom směru. Neboť nejdále dojde a nejúspěšnější bude ten, kdo nejvíc zápasil sám se sebou. Budete proto přihlížet především k lásce. Nebudete zdůrazňovat užitek. Ale lidskou tvorbu, aby určitý člověk hobloval své prkno poctivě a věrně, a on je pak ohobluje lépe.
Budete učit úctě, neboť ironie je věcí darmochleba a znamená, že byly zapomenuty tváře.
Budete bojovat proti poutům, která člověka svazují s hmotnými statky. Budete vytvářet z lidského mláděte člověka, a to tak, že je budete učit především směně, neboť kde není směny, zbývá jen zkornatění. Budete učit rozjímání a modlitbě, neboť jimi se duše stává širší. A lásce. Neboť co může nahradit lásku? A sebeláska je opak lásky. Trestat budete především lež a také udavačství, i když to obojí může být zajisté člověku prospěšné a obci zdánlivě také. Ale silní se rodí pouze z věrnosti. A není možné být věrný na jedné straně a na druhé ne. Věrný člověk je věrný vždycky. A není věrný ten, kdo dokáže zradit druha, s nímž pracuje. Já potřebuji silné město a nehodlám opřít jeho sílu o lidskou hnilobu.

(Antoine de Saint-Exupéry - Citadela)

Stíny kráčejí.
To, co je... není.
To, co není... může být.

(Gay Malin)

*

Steve Alten: V hlubinách Loch Ness

https://www.databazeknih.cz/knihy/v-hlubinach-loch-ness-3740

Sylvia Plathová, americká básnířka, která spáchala sebevraždu před dvaceti lety (psáno v r. 1983 - pozn. elfos), napsala i jeden román, The Bell Jar (Skleněný poklop), který vyšel pod pseudonymem ještě za jejího života. Balík s autorskými výtisky jí pošta doručila tři neděle před smrtí. Po její smrti se balík v bytě našel neotevřený. Už ji to nezajímalo. To mi připomnělo, jak jsem v poválečných letech, v roce 1946 nebo 1947, jako kluk četl Steinbecka: tam je scéna, kdy hrdina po všech štvanicích, honičkách a rvačkách odchází z vládního tábora a strážní se ho pokoušejí zadržet. Když nereaguje na jejich volání, střelí po něm. Ale on jde unaveně dál, ani se neotočí. Už mu to nestojí za to, už je mu jedno, jestli po něm střílejí nebo ne. Ani se neotočí, jde dál. Na tyhle dvě epizody - ze života Sylvie Plathové a Steinbeckova románu - jsem si v posledních týdnech několikrát vzpomněl - pro tu lhostejnost smrtelné únavy, lhostejnost registrace, lhostejnost nezájmu o všechno, kterou tak přesně vyjadřují a zachycují a které dnes, teprve dnes, tak dobře rozumím. Paměť rozsvěcí svá vlastní světla a nad tím, nad čím sama chce.

*

(jemně zkráceno)

Jan Zábrana - Celý život

https://www.databazeknih.cz/knihy/cely-zivot-vybor-z-deniku-1948-1984-11326

Píše se rok 1590 ...

"Všichni věděli, že umí předpovídat války a hladomory, ale to nebylo ani tak obtížné, protože pořád byla někde nějaká válka a obyčejně byl někde i hladomor ..."

/Tajemný cizinec - Mark Twain/

„Nic neexistuje; všechno je sen. Bůh – člověk – svět – slunce, měsíc, hvězdná poušť – sen, všechno sen; neexistují. Neexistuje nic než prázdný prostor – a ty!“
„Já!“
„A ty nejsi ty – nemáš žádné tělo, žádnou krev, žádné kosti, jsi pouhá myšlenka. Ani já neexistuji; jsem jenom sen, stvořila mě tvá představivost. Za okamžik si to uvědomíš, pak mě vyloučíš ze svých vidění a já se rozplynu do nicoty, co sis mě z ní stvořil…"

/Tajemný cizinec - Mark Twain/

Naděje prostě není optimismus. Není to přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale jistota, že má něco smysl – bez ohledu na to, jak to dopadne.

(Václav Havel & Karel Hvížďala - Dálkový výslech)

Spájame sa. Všetci. Je zvláštne, že v takejto chvíli nik nehľadí na inakosť. Kiež by to tak bolo stále. Kiež by v nás už nikdy nebol priestor na predsudky.
Mimovoľne mi v hlave znejú útržky Lukášových obľúbených básní, najmä jednej. Slovo za slovom, melodicky.

(M. Varáčková - Zamilovaná)

"Jen impozantní hlas varhan z nitra kostela za nimi nesl připomínku temných teorií."
...
"měl pocit, že ho opustily všechny kognitivní schopnosti"

/Výjimeční lidé - Peter May/

"Své představy si tvoříme sami. Je to jen věc volby."

/Výjimeční lidé - Peter May/

„Vynesete si koš ven ke šňůrám a z vrchu vám jde pára a první prostěradlo je teplý, že vás až třeba napadne – teda, pokud to děláte poprvé – „no, to ono to není tak zlý“. Ale než máte pověšený to první, než srovnáte okraje a než tam napícháte těch šest kolíčků, tak se z toho pářit přestane. Ještě pořád je to mokrý, ale už je to taky studený. A vy máte mokrý prsty a ty prsty máte taky opravdu studený. Jenomže pokračujete a věšíte další, a ještě další, a ještě další a prsty vám zčervenají a ztupnou a ramena vás začnou bolet a pusa vám dřevění, jak v ní držíte kolíčky, poněvadž potřebujete mít volné ruce, abyste mohli hezky napnout to podělaný prostěradlo a srovnat ho, ale ze všeho nejhůř to odnášejí prsty. Kdybyste je prostě necítili, tak budiž. Člověk by snad byl radši. Jenomže oni jsou jako rak, a když máte pořádnou zásobu prostěradel, tak mění barvu ještě dál až do fialový, jako jsou kraje některých lilií. A než jste hotoví, tak už máte z rukou opravdu dvě polena. Nejhorší ale je, že víte, co vás čeká, až konečně přijdete s tím prázdným košem na prádlo zpátky dovnitř a tam vás vezme přes ruce horko. Nejdřív vás začnou ruce pálit a potom vás začne loupat v kloubech – ale jako úplně zevnitř, ono to je skoro spíš, jako když vám tam něco naříká, já bych ti to, Andy, chtěla popsat, abys to pochopil, ale nesvedu to. Tadyhle Nancy Bannisterová vypadá, že ona o tom cosi ví, každopádně aspoň krapet, jenomže když si člověk věší venku prádlo v zimě na pevnině, a když ho věší na ostrově, tak to je nebe a dudy. Když se vám do prstů začne vracet teplo, máte pocit, že vám tam někdo nasypal pytel mravenců. Tak si je masírujete nějakou mastí na ruce a čekáte, až to bolení přejde, ale beztak víte, že můžete užít mast z krámu nebo taky nějaký to obyčejný domácí mazání a vzít toho třeba lavór, je to jedno – dřív než přijde konec února, kůže vám stejnak úplně rozpuká, a když zatnete pěst, otevře se vám kůže do živýho masa. A taky se stane, že ruce máte už dávno zahřáté a už jste třeba v posteli a ony vás probudí vprostřed noci, jako by si vzpomněly na tu bolest a zaplakaly. Myslíte, že mluvím v legraci? Zasmát se tomu můžete, jestli chcete, ale mně do smíchu není, to tedy ne. Člověk je skoro až slyší, jako když se děti ztratily a nemůžou najít maminku. Jde to odkudsi úplně zvnitra a vy tam ležíte a posloucháte to a víte celou dobu, že půjdete ven zase znovu, není síly, aby to zastavila, a to všecko je kus ženskýho údělu, co ho žádný mužský nepozná a ani znát nechce.“

/Dolores Clairbonová - Stephen King/

PS: je to dlouhé, ale je to úžasný příklad Kingova mistrovského popisu - běží to před očima, jako film ... a prsty vás zebou ...

Text příspěvku byl upraven 07.02.23 v 10:00

Polovina obyvatelstva je šílená; a jestli druhá polovina neztratila rozum, je to proto, že to je dobytek, který nemá rozum, jejž by mohl ztratit. – Copak? Neříkám snad pravdu? Neobracejí všechny pojmy naruby? Nemíchají právo a bezpráví v jednu kaši? Nenazývají lží všechno, o čem vím, že to je pravda? Ale ze všeho nejšílenější je, že tady žijí davy dospělých liberálních lidí a namlouvají sobě i jiným, že jsou svobodomyslní! V takovém svinstvu už nechci žít.
(Ibsen - Nepřítel lidu)

Hřebíky
Jeden chlapec měl velmi vznětlivou povahu. Snadno se rozčílil, pouštěl se do potyček a sporů. Jeho otec mu jednou dal pytlík hřebíků a požádal ho, aby pokaždé, když ho někdo nebo něco rozzlobí, zatloukl jeden hřebík do ohrady, která obklopovala jejich dvůr. První den chlapec zatloukl 38 hřebíků. Jak šel čas, pochopil, že je snazší ovládnout svůj hněv než zatloukat hřebíky. A o několik týdnů později, jednou večer, oznámil otci, že toho dne se na nikoho nerozhněval. Otec mu odpověděl: "To je moc pěkné. A teď každý den, kdy se na nikoho nerozzlobíš, vytáhni z ohrady jeden hřebík." Po krátkém čase mohl chlapec otci oznámit, že vytahal všechny hřebíky. Otec ho vzal pak za ruku a řekl mu: "To je moc pěkné, chlapče, ale podívej - ohrada je samá díra. Dřevo už nikdy nebude takové jako dřív. Když cokoliv v záchvatu hněvu řekneš, způsobíš lidem, které máš rád, rány. Jsou podobné těmhle dírám. A i když se tisíckrát omluvíš, rány zůstanou."
(Bruno Ferrero - audiokniha "Poslouchání pro duši")

"Nikdy nezapomenu na výraz ve Strážcově tváři, když mě spatřil... Tehdy jsem v jeho očích poprvé zahlédla strach. Trvalo to jen zlomek vteřiny. Ale byl tam, byť jen na okamžik - záblesk nejistoty, mihotavý jako plamen svíčky."

/Kostičas - Samantha Shannonová/

" Je mi pětašedesát a nejmíň padesát z těch let vím, že být člověk, to ponejvíc znamená pro něco se rozhodovat a potom za to platit, když přijde účet. Někdy je takový rozhodnutí opravdu ohavně škaredý, ale to ještě neznamená, že člověk dostane laskavě možnost před ním přejít na druhou stranu ulice – zvlášť když jsou na vás závislí další, abyste pro ně udělali to, co oni sami nemůžou. V takovým případě vám nezbývá než rozhodnout se, jak nejlíp umíte, a potom zaplatit cenu."

/Dolores Claibornová - Stephen King/

"Čas, to je vlastně úžina, stejná jako ten průliv mezi našima ostrovama a pevninou, a jediný trajekt, kterej ji dokáže přeplout, je vzpomínka, a ta je jako loď duchů – když chcete, aby zmizela, tak po nějaký době zmizí."

/Dolores Claibornová - Stephen King/

"... všecko, co jsem udělala, jsem udělala z lásky… z lásky, co ji každá pravá máma cítí ke svým dětem. To je ta nejsilnější láska na světě a taky nejvražednější. Neexistuje na světě větší mrcha, než je máma, která má strach o svý děti."

/Dolores Claibornová - Stephen King/

Nádech. Výdech. Sleduju tyhle nové stromy.
Vím, kde jsem a vím, co moje zdejší přítomnost znamená. Vím taky, že zítra dorazí Mabel, ať už chci, nebo ne. Vím, že i obklopená lidmi jsem neustále sama, a tak tu prázdnotu pustím dovnitř.
Nebe je zbarvené do nejtmavšího odstínu modré a každá hvězda jasně září. Dlaně položené na nohou mám zahřáté. Je hodně druhů samoty. To vím naprosto jistě. Nádech (hvězdy a nebe). Výdech (sníh a stromy).
Je hodně druhů samoty a posledně to bylo úplně jiné než teď.

(Všechno je v pohodě - Nina LaCour)

"Který oheň by dokázal sežehnout slunce? Kdo dokáže utopit oceán?"

/Kostičas - Samantha Shannonová/

DOKTOR STOCKMANN: Ale to nebudu moci jaktěživ udělat, dokavad budete jen švindlovat a látat. To ti povídám, Petře, a je to moje nejplnější a nejtrpčí přesvědčení –!
STAROSTA: Jakožto úředník nesmíš mít žádné samostatné přesvědčení.
DOKTOR STOCKMANN: (zastaví se) Že nesmím –?
STAROSTA: Povídám jakožto úředník. Jako soukromá osoba – chraň Bůh, to je něco jiného. Ale jako podřízený zaměstnanec lázní nesmíš vyslovovat přesvědčení, které odporuje přesvědčení tvých nadřízených.
DOKTOR STOCKMANN: To je trochu moc! Já, lékař, vědec, že bych nesměl –
STAROSTA: Záležitost, o kterou běží, není čistě vědecká. Je to kombinovaná záležitost, je to záležitost jak technická, tak finanční.

(Henrik Ibsen - Nepřítel lidu)