Které knihy vás při prvním čtení nadchly a při druhém zklamaly?
Čím jsem starší, tím víc se množí knihy, které pro mě byly TOP, a když se k nim po letech vracím, zdají se mi překonané, nudné a nedokážu je ani dočíst... V poslední době - Nemusí být ani kaviár, bohužel i dříve milovaný a dokola čtený Poslední kabriolet. Paradoxně nej knihy z dětství - Děti z B., Heidi - pro mě svoje kouzlo neztratily.
Text příspěvku byl upraven 01.05.18 v 20:02
Tykání je v pohodě :) četla jsem je dokola někdy po dvacítce, pak spoustu let pauza, teď zklamání. Chytřejší ani vyspělejší si nepřipadám - bohužel :), navíc se vracím k těm svým původním knížkám, takže ani jiný překlad nemůže hrát roli. Navíc jsou to často knihy i teď vysoko hodnocené i mladými, takže...prostě nevím...
Text příspěvku byl upraven 01.05.18 v 20:19
Teď mě napadá, že by to mohlo fungovat i obráceně... knížky, které jsem dřív nedočetla, by se teď mohly zařadit mezi oblíbené :)
Jediné vysvětlení, které mě napadá, je to o čem se zmiňujete - víc odžitého, víc přečteného, větší nadhled, menší zmanipulovatelnost...asi všechno dohromady...
Vybavuji si dvě knihy, které na mě zapůsobily po letech jinak. Jedna byla dětská a hned v první nebo druhé kapitole děti týraly žábu a mě to znechutilo.
Po letech jsem otevřela Babičku a čtení mě vůbec "nebavilo". A to jsem ji předtím přečetla několikrát, jak v dětství, tak jako dospělá.
Text příspěvku byl upraven 01.05.18 v 22:50
potika: Naprosto souhlasím s tím, co píšeš - co má člověk odžité a jaké za tu dobu nasbíral životní i knižní zkušenosti, to člověku mění pohled na některé knihy. Neděje se mi to sice často, protože opakovaně čtu většinou opravdu hodně oblíbené knihy, ale už se mi to stalo. Chtěla bych jich opakovaně číst víc ale nestíhám to. Možná to je dobře :-)
Stalo se mi to třeba u Kdo chytá v žitě. Po cca 20 letech to už nebylo ono. Ale protože dřív mě kniha úplně nadchla, i tak si jí vážím. Možná jí ještě zkusím, abych zjistila, jestli to je trvalý stav. A k mému překvapení se mi taky už tolik nelíbí třeba básně od Villona.
U některých knih myslím taky kouzlo spočívá v překvapení, v pocitu něčeho nového. Když to kouzlo při opakovaném čtení zmizí, kniha už mi nepřipadá tak dobrá. Ale to jsou jen řídké výjimky.
Není to nejlepší příklad, ale napadá mě třeba Hobit. To je teda zrovna kniha, která mi připadá výborná i při opakovaném čtení. Ale i tak jasně cítím ten rozdíl proti tomu, kdy jsem jí četla poprvé a byla uchvácená množstvím tvorů, o kterých jsem nikdy neslyšela. Naštěstí Hobit je natolik dobrá kniha, že tu ztrátu překvapení hravě unese :-)
denib, taky mě napadlo, dát tomu čas, jestli si alespoň k některým zase nenajdu cestu. Ale nových knih je tolik, že k opakovanému čtení se dostanu tak maximálně jednou za rok. Taky jsem si uvědomila, že nemám problém s detektivkami (Psa Bask., Dům na střeše, čtu čas od času od svých dvanácti), ale hlavně s knihami, kde hrají hlavní roli vztahy - tam bude ta příčina - už neskousnu naivitu - viz další moje dříve oblíbená Když v ráji pršelo - od tohohle typu knih už čekám víc.
Mně se to stalo zrovna u Hobita... Je to skvělá kniha, moje první seznámení s fantasy kdysi dávno za základní škole. Chtěla jsem si ji loni přečíst, ale po pár stránkách jsem ji odložila... Nebylo to tím, že bych z ní už "vyrostla", spíš jsem po ní sáhla ve špatnou dobu. Špatně jsem si poskládala knihy za sebe :) Četla jsem tehdy Hraničářova učně a říkala jsem si, že si Hobita, jen tak pro radost připomenu, ale nebylo to ono... Nemohla jsem se "přeladit" na jiný styl. Určitě ho s chutí přečtu někdy jindy, je to už tak dlouho, že si nevybavuji detaily, takže i to překvapení snad přijde. Dřív jsem četla knihy opakovaně docela dost, ale teď už to nestíhám.
Foglarovky a některé verneovky. Jako teenager jsem je hltal, dnes mi řada z nich připadá značně naivní. Přitom si myslím, že to až tak nebude věkem - třeba v poslední době jsem četl cyklus "Cherub" od Roberta Muchamore, který je taky vlastně určen mládeži, a ten mě docela dost bavil.
S těmi kdysi nedočtenými knihami, se to stát může, třeba pokud člověk něco čte když je na to přilíš mladý. Třeba Malého prince jsem prvně četla, někdy brzo po tom co jsem se naučila číst. Hodně se mi to nelíbilo a nechápala jsem proč je ta knížka tak slavná ( ale dočetla jsem to, takže to přece jen nespadá do kategorie kdysi nedočtených).
Marylaa, u mě to takhle bylo s Nesnesitelnou lehkostí bytí - ve dvaceti nedočtená, ve čtyřiceti nadšení.
Mne osobně teda Babička baví snad ještě víc než v dětství, možná je to i tím kolik toho navíc vím o historii i o postavách v ní a víc vnímám i ten sociální přesah.
Děti z Bullerbynu mám sice pořád ráda, ale když jsem je četla naposledy s dětmi, o dost víc jsem vnímala jak ve mně zmizelo to dětské okouzlení.
Kapitola sama pro sebe je série Harry Potter. Poslední 2-3 roky si ho občas pouštím jako audioknihu a nacházím čím dál víc logických "děr (prakticky v každém díle série). Nápad to byl určitě výborný, ale skoro si říkám, že na to jak ho Rowlingová smolila dlouho ho trochu víc promakat mohla.
Zaklínač, ale to bude nejspíš tím, že poprvé jsem to četl v patnácti a podruhé v pětatřiceti. Jako nebylo to špatné ani napodruhé, ale ten wow efekt už tam prostě nebyl
Mě kdysi nadchlo Sto roků samoty a dnes to nedokážu přečíst. Ani Svět podle Garpa už není to, co bývalo.
Opačný případ se mi také stal, dokonce několikrát - třeba Za sklem od Merleho, to jsem zkoušela číst několikrát a nešlo to a pak jednou jsem to sjela jedním dechem. V tomhle případě si myslím, že to je momentálním osobním rozpoložením, někdy prostě něco nemůžete číst :).
Mně se to stalo docela nedávno (bohužel) s Král železný a zlatý od Ludmily Vaňkové. V mládí jsem ji s nadšením přečetla hned několikrát (a zařadila ji mezi své srdcovky), ale když jsem se o to pokusila teď (Vánoce 2016) nebyla jsem schopná ji dočíst. Na vině byl nejen můj pokrok v historii (a jejích pomocných vědách) od posledního čtení, ale zřejmě asi i to, že jsem ji četla chronologicky po Václavu I., kterého měla autorka po více jak třiceti letech psaní historických románů opravdu "promakaného" do posledního detailu a přesto čtivého.
Vidím, že to není jenom můj problém...mezi známými převažují ti, co mají ty ,,své" oblíbené řadu let a občas se k nim vracejí, nebo alespoň k určitým pasážím...to mě taky minulo, knihu znovu přečtu buď celou, nebo vůbec.
Text příspěvku byl upraven 02.05.18 v 18:15
Já si pamatuji, jak jsem si asi v 16 letech zkusil znovu přečíst Dva roky prázdnin, které jsem předtím mezi desátým a třináctým rokem přečetl snad pětkrát. A už to nebylo ono. Najednou to byla nuda...
Po rokoch ma nenadchol Bambi od Saltena. A spätne som oceňovala samu seba ako som sa mohla prehrýzť cez mizerné preklady a príšerné ilustrácie k Pippi dlhej pančuche.
Tiež na sebe pozorujem tento problém. A je to na zúfanie. Množstvá kníh, ktoré som prečítala medzi 10.-14. rokom v období môjho najvášnivejšieho čítania sa po opakovanom čítaní po dvadsaťpäťke zmenili na naivné, zle štylizované, žiadne emócie nevyvolávajúce. A to aj ospevované klasiky ako napríklad Jana Eyrová.
Před časem jsem si ze zvědavosti přečetla Hraničářova učně, sice dávno nejsem cílová skupina ale docela se mi to líbilo. Teď jsem zoufale neměla co číst, tak jsem si řekla, že když jsem to přece jen neodnesla do žádné knihovny či knihobudky, tak to zkusím zase přečíst. Ne že by se mi to nelíbilo, ale nějak na podruhé to už není tak úplně ono. A není to tím, že teď ještě víc nejsem cílová skupina :D , prostě tam nacházím nějaké ani ne tak nelogičnosti, spíš zbytečnosti.
Zvláštne, ale ja zatiaľ tento jav na sebe nepozorujem. Ešte aj toho Winnetoua, čo som znova čítala minulý rok, som si užila.
Já už jsem na tom tak, že občas kouknu do knihovny - s tím, že bych si teď přečetla nějakou starou knížku, kterou jsem si zařadila mezi favority - a nechci si kazit dojem, tak vezmu nepřečtenou... Jak píše Aldhara, už jsem takhle ,,skončila" třeba s Posledním kabrioletem (pocity a euforie jsou prostě fuč), a nechci přjít třeba o Nesnesitelnou lehkost bytí, Pravidla moštárny, Pýchu a předsudek, zmiňovanou Janu E....
Text příspěvku byl upraven 03.05.18 v 13:45
Asi je hodně lidí, kteří čtou knížku jenom jednou. I když mně to teda překvapilo, když mi kamarádka (velká čtenářka), řekla, že jen vyjímečně čte nějakou knížku podruhé. Je fakt, že na světě je tolik knížek, že asi je škoda marnit čas na čtení pořád těch samých dokola.
Vložit příspěvek