333 & Čtení se strýčkem Míšou na Radio1
Já ti dám babu! :D
Tak si ještě zopákneme četbu k maturitě :)
Vrátila jsem se domů a honem jsem se začala připravovat k odjezdu. Mrzelo mě to a srdce mi krvácelo, že musím opustit ten byt, ve kterém jsem strávila posledních dvacet let a nikdy jsem se z něho nevzdálila, vyjma ty cesty za šmelinou. Pravda, byla jsem přesvědčená, že Angličani přijdou co nejdřív, za nějaký týden, čtrnáct dní, a skutečně jsem počítala, že nebudeme pryč víc než měsíc. Ale zároveň jsem sama měla takovou nějakou předtuchu, nejenže budeme pryč mnohem déle, ale taky že na mne v budoucnu čeká něco smutného. Jakživa jsem se nestarala o politiku a nevěděla jsem nic o fašistech, o Angličanech, o Rusech a o Američanech. Ale přesto jsem slyšela, jak se o nich kolem mne mluví, a tak ne že bych byla něco pochopila – abych řekla pravdu, nepochopila jsem vůbec nic – ale bylo mi jasné, že ve vzduchu není nic dobrého pro chudáky, jako jsme my. Bylo to jako na venku, když se nebe zatáhne černě na bouřku, listy na stromech se obrátí všecky na jednu stranu, ovce se tisknou jedna na druhou, a jak je léto, kdovíodkud přiletí studený vítr a fučí těsně při zemi. Měla jsem strach a nevěděla jsem z čeho. A srdce se mi svíralo při pomyšlení, že opustím svůj dům a obchod, jako bych byla určitě věděla, že je už nikdy neuvidím.
Taková dobrá sušenka, podobná Tatrance...
Horalka. A. Moravia
Text příspěvku byl upraven 13.12.13 v 23:58
Ještě, že jsi to dodal, už jsem myslela, že máš na mysli Milu :D Předávám štafetu a pro dnešek se loučím. Dobrou noc :)
Moc se omlouvám Tobě i zbytku světa..trochu složitější období.
Nechceš to vzít za mě? Na revanš :)
Doufám, že se složitější období brzy vyřeší. Hezký revanš :) Ale já už řádím jinde, takže toto vlákno uvolníme pro nějakého jiného zájemce :)
Tak já to tedy za tebe nakonec vezmu, když se nikdo nehlásí a pro rozjezd dáme něco jednoduchého :)
Dálnice jsou zařízení, které umožňuje jistým lidem řítit se z bodu A do bodu B značnou rychlostí, zatímco jiní lidé se značnou rychlostí řítí z bodu B do bodu A. Lidé, co bydlí v bodě C, který leží přesně uprostřed, se občas musí divit, co je na bodě A tak úžasného, že se taková spousta lidí z bodu B jen třese na to, aby se tam dostali, a co je tak zajímavého na bodě B, že taková spousta lidí z bodu A stojí o to se tam dostat. A často si přejí, aby se lidi už jednou ksakru rozhodli, kde vlastně chtějí být.
Nikdo nic? A to zrovna nedávno byl příspěvek ze stejné knihy v jiném vláknu uhodnut hnedle :)
Nastalé ideologické bezvládí umožnilo, aby i ti nejopatrnější členové sboru s radostí zavzpomínali na zvláštní tonik písně Kaťuša, na lyrickou Stěp, da stěp krugom i na řízný chorál Vstaváj strana agrómnaja! Hřmotného veselí využili mezitím kolegové tělocvikáři k tomu, aby se nepozorovaně vytratili do svého kabinetu - a navrátili se v kompletní zimní výstroji: Jiří Kilián měl na nohách dřevěné běžky, v rukou bambusové hole, jež ho o několik centimetrů převyšovaly, a na hlavě půvabného oranžového kulíška. Helena Andělová měla volejbalový dres a brusle, jejichž gumové chrániče zanechávaly na linoleu šedé čáry. Vladimír Netejkal se Světlanou Trakařovou ve snaze jejich zdařilou exhibici překonat vyhlásili soutěž v rychlosti nasazování prezervativu na láhev coca-coly.
„Je to účinný způsob k odbourání psychických bariér!“ volala Trakařová. Soutěžila jako první a dosáhla skvělého času šest vteřin.
Ano, je to tak. Ta výchova se moc nepovedla, mnohé dívky jsou dost nevychované, a tak nám, prosím, hvezdice3 dodej něco slušnějšího.
Tak teď moje srdeční záležitost:
Když se táta s mámou potkali, řekli si, to je doba, co jsme se neviděli, co pořád děláš. A máma řekla, budu se asi muset vdávat. A táta řekl, proč muset a proč asi, a máma řekla, muset, protože nechci, a asi, protože to asi udělám. A táta řekl, manželství je překonaná instituce, pojď se mnou do kina. , A máma řekla, seš moc hodnej, ale já nemám čas. Tak šli.
Tak to byla první povídka z knihy, zkusíme tedy tu poslední:
Byla jednou jedna Holčička, a ta žila v malé chaloupce se svou babičkou. Jedly, spaly, hovadům poklízely a dobře by se byly měly, nebýt té jedné věci: Holčička byla posedlá představou, že musí něco sdělit lidstvu; toužila napsat knihu s červeným obalem.
Hrabě Harry Kessler, jako vždy v bílém třířadovém obleku, míří vlakem ze zářící Paříže do klokotajícího Berlína a propadá půvabu Vestfálska. „Jízda Vestfálskem, “ poznamenává si 3. června do deníku, „všude lány květin v zeleném žitě a jiném obilí; měkce zvlněné linie kopců, zlatavě modravý sluneční opar nad horami a údolími. Něco bujného, těžkého, širokého, mateřského v tomto ladění se výrazně liší od intimní grácie francouzské krajiny. Pro tohle německé na německé krajině bude také zapotřebí objevit nějaký styl, jako si francouzská krajina vymyslela impresionismus.“ Tak tedy hovoří hrabě Harry Kessler - přesně týden poté, co se v Berlíně rozpustila skupina Die Brücke, jež osm let zobrazovala „to bujné, těžké, široké a mateřské na německé krajině“ v expresionismu. A pro něž Kessler neměl oči.
Protože se toho nikdo nechopil, zkusím to opět já - 1913: Léto jednoho století?
... a chopila si se toho naprosto správně. Je úžasné číst, jak vypadal poslední rok v životě Evropy, kdy lidé ani netušili, k čemu se schyluje. Možná právě proto to byl rok tak bohatý na události, které posunuly umění, vědu, poznání vpřed. Co se jednou, za sto let, bude psát o roce 2013?!
Prosím, zadávej ...
Je na čase učinit pokus o prázdninové oživení této zkameněliny - inspiroval mě k tomu - kdo jiný, než "Strýček Míša" a Rádio 1 - minulé pondělí totiž četl - a nikdo nezavolal - pak pustil písničku - pak dal první nápovědu, pak druhou - zas trochu hudby - pak byly dva telefonáty - oba samaritánského charakteru - dotyční nevěděli, co je to za knihu, ale nechtěli v tom Míšu nechat samotného. Ta hodina byla pěkná, ale jaksi nedružná, skončilo to tím, že Míša statečně ale trochu posmutněle a hlavně osaměle se nedočkal žádného pokračovatele ve čtení. Vzal to ovšem zmužile - pardon - opravuji - statečně! - a stoicky a rozloučil se s přáním že za týden nashle... Takže toto pondělí jsem v 22:00 zapínala rádio s trochou obav - a bylo to dobrý - četlo a telfonovalo se jak o závod, ze zajímavých knih - sem tam vtípek - pěkná muzika. Takže co z toho plyne za poučení? Přece že flinta do žita opravdu nepatří!
Tak jestli někdo chcete dát úryvek - talíř je připraven... (jinak se vrátím a napíšu něco sama! ... :))
Pro Míšu jsem měla vždycky slabost - přece to bylo snad první hádankářské a hravé diskusní vlákno na DK! Ráda přispěji k jeho oživení provokativní ukázkou, z které lze vyvodit, co si myslel jeden z nejčtenějších spisovatelů na světe, klasik žánru a oblíbenec jednoho zdejšího databázového klasika o ušlechtilém povolání knihovnice:
Převracel jsem ve svém zdecimovaném mozku, co mi doktor Moss odpověděl na otázku, jak dlouho asi potrvá, než bude Merle úplně dobře.
„Záleží na tom, čemu říkáte úplně dobře. Bude vždycky samý nerv a žádné živočišné emoce. Vždycky bude vdechovat vzduch a vydechovat jinovatku. Byla by z ní prvotřídní jeptiška. Náboženský sen svou úzkoprsostí, svými stylizovanými emocemi a nelítostnou čistotou by pro ni znamenal dokonalé uvolnění. Ale tak, jak se věci mají, vyklube se z ní nakonec pravděpodobně jedna z těch zakyslých starých panen, co vysedávají za šaltry ve veřejných knihovnách a razítkují knihy.“
Databázový klasik je asi na prázdninách (bez internetu) nebo nedával pozor...
Vložit příspěvek