333 & Čtení se strýčkem Míšou na Radio1
Hněvsa si povšiml velikého Lutice a utkvěl na něm pohledem.
„Ty jsi živ, nebo je to tvůj duch, Gněvoši!“ vykřikl velmož.
„Jsem to já, pane, Gněvoš, a vracím se domů z Braniboře,“ pověděl klidně Lutic.
„Hola, buď mi vítán, hrdinský brachu!“ zvolal Hněvsa, seskočil s koně a objal Gněvoše. „I můj život jsi tehdy zachránil a sám ses obětoval! Tedy živ – a rovnou na posvícení!“
Hněvsa táhl statečného bojovníka do svého domu na hody, ale Gněvoš se omluvil, že musí nejdříve dovést svou společnici k Drahomíře.
Tak zkusím tohle, zatím bez nápovědy, tak hádejte :)
...jejdanánky - okradli dědečka Hříbečka o Štorcha .....hihihi
...tak se musíme zase vrátit do hry. Binysku, tohle snad nikdy nezapomenu, je to z mé oblíbené knihy už právě od mládí -
Richard Halliburton - Toulky světem
Kapitán seděl na židli u okna a přes nohy měl přikrývku. Měl na sobě jednořadé sako, límeček a vázanku a brýle. Vlasy měl řídké, knír šedivý a uvolněnou a vrásčitou kůži v obličeji, který kdysi mohl být výrazný. Pokoj byl pokojem muže, který žije vzpomínkami – byly tu obrázky plachetnic, sextant, dalekohled a jeho fotografie z doby, kdy byl jako chlapec na palubě lodi HMS Winchester.
„Podívejte se na tohle,“ řekl, aniž by se otočil. „Řekněte mi, proč ten chlap není u námořnictva.“
Bloggs přešel k oknu. U obrubníku před domem stál koněm tažený pekařský vůz a starý kůň byl skloněn ke svému pytlíku na píci, zatímco se pečivo roznášelo. Ten „chlap“ byla žena s krátkými světlými vlasy a byla oblečená do kalhot. Měla obrovská ňadra. Bloggs se zasmál. „To je žena v kalhotách,“ řekl.
Příběh o milosrdném Samaritánu má tady věrohodnost, kterou nemůže mít v ovzduší přeplněných ulic, policie, sanitek, nemocnic a veřejných služeb. Mohl by se klidně odehrát ještě dnes, kdyby někdo padl u okraje široké pouštní cesty z Hasedže do Dajr az-Zóru, a je ukázkou, jak nesmírně se v očích všech obyvatel pouště cení soucit.
Kolik z nás, ptá se najednou Max, by opravdu pomohlo jiné lidské bytosti v podmínkách, kde nejsou žádní svědkové a žádný tlak veřejného mínění a kde by se nikdo nedozvěděl, že jste odmítli poskytnout pomoc, a nemohl vás za to pokárat?
„Samozřejmě každý,“ praví plukovník pevně.
„Opravdu?“ naléhá Max. „Leží tu člověk a umírá. Nezapomínejte, že smrt tady není příliš důležitá. Máte něco na práci. Nechcete se zdržet ani se obtěžovat. Ten muž pro vás naprosto nic neznamená. A nikdo se to nikdy nedozví, když se prostě přeženete kolem a řeknete, že to koneckonců není vaše věc, že tudy stejně jistě půjde brzy někdo jiný a tak podobně.“
Všichni sedíme a přemýšlíme o tom, a všichni jsme, myslím, poněkud otřeseni… Jsme si opravdu tak jisti svou bytostnou lidskostí?
Když jsem si vzala Maxe, v dokonalé harmonii jsme vychutnávali rozkoše stolování a jedli jsme moudře, i když až příliš dobře. Byl otřesen zjištěním, ze moje schopnost ocenit dobrý doušek – vlastně jakýkoli doušek vůbec – je nulová. Pustil se do mé převýchovy a vytrvale to u mne zkoušel s claretem, burgundským, sauternským, se stolním vínem a potom, když jeho zoufalství narůstalo, s tokajským, vodkou a absintem. Nakonec se vzdal. Mou jedinou reakcí bylo, že něco z toho chutná hůř než to druhé. S unaveným povzdechem se Max zadumal nad vyhlídkou na život, v němž bude navždy odsouzen k tomu, aby pro mne v restauracích vybojovával vodu. Zkrátilo prý mu to život o hezkých pár let.
...nečetl jsem životopis agáty ....vystřelil jsem to jenom podle kousku věty - pouštní cesty z Hasedže do Dajr az-Zóru - a to by mohlo být v mezopotániii .....
Ani já zatím ne... Ale když jím teď listuji, Max tam figuruje, ačkoliv ty pasáže ne a ne najít.
nemám v čím listovat , nemám životopis - mohl v mezopotanii zalistovat, ale takové hledání není pro mne na to nemám čas
Nie je to detektívka, v tých nevystupuje Agatha, ani jej manžel. Márne hľadáš v životopise, reader, Agatha napísala ešte jednu spomienkovú knihu.
..druhej díl by mohl být Robin - kromě Tesáka a Kazana knihy o psech neznám
...možno - Blake z Deníku polepšeného psa
Text příspěvku byl upraven 21.08.15 v 22:39
......v té chvíli již stěží rozeznal zmenšující se záři samice, která pomalu stoupala s mrtvolou vzhůru, s čumákem pohřbeným v samcově krvácejícím těle, její odulé bílé břicho se chvělo křečí, když polykala obrovské kusy masa a vnitřností. Samice byla gravidní, měla už před porodem, proto trpěla nenasytnou touhou po potravě. Odmítala opustit zdroj potravy, i když se nyní dostávala do ledových vod, kam se do té doby neodvážila. Ale krev jejího druha mající tropickou teplotu ji omývala hustým teplým proudem, který ji doprovázel vzhůru, jak stoupala z hloubky, na kterou byla zvyklá. Jedině díky teplému proudu krve mohla tuto cestu podniknout. A tak se nepřestávala živit, její smrtící čelisti zůstávaly hluboko v ráně, trhala na cáry slezinu a dvanáctník a přitom unikaly z těla jejího druha hektolitry teplé krve a omývaly její trup, a chránily ji tak od chladu.
reader.007 - čicháš správně, pokud čicháš Carcharodona megalodona nebo dokonce jistého Steva Alt.
night je samozřejmě správně a může zadávat - je to MEG-Terror z hlubin od Altena
Vložit příspěvek