Hádejte autory:)

I když VlKa cílí na Huna (podivuhodná představa - v rámci přezdívek, no nic), tak ten hledaný autor bude Zenon Kosidowski (pěkné jméno mu dali).

Britský autor (se skotskými i irskými kořeny) a univerzitní profesor (taktéž dočasný marxista - do roku 1956) se zabýval starověkem a napsal hezkou řádku knih o Visigótech, Germánech, Římanech, barbarech i Svatém Patrikovi, ale u nás vyšla kniha zřejmě jen jediná (podle zdejších záznamů), a to o kočovném národu, jehož původ není stále zcela objasněn.

Edward Arthur Thompson?

Ano, a jeho Hunové ;-)

Tady jsem vám pořídil velmi zkrácenou verzi jedné dávné povídky. Vzpomenete si, kdo to napsal?

Povím ti, synu… jak jsem otevřel okno. Přihnal se tehdy náhle vítr…první vlhký jarní závan, nasycený vůněmi března… Člověk se celý změní - a je najednou jako bijící zvon. „No“, povídám si, „copak je s tebou, srdce?... Uvaříme si čaj, srdce, možná, že nás to přejde.“
Ale vůbec mi nechutnal, ani s citronem. „Musím vzít něco proti jarní únavě,“ uvažoval jsem.
Otevřeným oknem se vplížil na stůl pruh světla a hřál.
„Musím se pracovně zatížit,“ povídám… A vzal jsem si knihu „Krize psychoanalytické kritiky subjektu.“
Šel jsem zavřít okno. Nevím, co mne tehdy zadrželo – byl to, myslím, obláček…
„No, dobře, povídám si, „už se stmívá… číst při umělém světle se nedoporučuje. Udělám si raději meruňkové knedlíky a to okno nechám raději otevřené. Proč bych se vlastně uzavíral jarnímu vzduchu?“
„Není pomoci,“ myslím si, „je třeba udělat meruňkové knedlíky, tyhle stavy bývají z hladu.“ Ale neudělal jsem nic… Svrchník jsem nechal doma. Klobouk jsem také nevzal. Před domem jsem potkal mladého člověka. Měl před sebou dětský kočárek, bleděmodrý, s pérováním Byl to soused z domu, jmenoval se Robert Janů… Vypravuji ti to proto, že jsme u toho Roberta Janů… kočárek koupili. Byl to ten tvůj, bleděmodrý s pérováním.

To je ono. Jsi na řadě.

Raymond Williams?
Zdá se, že sedí indicie (ono moc těch Britů-dočasných komunistů-spisovatelů snad není), ale teď si vše ověřuji zase já a první indicie o synu básníka nepasuje: was the son of a railway worker ..., ale stejně zkusím

Text příspěvku byl upraven 15.08.17 v 22:21

Vidím, že jsem vás bavil celý večer – a to jsem tu ani nebyl. :-)

Tak zatím jen skřípu zuby a rozlousknout ořech se nepovedlo (příjmení nevidím), ale naběhla jsem si já se svým posledním prohlášením, neb "The Soviet invasion of Hungary in 1956 led most of its members to leave the British Communist Party ", takže hledání vskutku nabírá obřích rozměrů ;-) Ale našla jsem i zajímavé adepty na hádání budoucí...

E. P. Thompson (Edward Palmer Thompson)
From Wikipedia, the free encyclopedia
Not to be confused with Edward Arthur Thompson.

Holmes o Watsonovi jednou prohlásil: "Jsem bez svého XYZ dočista ztracen." Přirovnal svého přítele ke skutečnému britskému spisovateli 18. století, který se stal symbolem pro blízkého společníka a pozorovatele, který navíc své postřehy umí slušně zapsat. Tento spisovatel to totiž předvedl náramným životopisem jiného velikána, britského barda, kritika a esejisty.
Není divu, že budeme hledat oba, a je s podivem, že ani jeden z nich zde nemá záznam...

Výborně, těším se, až někdy budu/ete/eme moci také říci:
"Jsem bez svého Boswella dočista ztracen/a.",
jako prohlásil Holmes ve Skandálu v Čechách :-)

rozhodně to žádná "light verze" Bible není. je to jakýsi pokus o vědecký přístup. Tak trochu na způsob Gravesových Řeckých mýtů. pokud hledáš odlehčenou verzi Bible, přečti si knížku Černošský pán bůh a páni Izraeliti, Starej zákon a proroci od Roarka Bradforda. To je sice vyprávění velmi často na míle vzdálený původním biblickým příběhům, ale jednak je to sranda a jednak to člověka časem přiměje, aby si tu opravdickou Bibli vzal na paškál a zjistil, jak to tam je doopravdy. U mě to tak aspoň fungovalo (i když mezi Roarkem Bradfordem a Biblí v mém případě uplynulo cca 20 let).

Aaa, oblíbené limeriky a nonsensy "by" Edward Lear.

A je to tady: ABBA rozhodla - stále jsem odolávala a chtěla se vyhnout svojí inspiraci hudebním námětem, protože dneska se slaví skvělý Elvis, ale mně se motá v hlavě (motivační) píseň jiného skvělého (a možná hudebně ještě lepšího, ale jiného) zpěváka:
"Don't stop me now I'm having such a good time..."
A přemýšlela jsem nad knihou, kde by se zejména konec refrénu objevil. Mám ji a mám i skvělého autora, takže po dlouhém úvodu jdeme na to.

Hledáme naši domácí velice kultivovanou osobnost 20./21. století, která pocházela z rodiny velkých jmen politiky i umění, která se znala hned s několika našimi prezidenty, která neměla snadný život (k emigraci byla donucena ničivou silou) a kterou jsme mohli jeden čas i slýchat naživo v éteru. A s hudební scénou zmíněnou výše měla tato osobnost rovněž hodně společného (a doufám, že spojení titulu vzpomínkové knihy s uvedeným pop-refrénem by ji spíš potěšilo než pohoršilo).

Text příspěvku byl upraven 16.08.17 v 22:23

Skvěle, to je Ivan Medek a jeho stejně skvělá motivační odpověď na vše: "Děkuji, mám se výborně".

Jejda, není to nakonec Felix Háj/Marie Wagnerová z Mníšku pod Brdy? Nic jsem nečetla, ale hoodně slyšela - Kája Mařík a Zdenička.

Text příspěvku byl upraven 17.08.17 v 13:23

"Dobré jídlo padá hned do ledvin", pravil Kája Mařík a je to velice častá věta i u nás doma ;-)
(Chtěla jsem použít slovo ledví - jak říkám, nečetla jsem, - ale včas jsem si ověřila, že to není starobylý pojem pro ledviny, i když to není daleko a zahrnuje to víc částí těla, ale pro tento účel se asi tak docela nehodí.)

Babí léto už skoro klepe na dveře (ranní mlha už se objevila), ale jakkoli je náš podzim nádherně barevný, za oceánem to mají ještě více do ohniva, jak to pěkně popsal jeden z našich milých autorů, mistrů češtiny a inteligentního humoru:

"Jak jsem říkal, že na jaře někdo kreslí kolem větví listnáčů pastelové opary, tak teprve v indiánském létě mi dokáplo, proč všechno to je. To si někdo zkoušel barvy a celé léto je tajně míchal a čekal, až přijde pravý čas. A ten teď přišel. Vůbec neznám jména listnáčů, kterých se to týká. Tuším jen, že jsou tam stovky různých javorů, které se rády stojí barevně. A trav a keřů tísíce. Sem tam nějaký ten jehličnatý se svéhlavě drží své zeleně, jen ji obrací dotmava, skoro dočerna, když slunce na chvilku se schová za mrak. Už nepálí, ale hřeje a hlavně svítí. Svítí a osvětluje kytice stromů, celé stráně, mělká údolí. Tiší vítr.,, "

Kdo nám svůj vjem takhle pěkně zprostředkoval?

Text příspěvku byl upraven 17.08.17 v 13:52

Byl to skutečně Jan Werich ve vzpomínkách ze svého amerického cestování.

To je Betty McDonaldová a skvělé Vejce a já. Dávala jsem je tu zrovna nedávno hádat, ale pod jinými slovy: "Kdo? Já?" ... když měla držet koně, který jí stál na noze, a podobné lakominy, které pod vedením manžela, šikovného Boba, měla na kuřecí farmě dělat.

Vejce a já je skvělá kniha, životabudič a odstraňovač chmur, proto se nechce věřit (a z textu to ani po miliontém přečtení nevyplývá), že by následování prvního manžela za jeho snem o slepičí farmě bylo, nu, ve skutečnosti hodně málo idylické. Na to, jak to bylo a hlavně jaký byl opravdu život Betty se můžeme podívat očima její blízké přítelkyně v její vzpomínkové knize. Tato dáma ji vydala ve svých 85 letech a nakonec se dožila stovky. Její jméno zní francouzsky, ale celý život prožila ve státu Washington a drahně let také na ostrově Vashon jako Betty.
A i když ta vzpomínková kniha na přítelkyni je zpoloviny spíš autorčin vlastní životopis a není to nijak oslnivé dílo, je zajímavé si srovnat literární licenci Betty MacDonadlové (tak nádherně čtivou) a skutečnost viděnou někým jiným (také často z doslechu). Kniha nese skvělý název vypovídající o tom, že přes všechna úskalí, nemoce a krátký život se v něm užilo rozhodně víc legrace než smutků.

Ano, to je ona.

Já bych zkusil Dušana Šlosara. „Historický vývoj češtiny“, jejž napsal spolu s Lamprechtem a Bauerem, jsem přečetl třikrát během roku a půl. Strhující čtení.

S tím jubileem máš možná na mysli „Tisíciletá“.

Tím to nebude. Mě čeština živí, a přitom mě baví taky. :-)