Mnichovská zrada
siena: K vašemu poslednímu příspěvku. Jen mě to pobavilo, nic ve zlém. :-)
alekis: O tom připojení k Albánii jsem začal psát a pak jsem to smazal. Kosovo už takhle nemá naprosto žádný morální kredit. Nejzábavnější je, že "kosovští albánci" nadále migrují do Německa. Pokud to Albánie přesto uskuteční tak se těším, jak to bude západ obhajovat.
Pokud vznikne konflikt mezi USA a Ruskem, kéž se to nikdy nestane, tak bude Camp Bondsteel smeten z povrchu zemského a do Kosova napochoduje srbská armáda.
alekis: Jiří Dienstbier st. o tom konfliktu uvažoval rozumně. Už jsem o tom psal, osobně jsem se s ním setkal. Pár minut mezi čtyřma očima. Udělal na mě velký dojem. :-)
Jeho syn se bohužel moc nepotatil. :-)
Text příspěvku byl upraven 06.05.21 v 22:00
siena: K tomu pojmu. Nenazval bych to opakovanou lží. To že se ten pojem ujal je také určitou satisfakcí pro srbský lid.
Alekis, dík za ten článek o J.D., páč ten proslov si z té doby nepamatuji. Ta paní chytrá , která tvrdila, že to byl konflikt mezi západem a komunismem, tak ta mi něco říká - ale už je to hrozně dávno. Jugoslávie měla zůstat jako celek, páč štěpení nic dobrého nepřinese.
Zvláštní zpravodaj OSN pro lidská práva v Jugoslávii, Bosně a Hercegovině, Chorvatsku (1998-2001)
můžu se vrátit k literatuře? Kosovo mi připomnělo název Zvonodrozdovo a když jsem četl i tutu slovenskou verzi (podle některých je ještě vydařenější než ta česká) nemůžu vzpomenout, jak se tam jmenovala ta dáma, která měla vždy pravdu a kolem sebe vidšěla vždy porušení ctosti, ať proběhla nebo ne. nevíte to někdo? v české to byla podle mne Eulálie Čubíková
Na přání Alekis se pokusím částečně navrátit k původnímu tématu , a to prostřednictvím všemi oblíbeného sobotního historického okénka!
Na Pražském hradě se v jeho víc než tisícileté historii vystřídalo nepřeberně kněžen, královen i prvních dam. Dokonce byly i české kněžny a královny, které jej navštívily pouze jednou – našli bychom dokonce i takové, které Prahu nenavštívily vůbec. To v žádném případě neplatí u manželky prezidenta Ludvíka Svobody (†83) Ireny (†79), která byla naopak u hradního personálu neobvykle oblíbená.
Zatímco dnes je takřka nemožné představit si Pražský hrad bez davů turistů i Pražanů, po většinu 20. století tomu tak zdaleka nebylo. Nesmělo se třeba vůbec do Jeleního příkopu, Jižních zahrad nebo do Královské zahrady, která přináleží k letohrádku královny Anny, tzv. Belvederu. První krůčky k tomu, aby to bylo jinak, učinila až šestá první dáma v pořadí – Irena Svobodová.
Ne pevnost, ale památka
Když se v roce 1968 stal Ludvík Svoboda po „vynucené“ rezignaci Antonína Novotného (†70) prezidentem, nastěhoval se se svou rodinou – tak jak bylo zvykem, na Pražský hrad. Všichni komunističtí prezidenti, počínaje Klementem Gottwaldem (†56), obývali tzv. prezidentský domek, který je k nalezení v severním areálu Hradu nad Jelením příkopem. Jednalo se pochopitelně o rezidenci, která v celém Československu jen těžko hledala druhou rovnou, jak co do prestiže, tak i komfortu.
Proto může udivit tvrzení publicisty Pavla Kosatíka, že když se Svoboda stal prezidentem, Irena Svobodova „zpočátku ani nechtěla na Hrad“, píše ve své knize Manželky prezidentů: Deset žen z Hradu. Jako důvod uvádí její souvislou činorodost a pracovitost, která jí – dceři mlynáře z Cvrčovic – byla vlastní. Zásadně se například zasloužila o budování JZD v Hroznatíně, Svobodovu rodišti. Z postu první dámy se zase úpěnlivě zasazovala o vznik SOS vesniček.
„Její vztah k Hradu byl uctivý,“ píše Kosatík. „Vnímala ho ne jako místo vytvořené k bydlení a práci, ale hlavně jako kulturněhistorickou památku, za Svobodových předchůdců příliš izolovanou od ostatního světa. První, o čem Svobodovi po příchodu na Hrad rozhodli, bylo zbourání plotů mezi Belvederem a Královskou zahradou.“ Tím tak padla jedna z prvních mnoha bariér, které na Hradě začal stavět Gottwald, který například nechal zdi kolem zahrad Hradu navýšit, a zabednit mřížoví plotů, aby nebylo vidět dovnitř. I tohle však za éry Svobodových na Hradě vzalo rychle za své.
Zdaleka se nejednalo o jediné změny, které Irena Svobodová na Hradě učinila. Zasloužila se například o to, aby se opravil a zrenovoval starý nábytek z éry prezidenta Masaryka. „První prezident byl pro ni autoritou: často se ptala, jak věci na Hradě vypadaly za jeho »vlády,« a snažila se je napodobit, vrátit do původního stavu.“ Tak se stalo, že se do interiérů Hradu vrátil původní masarykovský nábytek, který nahradil „modernější” kousky z éry prezidenta Novotného.
Hradní hospodářka a zahradnice
„Hradní personál si Irenu oblíbil, protože na rozdíl od své předchůdkyně (Boženy Novotné – pozn. redakce) prý řešila problémy v klidu. Ačkoliv měla za sebou těžký život, dokázala si uchovat vřelost a přirozenost v chování i smysl pro humor,“ líčí Kosatík. Na rozdíl od svých předchůdců prý také Svobodovi žili na Hradě relativně „skromně a bez pompy.“
Nejpozoruhodnější přitom je, že na Hrad zvala co nejvíce lidí to šlo. „Jen přijďte, ukážu vám, jak to tam vypadá,“ měla podle Kosatíka s oblibou říkat. „Šlo jí o to, aby co nejvíc lidí vidělo Hrad zevnitř.“
Její velkou vášní pak bylo zahradničení. „Irena ráda navštěvovala skleníky na Hradě, radost měla třeba ze sklizně citronů, kterých si jednou natrhala celý košík,“ popisuje Kosatík. Údajně se dokonce měla vyslovit pro to, aby na Hradě vznikl celý skleník s citronovníky. Teprve po upozornění zahradníků, že je levnější dovážet citrony z ciziny, uznala, že to není nejlepší nápad. V zásadě ji ale do puntíku vystihuje. „Hospodářská správa z jejího příkazu přestala bezplatně zásobovat domácnost hlavy státu a prezident si u ní otevřel účet,“ - v té době něco docela nevídaného.
Ztráta nejbližších
Irena Svobodová se narodila 10. ledna 1901 ve Cvrčovicích, v malé vesničce u Kroměříže. Byly to přitom právě tzv. »Hanácké Athény,« kde se ve svých 22 letech seznámila s tehdejším kapitánem a veteránem z první světové války Ludvíkem Svobodou. Ke svatbě došlo v roce 1923, přičemž manželství trvalo šťastně až do konce Svobodových dnů, a to navzdory četným krizím a hrůzám, které spolu manželé prožili.
V roce 1942 byl nacisty po brutálním mučení v koncentračním táboře Mauthausen zavražděn jediný syn manželů Svobodových – Miroslav. Nebylo mu ještě ani 18 let. „Svoboda v pamětech píše, že jeho syn zemřel na injekci do srdce,“ upozorňuje Kosatík. Nacisté také nechali popravit její bratry a strýce a zrovna tak maminku, která se konce války nedožila o pouhý měsíc. Před gestapem se Svobodová musela skrývat po celou válku, ač byla aktivně zapojena do odboje, zrovna tak jako její manžel, který coby armádní důstojník osnoval plány na osvobození Československa v zahraničí.
Dýka do zad
Po válce se Svobodovi stali respektovaným párem, tím spíše že se Ludvík stal ministrem obrany a v zásadě i národním hrdinou. O to více manžele zaskočila 50. léta pod taktovkou zhůvěřilých komunistů, jako byl například Klement Gottwald. Ten se na jedné slavnosti na Hradě měl v opilosti přimotat ke Svobodovi a pronést nahlas tak, aby to lidé včetně Ireny slyšeli, že „ať si nikdo nemyslí, že ho zásluhy zachrání.“ Co se tím mělo na mysli, je nasnadě.
V roce 1952 byl Svoboda zatčen na pražském hlavním nádraží, a Irena Svobodová tak znovu zažívala pocity úzkosti a beznaděje, zrovna tak jako za protektorátních let. Ani orodování u politických špiček nepomohlo, a zdálo se, že Svobodu čekají ty nejhorší vyhlídky. V řadě vykonstruovaných politických procesů, které byly v Československu v 50. letech „v módě“ byly na popravu poslány desítky obětí. A to včetně do té doby prominentních členů KSČ. Svobodovi v té době paradoxně nepomohl žádný český politik – propuštěn byl až na intervenci sovětských orgánů, které na Svobodův podíl při válce s nacistickým Německem nezapomněly.
Prezidentem se Svoboda stal až po vlně politických rehabilitací v roce 1968. Úřad vykonával navzdory postupujícím zdravotním problémům až do roku 1975, kdy byl pro své chatrné zdraví zbaven prezidentství. Poslední dny dožil ve své břevnovské vile, zemřel 20. září 1979. Jeho manželka jej přežila o pouhých 10 měsíců – zemřela v ranních hodinách 17. července 1980. zdroj Blesk
Vestička, Ludvík Svoboda byl hrdina. Rád vzpomínám, když nám ve škole o něm a o druhé světové vyprávěl člověk, který se bojů na východní frontě účastnil.
Když byl Svoboda mladší, tak mohl být hrdina, ale na stáří už byl očividně senilní a vyjednávání se Sověty nezvládal. Byl to "kývač", jak by ho dnes někteří nazvali
https://youtu.be/Au6JfRmutl4?t=2541
Jaccku, I ty brepto! A co ty bys udělal na jeho místě?
Dudu, tak to jsi měl veliké štěstí
Text příspěvku byl upraven 07.05.21 v 17:10
někteří lidé zesenilní až ve stnáří, jiné to chytne poněkud dříve... to jsou prostě osudy
prezident Svoboda zůstává hrdinou naší historie, a to i přes pomluvy, které jsou na jeho jméno vršeny.
Ono je to tak, když momentálně vítězící parta nemá k dispozici své hrdiny nebo jich nemá dost, je potřeba poplivat ty skutečné, snažit se, aby bylo zapomenuti a zesměšněni a pak nabídnout ty své.....kteří by jinak ve srovnání zapadli.
někteří dnes, a jiní zítra vzpomenou osvobození naší země a to zejména Rudou armádou., někteří s posměchem a pomluvami, jiní s hlubokou vděčností a přátelstvím.
Ubohost některých našich spoluobčanů ukazuje snaha v tyto dny, kdy vzpomínáme na našem úzmemí tisice padlých rudoarmějců, hovořit o masovém znásilňování těmito vojáky. trest pro takové rudoarmějce byl ale smrt...bylo tomu tak i v jiných zúčastněných armádách?
Při tom výzkum, německý výzkum, prokázal, žje nejvíce znásilnění v té době v Evropě měli na svědomí v pořadí wehrmacht, západní spojenci a nakonec sověti. a na území Německa pak dvě třetiny znásilnění Sověti a jednu západní spojenci.
já osobně, kdybych byl sovětský voják, kráčel bych svou zničenou zemí, přes mrtvoly svých spoluobčanů ve vsích i lágrech a dorazil bych do Německa.. nemohl bych zaručit, že některý Němec nebo Němka přežijí setkání se mnou... i Němky se podílely a to významně na německé agresi... kde je spravedlnost v takové věci? kde je psáno, že ti, kteří byli vražděni musejí být v prvním návalu lidští a milosrdní? proč by měli takovými být? a byli bychom my takoví,, kdyby naši rodiče, partneři a děti byli umučeni během naší cesty?
Válka je zlo a nikdo to neví více, než Rusové ( a bývalí Sověti většinou všichni) a patrně třeba i Vietnamci, proto prívě oni o další válku nestojí.
škoda, že se sem nesmějí vkládat odkazy, pak samozřejmě se otevírá prostor neodůvodněným řečem, ale já souběžně s psaním poslouchám nahrávku občanů Vrbětic - malíře a psycholožky , kteří byli na místě v době vrbětického výbuchu, Vrbětice 2014, po sérii výbochů na jůtůb...stojí za to a pak se probudíme v současnosti.....a hledejme pravdu i v tom.
Podle mého soudu jsme obelhváváni, probíhá boj o společenské vědomí v rámci přípravy na válku proti Rusku, Rusko je líčeno jako země zla, bídy a neštěstí, a někteří uvěří, možná i na dost dlouho , je to ostuda i naše, a já osobně se stále více stydím za to, že patřím do této země zvané kam vítr, tam plášť. Jen stále věřím tomu, že se to plebejců, jakým jsem i já, do té míry netýká, že jsme prostě chytřejší, než ti, kteří za nás mluví, že udržíme historickou paměť.
Sputnik, přesně, snaží se vztahy sRuskem totálně podkopat.
Jezdím hodně na kole - nedávno jsem objevil u lesa v jedné vesnici v Německu vyhozený pomník sovětského vojáka s německým občanem , a tak jsem kontaktovalal muzeum DDR v Pirně, které si ho mělo odvézt. Já vůbec koukám, že o ty pomníky z války se tu starají jen staří komunisté... Nebýt nich, tak jsou už úplně zapomenuté.
Text příspěvku byl upraven 08.05.21 v 08:44
to jsou zase demagogie. Jsem absolutně pro, abychom tady měli památníky padlým ruským nebo ukrajinským vojákům nebo třeba vlasovcům. Ti lidé tady obětovali životy a úctu si zaslouží. Kdo si úctu nezaslouží je stalinistický režim, a nebo současný Putinův režim. A tyto dvě věci je třeba rozlišovat. Jenže demagogové tady tvrdí, že ucta vojákům musí automaticky znamenat úctu režimu. Na forum24 o tom dnes píše historik Petr Hlaváček v článku "Díky, Rudá armádo? Svobodu jedněch nelze vykoupit obětováním svobody druhých"
Tato diskuze byla uzavřena a není možno do ní vkládat nové příspěvky.