Nightlybird´s YJ Night pub

s-reader - tak už se to zase pomalu uklidnilo, adrenalin opadl. Ještě že se mi to , nepralo tady v lokále, nerad bych měl opletačky s chlupatéjma. Koukám, že i vy jste se nebývalé při svém známém anglickém klidu rozpálil - a to je co říct. Nevyčítám vám to příteli, též jsem drobátko vypěnil. Každopádně mne to ale přimělo vytáhnout soubor esejů Jak se dělá báseň a přečíst si, co říká o psaní básní třeba Kolář, nebo Aragon, Ginzberg - a tak mne napadlo, kolik lidí tady ji četlo (bez ohledu na to jestli se pokoušejí psát poezii nebo ne). Jinak jsem dorazil Arsena, nijak mne nenadchl - zápletka obdobná jako u Browna s tím rozdílem, že jí chybí to nezbytné minimum pravděpodobnosti, které člověka nutí říkat "a co kdyby to tak bylo?" a styl psaní se mi taky omrzel. Po pár desítkách stránek si člověk uvědomí, že hlavní postava má třicet, ale mluví, myslí a koná jako nevyzrálý fracek a to taky na chuti moc nepřidá. Jediné, co autor fúzoval (z vlastní hlavy asi) jsou vsuvky písňových textů s odkazy na YouTube - to asi zaujalo Pajonka a přimělo zvednout hodnocení do nadoblačných výšin. Pro mne představa, že čtu a hup, odskočím na web, zahraji si do ouška a zase čtu je opravdu silně absurdní (a to mi hudba jako kulisa při čtení nijak nevadí). Jediné, co jsem z toho vytěžil je nutnost podívat se na jedno období egyptských dějin (oprášit znalosti - člověk se učí celý život, ale zapomíná během pár let - to je děs) a pak úvaha: "nikdo není schopen si vydělat poctivou prací na uspokojení svých tužeb - aspoň na malou část si musí nakrást" - volná citace. To mne zaujalo jako eticko-filozofický problém. Když se ale podívám na svět okolo sebe, pro řadu lidí to není žádný problém, ale životní krédo. Teď si dám asi chvilku pozor na to, co beru do ruky. --0--

Jak se dělá báseň jsem ještě nečetla.. Jiřího Koláře mám ráda, teď jsem dostala chuť přečíst si jeho "Psáno na pohlednice" - mám jen druhou knihu, na první se zatím stále těším. Koukám, že tady máme u Jiřího Koláře i jeho citáty, a výborné. A zas budu chvíli potichu - ne, to nehloubám, jen unaveně mlčím. Dobrou noc vespolek.

Přezdívka – pokud tady tedy nakoukneš – možná máš pocit ukřivděnosti, že jsme se do tebe pustili zostra. Vykoledoval jsi si to. Já osobně, když vidím, jak někdo šlape dětem na pískovišti po bábovičkách, tak prostě vypěním a znepříčetním. A neomlouvám se za to, takový prostě jsem a nehodlám se měnit, už to ani nestojí za to. Možná by ale bylo k něčemu dobré, byť s křížkem po funuse, si trochu ujasnit pojmy. Co je to báseň a kdo je básník. Nejsem žádný literární teoretik a nemám ani žádné humanitní vzdělání, řídím se jen selským rozumem. Básník je podle mne člověk, který má v hlavě dost myšlenek a v srdci dost citů a touhu předat je dál ( snad proto se jedna Floriánova sbírka jmenuje Tichá pošta), dostatek obrazotvornosti a dostatečnou slovní zásobu, aby je dokázal vyjádřit a hlavně dostatek pokory a sebereflexe, aby poznal, že je toho vyjádření a předání dál schopen. Pokud tohle nemá, neměl by asi raděj psát, aby nakonec neskončil jako grafoman, píšící pro své potěšení, přesvědčený o své genialitě a mající pocit, že jej okolní svět nechápe a spiknul se proti němu. A co je to báseň, co by měla mít, aby byla hodna tohoto označení? Především by měla mít hutnou nosnou myšlenku nebo silný citový náboj, měla by obsahovat sdělení, které stojí za to, být sděleno – jinak je to slovní ekvilibristika nebo naprostý blábol. Nezáleží na tom, jestli jsou verše svázané nějakou formou nebo rýmy či jde o verše volné, podstatné je aby zvolená slova byla schopna v posluchači nebo čtenáři vyvolat identické pocity, aby dokázala v jeho mysli rozvinout obrazy. Výlučně za sebe ještě dodám a když mám pocit, že vnímám jakou hudebnost, jakoby melodičnost, tak to je už opravdu dokonalé (snad proto se v antice básně nerecitovaly, ale zpívaly) .A to je to políbení Múzou.
Ještě se ale k soutěži vrátím. Nebyl jsi jediným kritikem. Nečetl jsem všechno, jen jsem letmo hodil oko a soudím, že v podstatě kritikou celkové úrovně jsou práce tebou zmiňovaného Malého chlupatého stvoření a Profhuberta – aspoň já jsem je tak vnímal. A kdyby tvé kritické úmysly byly tak ryzí, jak tvrdíš, mohl jsi reagovat obdobně. Nebo jsi mohl své výhrady ke kterékoliv práci adresovat přímo autorovi, soukromě jej upozornit na chyby tak, aby neměl pocit, že je ztrapňovaný před lidmi ( i když si nejsem jist, jestli by to v té „básnické atmosféře“ akceptoval). Ne, ty jsi musel vyrazit jak svatý Jiří na draka a hrát si na „rozhněvaného mladého muže“. Ještě mne překvapilo, že se s v podstatě neozval nikdo z autorů. Já tam mít báseň, tak tě sežeru zaživa a bez soli.

Koukám, všude ticho po pěšině, dostavil se útlum po bouřce. No nic napíšu na cedulí báseň, třeba někoho potěší, a půjdu spát.
// ...je země porostlá keři a mlhou, jíž procházejí /
/ zvířata s rozsvícenými svícny místo paroží - /
/to je na půlnoční straně - projdeš skrze švestkovou /
/ zahradu /
/ a tam za zdí... tam za zdí je opět mlha... / --0--

nightlybird: vidím, že sis přece jen reziduum výbušného tématu do hospody přivlekl, ale myslím si, že už nehrozí nebezpečí, že si to tady porve. Už jsem se k tomuto tématu nechtěl vracet, ale přece jen jsem si s mírným úsměvem vzpomněl na nedávný zážitek. Při nějaké besedě se spisovateli, jsem by svědkem toho jak jeden z pisálků (pozor! - vydávaných) obluzoval místní návštěvníky, zvláště pak ženy umně vytepanou básní, která začínala slovy: V Př....... jsem nikdy nebyl, to jsem přece ale debil... a tak dále. Toto dílko vzbudilo takový ohlas, že bylo otištěno i v místním plátku. Jméno onoho města jsem vytečkoval, abych někoho neurazil. Co tím chci říct: ve zlém i v dobrém se zde cupují pokusy amatérských básníků a hle, co lidem stačí ke štěstí. Kampak s tím, jak se dělá báseň!
Ale ke knihám: Arsenovi se zatím vyhnu, i když mám k odkazům asi lepší vztah než ty. Přečetl jsem Rodinný dům s mansardou, pozoruhodná kniha maďarského spisovatele Akose Kertesze. Ale neber to tak, že ti ji doporučuji, abys mě pak neproklínal. pouze na vlastní nebezpečí. Pak jsem s jistým váháním sáhl po knize Kerteszova jmenovce Imre Kertesze Člověk bez osudu. Nejsem příznivcem knih z koncentračního tábora, ale už se mi tam chudák Kertesz válí na schodech téměř rok, tak jsem se nad ním smiloval. A tak jsem kousek sobotního večera strávil v koncentračním táboře. Je to hezký pocit číst si o tom v teple s dostatkem jídla a pití. V neděli ráno jsem využil krásného podzimního počasí a vyčistil si hlavu projížďkou na koni mezi kýčovitě zbarvenými lesy zatímco o pár set metrů dále zuřila Velká Pardubická. Pak jsem se vrátil opět do koncentračního tábora. Budu ještě Kerteszovu knihu komentovat, ale můj předběžný názor je, že bych mu za to nobelovku nedal (ode mě by ji nedostal ani Stařec a moře). Asi mi chybí politické myšlení.

Přitáhl reziduum - jak se to vozme.Důvody mám dva - jednak se na mne obrátilo soukromě pár lidí, druhým je moje kolosální lenost.Je pohodlnější, mít názory pohromadě a nemuset hlídat v kterém foru se co objeví. A jak je známo, lenost a pohodlnost jsou hnacími motory pokroku a lidské civilizace vůbec (nikoliv práce - jak se pomýleně zpívá v jisté písni). Je to ale asi v podstatě jedno, to nebylo ani reziduum, spíš labutí píseň za "bouřným časem", abych zacitoval trochu klasika.Váš příspěvek pane byl nejspíš asi poslední a jsem rád, že to byla vtipná tečka. Jinak mohu říci, že jste mne překvapil - já bych si netroufl podle pár řádek textu určit autora, jedině snad strašnou náhodou. Abych si spravil chuť po Arsenovi, dal jsem si cestu kolem světa na Létajícím koberci s Ríšou Halliburtonem - je to sakra rozdíl číst o dalekých cestách od někoho, kdo tam byl, než od maníka sedícího ve fotelu a točícího globusem v PR agentuře. Není to tak akční, ale podstatně pravdivější. Na toho Kertéše se podívám, jsem holt hazardér (pokud ho seženu). Jinak v tomu druhému Maďarovi - mám tady také už přes rok Rozhovory s katem - sonda do nitra SS-manna a válečného zločince, napsaná Polákem Moczarskim (seděli spolu v jedné cele). Vezmu to do pracek a zase odložím, jakási vnitřní averze. Takže tvoje odhodlání pokud jde o tu knihu s koncentrákem ti nezávidím, závidím ti ale pohled na podzimní krajinu z hřbetu koně. Doufám, že nenasedáš, jako v Leacockovi :"Na kůň, na kůň, vzkřikl rytíř ...." A pokud jde o Nobelovky, mám dojem, že to bude jako tady s hvězdičkováním a procenty. Já se knižními cenami a pod. z principu neřídím, pomáhá mi to udržet duševní rovnováhu.
A jdu spát! Podzim mi zaházel dvorek haldami listí a duši spleenem. --0--

nightlybird: Zase si tu píšeme sami, asi jsme jediní hospodští povaleči na těchto stránkách, ještě že mezi nás občas zavítá Elfos. Dočetl jsem Kertesze, svou zmínku o nevhodnosti nobelovky ve spojitosti s tímto dílem beru zpět, viz komentář ke knize. Dovolím si však drobnou poznámku k maďarské výslovnosti aniž bych tím chtěl urážet vaši inteligenci či působit jako Jirka Wimmer, který v televizní scénce učí maďarsky Černocha. Spřežka -sz se vyslovuje jak "s", a -s se vyslovuje jako "š", Kertész je tedy Kertés a Lajos je Lajoš. Ale z toho, že jste to tak napsal, bych spíše soudil, že to víte a byl to záměr.
Na dvorku zaházeném listím lze vidět i něco kladného, například poezii podzimu. Osobně si ze záplavy listí nic nedělám, čekám až ji milosrdně přikryje sníh a na jaře to vezmu sekačkou a na podzim na mou duši obvykle útočí ruská chandra.

Nejsem tak sečtělá,abych se vyjadřovala k udílení Nobelových cen- v případě Kertésze už vůbec ne. Četla jsem od něho jenom knížku Člověk bez osudu a přikláním se k názoru, že knihy z koncentráku sice nemusíme mít v oblibě, ale dobře že je někdo napíše a že je někdo čte, Třeba v teple a s plným žaludkem.Alespoň si dokážeme v té chvíli vážit toho co máme a nenadávat na to co nám chybí. Mohlo by být hůře.

s-reader - pravdu pravdoucí díte, pane kolego - asi jsme krajně odpudivá individua, pokud sem někdo zabloudí, prohodí větu holou a maže pryč jako bychom byli nakažení leprou.Chválím jinak vaši statečnost, s jakou jste se vyrovnal s koncentrákem i s Maďarem. Teď věcná poznámka: Přecenil jste mne - pokud jde o maďarštinu, jsem dokonalý idiot znající jen nem seretem feketem, ygen, nem, ét, kete, három a pak ještě jednu větu, kterou z cudnosti nenapíšu, co kdyby tady nakoukla nějaká Maďarka. A jak vidíte, psal jsem to už pro jistotu foneticky, abych se neztrapnil ještě víc. Zajímavé na tom je to, že Maďarsko bylo jedinou cizinou, kam jsem se za komančů dostal a z kterého mám řadu dobrých historek (všechny mají lingvistický základ a souvisí s mojí rozsáhlou znalostí jazyků). Já jsem teď - nevím proč - začal blbnout s dobrodruhy ve své knihovně, přidával jsem je tady a tak jsem je hned přečetl, když už jsem je měl v ruce. Dnes jsem začal oddychovku - Malého vetřelce od Watersové - někde jsem o tom něco zahlédl, snad se nespálím jak s Arsenem. A jako chuťovku si chci dát hemingvejovy povídky, už jsem je měl v ruce, ale ještě jsem je odložil, abych se mohl těšit, četl jsem je tak dávno, že to bude snad jako poprve. Nabil jsem si baterky do foťáku, vyfotím moje stromy (snad) a pošlu ti je, abys měl představu, jak bych asi dopadl při použití tvé technologie úklidu listí.
asam - na to, aby se člověk vyjádřil k nějakému problému, nemusí být nijak sečtělý, ideální stav by byl, kdyby nečetl vůbec, pak by vyjádřil svůj skutečný názor neovlivněný názory jiných, které kdesi přečetl. Fakt, že jde o nobelovku za literaturu by mohl svádět k pocitu, že by bylo třeba ty nominované knihy kvůli objektivnosti přečíst. Nesmysl - jednak by to byl subjektivní názor čtenáře, nikoliv kvalifikovaný názor literárního teoretika - a jednak je všeobecně známo, že už řadu let v udělování Nobelových cen převládají politické a lobistické vlivy. Jinak jsi správně řekla "dokážeme v té chvíli vážit toho co máme" . Ano, přesně v té chvíli - a o pět minut později už zase brbláme a nadáváme (což se mi už začíná jevit jako součást národní povahy).

Tak mne napadlo - už jsem to párkrát udělal jen tak bez motivu - že tady občas (když si na nějakou vzpomenu) vylepím krátkou báseň, jen tak, aby místní adepti veršotepectví viděli, jak třeba báseň vypadá. Autory a názvy si vesměs nepamatuji, tak je nepíšu, zdůrazňuji však, že nejsem jejich pachatelem.

měsíční svit čeřil rákosí
jak koně vyplouvali z mlhy
ržání teskné a divoké ržání
se neslo po hladině do otav
kde jsme leželi
leknínová ramínka se jí třásla
a chtělo se mi umřít --0--

Letče, jsem moc ráda, že se Bertík vrátil! To jste mi udělali radost, oba. A s básněmi skvělý nápad, díky za ně.
(po tomto košatém proslovu se odmlčím, leč nemažu pryč, jsem tu někde okolo..)

nightlybird: hmm, ta věta z cudnosti nenapsaná by mě celkem zajímala, dědeček byl Maďar, ale umím jen tři věty a publikovatelná není ani jedna, jestli ona to nebude jedna z nich?!
K tématu: Nobelovu cenu považuji za všehochuťového Oskara (nebo snad Oscara?), takže pro mě nejsou zárukou kvality. Samozřejmě, že se cíleně oceněným autorům nevyhýbám, ale ani je nevyhledávám.
asam: cokoliv, co se týká koncentračních táboru (případně gulagů), v mé maličkosti vyvolává pocity úzkosti, nasranosti, a mám pak navíc noční můry. Je v tom asi jistá dávka masochismu, ale tyto záležitosti (nejen v knižní podobě) neustále přitahují mou pozornost. Knihy čtu doma v teple a stejně je mi pořád zima, jen ty mé podružné problémy jsou potom ještě podružnejší, pak (někdy i během) ale musím vždycky sáhnout ponějaké té veselé oddechovce. Možná proto už dva roky bojuju se Solženicynem a šest let pečlivě plánuji návštěvu Osvětimi...

Všichni máte můj hluboký obdiv. Do Osvětimi bych nemohla ani na okamžik, je to strašlivé místo..

Někdy ani nedovedu říct, jak na mě některé pasáže z podobných knih působí. Když se popisuje likvidace ve velkém, mám pocit, jako by se mluvilo o stovkách a tisících světelných let, taky si tu vzdálenost jaksi neumím představit. Samozřejmě v tom tu obludnost vidím, ale nejvíc mi vždycky utkví nějaký detail, nějaká podrobnost, na kterou nemůžu nemyslet.
A od doby, co jsem se stala rodičem, nějak nezvládám knížky, kde se ubližuje dětem nebo kde děti umírají. Třeba knížku Růže z masa bych si jednou ráda přečetla, ale stačí mi pomyšlení na kůži z ručičky a nejde to. Kvůli téhle pasáži jsem nespala dvě noci, v hlavě jsem složila několik fiktivních dopisů autorovi, ... taky jsem svým způsobem masochista, ale má to své hranice.

tan- V Osvětimi jsem byla, ale to se nedá popsat. Už teď zase mám v očích slzy. A já jsem tam zažila ještě jeden dost zajímavý zážitek. Procházeli jsme společně s výpravou německých studentů. Průvodci ani jim jsme moc nerozuměli, ale to co se zračilo v očích těch mladých lidí - úžas, zděšení hrůza a myslím že i trochu hanba. Nezapomenu na to. Nikdy.

elfos - jak je vidět, nejen dobří holubi, ale i darebáci kocouři se vracejí. A jsem rád, že si aspoň někdo těch pár veršů všiml, netvrdím, že jsou nejlepší nebo nejoblíbenější, vybírám to jen tak, podle momentální nálady, nebo co vyštrachám v paměti.
tan - neznám oblíbené věty tvého dědečka, ale pravděpodobnost je značná a je vidět, že mé obavy z případné morální újmy byly zcela na místě, byť zase na druhou stranu není až tak úděsná - pojednává o technologii získávání sýra. Pokud jde o slavné Nobelovky, možná to vyznělo tak, že jsme s s-readrem nějak zaujatí, spíš bych řekl, že to pro nás není rozhodující kriterium kvality (promiňte pane, že mluvím i za vás).
Dell - proč chceš číst Wolkerse proboha, když ti dělá zle. Kniha má potěšit, ne traumatizovat. A pokud chci být děšen nikoliv těšen, musím mít v sobě dostatek síly, abych ten nápor emocí, které obdobná četba vyvolá, dokázat ustát. Není to otázka nějakých -izmů, ani nějaké morální otrlosti či okoralosti, ale o schopnosti se včas tak trochu od čteného separovat. Anebo to zkus číst po kouskách a prokládej to něčím jiným , třeba O'Henriho povídkami. Poslední možnost - odložto na dobu, až budeš stará, životem otrkaná babka, se kterou hned tak něco nehne.
asam - hlavně aby nezapomněli ti mladí Němci, vůbec všichni mladí.
Pro vás všechny dámy - proč čtete o zvěrstvech někde v cizině, přečtěte si třeba Peckovu Horečku nebo Motáky - není to tak drastické, je to takové naše malé české. V krajním extrému se můžete nechat zašít na pár metrů - až si je odmotáte, už s vámi hned tak něco nehne, není nad osobní prožitek.
Na závěr trochu předběhnu v čase:

měsíc je opilý
z hroznů co dozrály
česáči ve chvíli
ovoce zčesali
a naze strmí sad
je měsíc
listopad --0--

Nightlybird: ohledně nobelovek můžete klidně mluvit i za mě, já souhlasím, na druhou stranu mi mediální známost autora, který ji dostane, slouží jako inspirace k tomu, abych si od něj něco přečetl. Většinou to není úplný průšvih, ale málokdy jsem se z toho posadil na zadek. Zajímavá zkušenost byla, když jsem si přečetl některé knihy Elfriede Jelinekové. Naopak se určitě neshodneme v tom, že má kniha jen potěšit. Čtenář musí něco vydržet. Pokud se budeš ptát, oč tě třeba kniha o koncentráku obohatí, odpovídám, že přinejmenším o danou emoci, na kterou autor hraje.Můžeme pak diskutovat o tom, k čemu je ti ta emoce je.
Včera jsem se chtěl ještě zapojit do diskuze o básních, potažmo o kočkách, ale následně jsem zjistil, že mi chybí čas a snad i nálada. Ráno jsem si přečetl ještě zbytek příspěvků a chtě nechtě jsem musel přemýšlet nad tím, jestli bych, byv kocourem, chtěl být hlídán Fandulkou na každém kroku. Asi bych raději volil riziko méně potupného života i s rizikem ošklivé smrti pod koly automobilu. Každý den, když přijedu z práce a zajíždím na dvorek, odkudsi z vesnice okamžitě přijdou mé kočky. Vždy neomylně a včas. Když otevřu okno, jedna z nich, ta línější - kocour, skočí dovnitř, lehne si na pohovku a tváří se, že je plyšový a že tam vůbec není. Vstává jen, když zašustí nějaký igeliťák, to je najednou plný energie. Večer, když už mu vysvětlím, že slušný kocour má prohánět kočky, sebere se, vyskočí oknem ven, vyhodí psa z boudy a lehne si tam. Ale asi někam na zálety chodí, nedávno se vrátil jen s půlkou ocasu, teď je to kočka dlouhosrstá, krátkoocasá. Vždy musím mít nějakou tu raritu.

Jo, abych nezapomněl, poslední dvě ukázky se mi nepodařilo jednoznačně určit čí jsou, ale mám, zejména u té poslední vážné podezření. Kdybych měl všechny své knihy s poezií na jednom místě, asi bych to našel, ale jsem líný a nepořádný, budu muset žít dále jen s podezřením. Jinak ty zmínky oceňuji, alespoň občas si vzpomenu, že nějaké poezie existuje.
V Osvětimi jsem také byl, ale bylo to v době, kdy jsem byl hodně malý, vlastně malý, takže ta zkušenost pro mě neměla žádnou cenu. Byl to nějaký školní výlet, pokud si pamatuji. Jinak na toto téma doporučuji ještě Topolovu knihu Chladnou zemí, nedávno oceněnou Seifertovou cenou (to nevypovídá nic o kvalitě knihy, je to jen zajímavost, ta kniha je kvalitní sama o sobě, bez ohledu na ocenění).

Nightlybirde, S-readere, můj postoj k potěšení z knih je tak na půli cesty mezi vámi. I když si myslím, že Nightlybird tím potěšením myslel něco víc než jen radost a samé pozitivní náladičky, jsem vděčná za to, že mě některé knihy (i jiná díla) dovedou vyhodit z normálního režimu. Ale jak jsem psala, má to své meze, na tu Růži teď nemám. A proč ji chci číst? Protože je to nepochybně skvělá kniha. Potřebovala bych se k tomu asi odebrat na pár dní do kláštera. Klidně se nechám tahat emocemi, ale není to jaksi výhodné v praktickém životě.
K cenám - bývávalo líp, myslím. Mezi moje nejoblíbenější autory patří i pár laureátů, třebqa Bellow, Lagerlöfová a našli by se i další, mám v poslední době ale dojem, že došlo k inflaci a kritériem výběru není jen umělecká kvalita.
Jako odstrašující případ bych za sebe uvedla Magnesiu Literu. Zejména v posledních letech.

s-reader - vážený příteli, je hezké, že jsi se mně chtěl zastat, dobře ale, že na to nedošlo. Sám sobě jsem vynadal do starých pitomců - mělo mne hned napadnout, jak asi dopadne zašťourání do "catladies", že se na mne snese hromobití. Prostě jsem to ale nevydržel. Nakonec jsem ale rád, že na mne žádná z poetek a jejich družiny nepodala trestní oznámení pro týrání zvířátek.No, co není může ještě být - i když doufám, že je třetí místo za vynikající báseň už uklidnilo. U koček ale ještě chvíli zůstanu - začal k nám chodit nový strávník, mourovatý kocour půlocasák, doufám, že to není ten tvůj pacholek (to by musel asi jezdit stopem).
A zpátky ke knihám Vetřelec zatím bez komentáře, odložil jsem ho a šel vandrovat s Křováky po Kalahari. Dal jsem dohromady biografii van der Posta a zjistil jsem drobnost, která by tě mohla zaujmout. Byl dlouhá léta kamarád s tvým oblíbencem Jungem, dokonce o něm prohlásil, že "je to člověk, který ho ovlivnil ze všech nejvíc" nebo tak nějak podobně (s překlady je totiž potíž) a dokonce o jejich přátelství napsal knihu (Jung a naše doba 1976) - asi to ale u nás nevyšlo. Pořád ještě blbnu na baráku, chci sdělat materiál, abych to pak na jaře nemusel vyhazovat, takže času na čtení opravdu minimálně.
Ještě pár slov ke vzorkům poezie. Tady se projevilo nečekaně kouzlo nechtěného. Nenapadlo mne, že to může někoho inspirovat k hledání autora a tedy k přehrabování se v poezii. To je zcela vedlejší efekt. Bojím se ale, že budeš i tentokrát bílou vránou, že to půjde mimo ty, které by to mělo zaujmout především. Kontaktoval jsem několik zdejších poetických duší - zcela privátně, podotýkám - a odezva byla asi taková "co nám, mistrům pera, kouzelníkům slov a vládcům veršů libozvučných, bude vykládat nějaký blbeček, který jistě nerozezná jamb od daktylu". Jsou totiž absolutně bez jakékoliv sebereflexe (jistě - výjimky budou, nechci paušalizovat). Jó, jinak tady máme skutečného básníka (myslím profesionála), zval jsem jej na kus řeči, říkal, že na to vysedávání není. Nefiguruje tady pod svým jménem, zachovám tudíž jeho anonymitu.
Dell - abych unikl případným invektivám básníků reaguji na domácí půdě. Tvůj nápad vyzařoval ironii na půl míle. Okamžitá reakce byla : nabízím tuplák Guinessu a panáka Tulamorlawky každému, kdo doloží věrohodně, že dal své hlasy Dell a její hodnotné básni s folklorním podtextem a zaměřením na výrobu lahodného destilátu. Velikost panáka se řídí počtem odevzdaných hlasů. Následně jsem si ale uvědomil, že soutěž končí, že je tam mezi v & c uživateli napjatá nálada ohledně připisování hlasů a asi málo smyslu pro recesi , že ta soutěž byl v podstatě dobrý nápad a mohlo by ji to poškodit a tak jsem si tu kratochvíli odpustil a reagoval jsem neutrálně, byť se slzou v oku.
Jinak jsi uhodla, že se u mne za potěšením z četby skrývá mnohem víc než chichichi a mňam, mňam, škála lidských emocí je široká a různá a způsob fungování mého biohardu je po různých peripetiích poněkud neobvyklý.
A slovo básníka na závěr, jak je dobrým zvykem:

přicházím zdaleka z dálky mnohem větší
než by mně kdo uvěřil
a končiny noci končiny pouští a končiny hladu
jediné znají můj příběh
ta která je všude se svými pařáty se svými zuby
mne mučí
a nejvíc nejvíc mne mučí
její děsivý blátivý pohled
jestliže nyní spím na kotvách
v přístavu bídy
to proto že jsem neuměl
že jsem neuměl s bídou skoncovat
klesl jsem až na dno světa
a bez plamene
temný v hlubinách zapomenutí pln odporného soucitu
krásný jen pro sebe sama --0--

Nightlybirde, já jsem měla pocit, že jsem se tě nějak dotkla v té diskuzi o číčách, a to jsem neměla v úmyslu. To jsem aspoň vyčetla z té reakce.
Mě to prostě rozesmálo, když autorka napsala, že si o body nikomu neříkala, JEN napsala na Miciny nebo jak se to jmenuje.
U té poslední básně bych potřebovala napovědět, vůbec netuším.
A přidám taky něco na dobrou noc:

nechtějme víc za všechnu bolest
a ani méně mezi rty
podržme růži štěstí je tu
jen pro mrtvé a pro děti

Dell - byl jsem v životě již dotýkán mnohým - od hebkých prstíků po tvrdé pěsti. Mám nepochybně spoustu negativních vlastností, rozhodně ale mezi ně nepatří nadměrná vztahovačnost, neschopnost akceptovat názor odlišný od mého či naopak schopnost se ofrňovat nad kdejakým slůvkem, které ke mně přiletí po větru. Sám dobře navíc vím, napsané slovo může - než dorazí k adresátovi - projít jakousi metamorfózou a tak si z nějakého slůvka nedělám těžkou hlavu (a to platí i prvořadě i o mých slovech, které mi dozajista často diktuje moje běsná nátura). A k veršíkům, které vkládám - to nebylo absolutně myšleno jako nějaký kviz nebo test sečtělosti. Bylo to jen tak, pro radost. A že se toho s-reader chytil, toho si prostě nevšímej, přítel s-reader je prostě hloubavý duch a má rád výzvy a tak si občas takhle hrajeme jako kluci na Indiány. Nicméně pokud chceš nápovědu, máš ji mít. Autor poslední básně je mi na štěstí znám (není z paměti, ale opsaná z knihy) takže = v 30. létech se kamarádil s partou obdobných pošuků, jako byl on sám a mezi ně patřil i český malíř, nějaký Pepík Šímů. A víc vám už neřeknu, ani kdybyste mne obtáhli VUMLem ...archanti. Tohohle si nevšímej - to patří k mým oblíbeným sloganům z dob minulých.
A na dobrou noc jen úryvek z básně:

Já nejsem pastevcem.Noční však chvílí
na mne též padá veliký žel.
už ani nezpívám, hlava se chýlí,
smutňoučkým ržáním jak vzduch by kol zněl,
koníčku bílý...

s-reader - dnes, v této pozdní hodině jsem si uvědomil jeden doslova šílený paradox. Asi takhle, když sem vlezu, tak se porozhlédnu, kdo tady je, co je nového, co kdo řekl v komentářích, v diskuzích a tak, podle momentální inspirace přidám nějakou knížku nebo autora. Když přidávám knihu, musím ji vytáhnout, když ji mám v ruce, tak ji pochopitelně zběžně prolistuji. Až dnes jsem si ale uvědomil jednu věc. Kdyby mne někdo při téhle činnosti pozoroval, asi by usoudil, že nejspíš rychle čtu - prolistovávám od předu dozadu v podstatě rovnoměrným tempem, kdežto při vlastním čtení postupuji trhaně, jedu vpřed, najednou se zaseknu a vrátim se klidně třeba o 20 stránek zpět, zase za okamžik přelistuji zpátky na původní místo, v rychlosti si na záložku naškrábu poznámku a pokračuji, nebo se zarazím a čumím do blba (to přemýšlím), což vypadá z pohledu pozorovatele jako znuděné a ležérní listování. Působ í to prostě zcela opačně, abych použil fotografického příměru, je to jako záměna negativu s pozitivem. Občas mám z takových zjištění pocit, jako bych byl poněkud divný pták. Moje borovice jsem ještě nefotil (když už padlo slovo o fotografování), vzpomenu si vždycky až je špatné světlo, nezapomínám ale na sliby. Měj se --0--

nightlybird: Ano, ano. Fráňa Šrámek si představoval pasení koní velmi poeticky. Skutečnost je jiná,ale zní to pěkně. Stejně jako vy, příteli, finišuji s letošními pracemi na domečku. S kletbou na rtech jsem se pustil do realizace podbití pod střechou, které mi už nějakou dobu chybí a na něž nemohu a nemohu sehnat řemeslníka, poněvadž všichni řemeslníci jsou již "za vodou" a nechce se jim takovou prací se zaobírat. Zajisté chápete, že pro jednoho člověka, který je vybaven pouze štaflemi a závratěmi, to není práce jednoduchá, ani na dobu krátkou. Nemám tedy čas na nic, jen občas nakouknu do Brněnských povídek Jiřího Kratochvila. Ale našel jsem v jeho povídkách mnohé skvosty, o kterých postupně ještě pohovořím.
Trochu mi nebylo jasné tvé nedorozumění s Dell, ale připomnělo mi to něco, tak ti na to téma posílám ještě jednu ukázku z Örkényho Minutových grotesek, povídku „Mnohokrát si v těch nejsložitějších věcech dobře rozumíme, ale stane se, že ve zcela jednoduchých otázkách ne“.
Dell – vidíš, i já si občas dopřeji ten luxus, přečíst si knihu, která člověka hlavně pobaví, i když u maďarských autorů, ke kterým Örkény patří, si ani takovou věcí nemůže být člověk jist.
A protože tady všichni vkládáte úryvky básní, vložím také jeden – úryvek z básně mého oblíbence, trochu surrealismu:

Převrácený stůl a jeho převrácený stín
Převrácené prádlo a jeho převrácený stín
Rty převrácené jako slaměná bouda hlídače v polích
a pes
na dalekohledu
tlapou hladí oheň
Stín ohně
stín psa
Pes prádla

Jo, opět abych nezapomněl: když čtu, listuji odpředu dozadu, když knihou pouze procházím abych si ji oživil, listuji odzadu dopředu. Každý máme nějaké zvyky, třebas podivné.

Díky za nápovědu. Neberu to jako kvíz, jen mi ty verše byly známé a nemohla jsem je zařadit, což je horší než vůbec nevědět.
Prozměnu přidám něco neveršovaného, ale nikoliv méně poetického:

Jitroceli, nebývá ti smutno o polednách tam nahoře v tvém minaretě?

Slunečnice, tvář tvoje zvědavostí duši moji vypíjí; ó sestro, střez se vrabců! Mlč, mlč - hle kat z "Balady o žaláři v Readingu" ...

Dube, velikonoce jsou přede dveřmi a ty máš ještě staré lupení? Tolik ti někdo ublížil?